|
| |
 |
Ďáblův výsměch
Autor: Tepes (Občasný) - publikováno 14.3.2002 (16:50:09), v časopise 26.3.2002
|
|  |
Letní měsíce léta páně třicátého devátého, čtrnáct již století uběhlo od smrti božího syna, byly výjimečně teplé a suché. Žhavé slunce nemilosrdně spalovalo trávu, ve stínech lesa se choulila zemdlelá zvěř. Hradby královského města zely prázdnotou. Žádná stráž, žádný zbrojnoš hlídající doširoka otevřenou bránu. Pomalu prošel. Zaváhal, jestli by ji neměl zavřít, za chvíli bude soumrak. Ale brána vyhlížela impozantně a důmyslný mechanismus, kterým se dávala do pohybu, byl očím návštěvníka skryt. Stejně je to práce pro zbrojnoše, pomyslel si a dál bloumal nad tím, proč tu nikdo nehlídá. Nečekal uvítání, nikoho zde neznal a kdyby jeho kůň nezchroml, jistě by se tomuto zapadlému městečku ukrytém za kopcem vyhnul.
Dláždění kolem stánků pomalu zapadalo pod nánosy bahna. Veřejné prostranství, na němž se před několika dny stavěla nová šibenice, obklopil mrtvolný puch. Výpary z pivovarů a sladoven se mísily s nelibou vůní vycházející z koželužny. Koňské stáje za rohem se větraly i v noci, ale přesto koně uvnitř trpěli vedrem a nestačili již svými ocasy odhánět hejna much. Slunce pražilo na dřevěné střechy, opíralo se do země a pomalu vysoušelo bahno okolo.
Strouhou proběhla krysa, možná jediný žijící tvor na tomto světě. Liduprázdné ulice, ztichlé domy se zabedněnými okny a osiřelé krámky otevírající svá prázdná útrobí zlodějům a lapkům. Město vymřelo. Do města přišla smrt. Pomalu a nečekaně. Našlapovala a po špičkách se přiblížila až k hranicím království. Bez zaklepání vešla a náhle byla tu. Její obludné drápy hned sáhly bez rozmyslu po všem živém, nezastavily ji ani dětské ručičky, které se proti ní bezradně zvedaly na obranu. Svou obět si nevybírala, vzala si cokoli a mučila pak krutou, nemilosrdnou bolestí.
„Hej, hospodo,“ hlas se ztrácel ve tmě. Zašedlá místnost krčmy se utápěla ve špíně a smradu. Převrácené stoly a židle, prázdné korbele a po zemi zbytky někdejší pečínky, o kterou se teď zuřivě rvaly dvě krysy. Za pultem nikdo nestál. Dveře do sklepa byly otevřené. Vejít? Co se stalo, kam se všichni poděli? Odhozená louč na zemi dávala jen tušit, že někdo odtud rychle utíkal. Prošel ještě další dva domy, ale všude viděl stejný obrázek. Povalovaly se tam dokonce drahé věci, sem tam svícen, v kaluži ležela zčernalá dýka a v průvanu se v jednom okně třepetal zpola vyšitý šátek. Za rohem něco spadlo. Vyděšeně se ohlédl. Ani trochu se mu tady nelíbilo, ze všeho šel děs a nevyslovené utrpení se skrývalo v každém koutku, kam se jen podíval. Opatrně nahlédl do ztemnělého rohu. Frkání a hrabání bylo silnější. Ruka mu bezděčně spočinula na jílci meče. Najednou se proti němu cosi vyřítilo. Vyděšeně uskočil a špinavé, od bahna celé černé prase kolem něj s kvikotem proběhlo. Málem by si myslel, že to byl pes, jak bylo vyhublé. Podíval se blíž na zem. V rozrýpané hromadě hnijících brambor ležely mrtvolky několika myší. Znechuceně se odvrátil.
Vzadu se cosi mihlo. Určitě další prase, pomyslel si, ale přesto mu zvědavost nedala. Snažil se přijít na kloub záhadě, proč je tohle město opuštěné. A že je opuštěné, to mu došlo až po chvíli. Možná sám doufal, že tomu tak není. Není ale moc důvodů, proč lidé opustí své příbytky a odejdou, v tomhle případě spíše utečou, přemítal.
Lehký vánek si pohrával s vetchými dvířky skrčeného domku. Jistě by si ho nevšiml. Byl nalepený na samém okraji u městské brány a zarostlý z obou stran břečťanem, který se zežloutlý suchem plazil po stěnách i po střeše. Z komína jako by se kouřilo. Zarazilo ho to. Možná, že se tam někdo ukrývá. Naděje se změnila ve váhání a v pochybnosti. Když už všichni odešli, proč by někdo zůstával? Proč neodešel taky? Opatrně se opřel do dvířek z nesouměrných prken. Pod váhou jeho šlachovité ruky zapraskala, až se lekl, že je vylomil. Ale vydržela, zřejmě byla odolnější než se na první pohled zdálo. Se skřípáním se dokonce pootevřela. Nakoukl dovnitř. Jeho oči si pomalu zvykaly na šero kolem a rozeznával některé obrysy nábytku. V koutku zahlédl dvě doširoka otevřené oči. Zářily vyděšeným pohledem a s bázní i zájmem ho pozorovaly. Sklonil se a vešel dovnitř, ruku stále položenou na meči, připraven kdykoli se bránit. Jakmile udělal pár kroků a jeho statná postava již nestínila slunci, dopadlo pár paprsků i do kouta. Přikrčená se na zemi choulila postava. Zprvu nepoznával, jestli je to mladý klučina či dívka. Ušmudlaná tvář, kolem roztřepané vlasy plné slámy, na čele široká, zaschlá krvavá rána. Bytost měla rukama těsně obejmuté nohy, nemohl odhadnout její výšku, ale jistě to nemohlo být mnoho. I v takto skrčené poloze působila jako zraněné ptáče hledající ochranu, ale odhodlané bránit svůj ubohoučký život proti všem a všemu.
„Neboj se,“ slyšel sám sebe a jako by to ani nebyl jeho hlas.„Neublížím ti,“ natáhl k tomu stvoření ruku. Schoulilo se ještě víc, snad očekávalo ránu. „Neboj se,“ opakoval znova a zvolna se skláněl. Nečekaně a jako blesk se před ním mihlo něco jasného. Ucukl. V drobné ručce se skrýval ostrý střep, namířený na jeho odkryté hrdlo. Stačil by pohyb a jeho meč by se vypořádal s tím, kdo odmítl jeho pomoc. Ale cosi uvnitř ho nedonutilo to udělat. Stáhl svou ruku z jílce. „Nejsem ozbrojen, neublížím ti.“ Chvilku váhal a nakonec odepjal přezku. Nechal meč spadnout na zem vedle sebe. V krajním případě stačil rychlý pohyb a znova by se octl v jeho pravici. Ale teď se chtěl podívat na tajemství tohoto domku. Zářivé oči pomalu sjely po jeho postavě a zpytavě prozkoumaly vše kolem. Drobná ručka vklouzla do jeho stále napřažené dlaně. Musel se usmát, když si všiml, že ve druhé je stále ukryt malý střep. Někdo si asi nebyl zcela jist životem. Vytáhl to stvoření na světlo boží. Již nebylo pochyb. Šmouhy skrývaly kdysi možná hezký dívčí obličejík, který byl v téhle chvíli vyhublý na kost. Tváře propadlé s vystouplými lícními kostmi. Plné rty popraskané suchem, zažloutlé zuby a krk rozdrápaný do krve. Skoro se zhrozil. Může se člověk změnit v takovou trosku, napadlo ho. „Neboj se mě,“ opakoval znova. Zvídavé oči si jej znova změřily od hlavy k patě.
„Já se nebojím,“ prohlásil nezvykle hrdý hlásek, který se k tomuto tělíčku nehodil. Musel se pousmát. V tuhle chvíli to působilo směšně uboze.
„Proč jsi tu tak sama?“ prohlížel si ji zpoza víček a snažil se odhadnou její věk. Dítě to už nebylo, byla sice drobná a útlá, ale cosi v držení těla napovídalo, že již přivykla těžké práci.
„Bydlím tady.“
Udiveně se rozhlédl kolem. Domek vypadal jako stáj pro dobytek. Na zemi sláma a udusaná hlína, okna zabedněná deskami ze sudu a obrostlá houbou a plísní, které se ve vlhku dařilo. Komín s ohništěm a primitivní pecí v rohu byl již dávno ucpaný, kolem byla spousta popela a zbytků odřezků dřeva.
„Tady?“ uklouzlo mu bezděčně. Nechápavě se na něj podívala. Připadal ji zvláštní. Přišel z ničeho nic, nečekaně a jako by se nic nestalo. Nebál se, neprchal odsud. Možná ani nemá důvod, přemítala. Zatím. Ale jednou stejně uteče. Jako ostatní.
Pod nohama mu proběhla krysa. S pištěním zalezla do díry. Z venku je vyrušil hluk. Něco těžkého dopadlo s rachotem na zem. Duté rány, docela blízko. S mečem v jedné ruce a se stále drobnou ušmudlanou ručkou neznámé v ruce druhé vyběhl ven.
Jeho kůň tancoval na rynku pod šibenicí. Zdivočele frkal a odhaloval své pysky. Uši nastražené, hříva kolem jen vlála. Kopyty divoce bušil kolem sebe a s děsem v zorničkách se snažil vytrhnout z udidla. Opatrně se k němu blížil. Napřažená ruka již tolikrát předtím zklidnila vyděšené zvíře, ale to teď na sebe nenechalo ani sáhnout. Couvalo před jeho dotykem, chvíli mu mávalo předními kopyty divoce před očima, zatímco se bořilo stále více do břečky kolem. Nakonec se mu podařilo uzdu přetnout mečem. Jakmile zvíře vycítilo, že ho již nic nesvazuje, zahrabalo a kulhavě utíkalo pryč. Neběželo ale daleko. Pomalým krokem se vydal za ním, tiše broukal, aby ho uklidnil a snažil se dostat co nejblíže. Kůň teď stál v rohu, šlachovité černé tělo orosené potem, se strachem a neklidem se rozhlížel kolem sebe, uši stále nastražené. Všiml si, že mu chromá noha znova krvácí. Když se mu ho podařilo chytit za uzdu a jemně ho pohladil po lysině na čele, trochu se zklidnil. Uvázal ho stranou a šel se podívat, co koně tak vylekalo.
Rynek byl jako každý jiný, jen tenhle byl více špinavý a zcela prázdný. A přece se cosi u hromady dřeva černalo. Asi by si toho ani nevšiml, ale upozornily ho na to krysy. Jejich přebíhání sem a tam, slabé zvuky, které vydávaly a šustění ho přilákalo blíž. Chvíli se zmateně díval a najednou se znechuceně odvrátil. Na zemi ležela zdechlina koně. Byla již celá zčernalá, z lebky ožraly maso a teď hodovaly na mršině. Divoce se draly dopředu, přeskakovaly se navzájem a hladově se vrhaly i samy na sebe.
Stál opřený opodál a bylo mu špatně. Po chvíli ucítil upřeny pohled dvou temných očí. Stála kousek od něj a nevypadalo to, že by se mršiny bála. Vlastně ji to ni nezajímalo. Pozorovala cizince, jak změkčile dává najevo své city. Ona musela mezi mršinami žít hodiny, dny a snad už to byly i týdny, ale dávno přestala počítat.
„Kde jsou všichni. Co se stalo?“ pomalu se začínal děsit vlastních myšlenek.
Jen mu naznačila rukou. Šel pomalým krokem za ní. Prošli kolem hospody, kterou viděl, když projel bránou. Dozadu uličkou, přes plácek, kde to smrdělo rybinou. Napadlo ho, že to byl asi trh. Doširoka vyvrácené dveře kostela vypadaly jako obludná tlama netvora. Přes nos ho praštil odporný puch. S rukou přes obličej vstoupil dovnitř. Kostelní lavice sbité s popraskaných prken byly prohnuté pod tíhou čehosi těžkého. Procházel uličku k oltáři a pomalu si začal uvědomovat, že všude kolem něj jsou na sebe navršeny mrtvoly. Ty vespod byly již ve značném stádiu rozkladu, jiným visely bezvládné ruce podél a několik párů vyhaslých očí ho sledovalo s utrpením vepsaným do tváří, které ani čas nedokázal vyhladit. Desítky životů a příběhů, nespočet vzpomínek a událostí, které tyto mrtvé provázely den co den.
Stála vpředu před oltářem. Až teď si uvědomil, že se její ramena otřásají tichým vzlykem. Došel k ní a v duchu hledal slova, kterými by ji uklidnil. Ale nebylo by to nic platné, pochopil rázem, jen co spatřil na oltáři malé tělíčko asi pětiletého chlapce. Bledá tvář pokrytá mokvající vyrážkou, černé vlásky spadené do čela a prázdné oči bez jiskry života.
„Zemřel minulou noc. Vypadal jako že spí a já ho nechtěla budit.“
Tiše poslouchal její přerývavý hlásek.
„Do poslední chvíle měl velké bolesti. Svědila ho kůže, ale už neměl žádnou sílu.“
Vzlykot otřásl útlým tělíčkem jako zimnice. Opatrně ji otočil k sobě. Slzy zanechaly na ušmudlané tváři cestičky. Dívala se teď na něj nějak divně, bez zájmu o vše kolem, bez duše.
„Co se stalo?“
Otočila se po hlase. „Před měsícem přišli do města vojáci. Takový zbytek malého pluku. Byli celí rozedraní, špinaví a zranění. Vezli s sebou jen jeden vůz, naložený tím nejjemnějším hedvábím, cizokrajným ovocem a kožkou z divoké zvěře. Žádali jen trochu vody a nocleh, ráno se chystali zase vyrazit na cestu. Náš kněz je schoval na faře, přespali ve chlévě. Ale ráno nevyjeli. Naši je našli v horečkách, s velkými boláky na těle. Jeden ještě téhož dne zemřel. Ostatním se dařilo lépe, vypadalo to, že za pár dní budou moci odejít. Ale pak se stalo cosi podivného. Během dvou dnů, bůh mi byl svědkem,že jsem nikdy nic takového neviděla, jim na těle naskákaly obrovské boule. Nafukovaly se a jako by se chystaly prasknout. Ženské se o ně odmítaly starat, kdosi po městě rozšířil, že je to trest boží. Najednou se všichni zajímali odkud přišli. Nevím ani kdo, ale zjistilo se, že to byli žoldáci. Vrátili se z turecké vojny s bohatou kořistí. Asi tenkrát netušili, že si s sebou vezou i smrt. Dlouho trvalo, než jsem poznali, že je to mor. Žádná z učených knih, kterých měl náš pan farář nespočet, nepopisovala tolik příznaků najednou. Nebylo jak je léčit a oni stejně za dva nebo tři dny zemřeli. Popraskaly jim boule na těle. Když je vynášeli na nosítkách, celé město, křesťané i bezbožní, se křižovalo. Po dlouhém hledání nakonec našli starý pohanský spis. Báje nebo legenda o vzdálené zemi u moře, kde vládli bohové a kde s nimi lidé žili v souznění. Zemi postihla kletba jednoho z bohů. Lidé umírali, až vše vymřelo. „
Rozhlédl se kolem. Jako obrázek apokalypsy to tu skutečně vypadalo.
„Netrvalo dlouho, snad týden. Všichni jsme už mysleli, že je po všem, ale do rána zemřelo pět lidí. Z ničeho nic. Příbuzní říkali, že si na nic nestěžovali, nic ze je nebolelo. Až ranhojič, který je ohledával, oznámil, že všichni měli na těle zárodky boulí. Tohle už nechápal nikdo. Ti cizinci zemřeli a obrovité boule, velké jako holubí vejce, jim popraskaly. V našem městě lidé umírali z ničeho nic. Bohatí z paniky utekli, zanechali tu celý svůj majetek, opustili i domy královských výběrčích daní. Konšelé město uzavřeli a vyslali spěšného posla o pomoc k hejtmanovi. Ale týden uběhl, a posel se nevrátil. Až tehdy pochopili, že je to marný boj. Nemocné jsme dávali sem do kostela. Milosrdné sestry z kláštera je ošetřovaly a snažily se zmírnit utrpení. Ale nemocných přibývalo den co den. Kostel se začal měnit v pohřebiště. Posledních pár zdravých se pokusilo přelézt bránu a utéct. Nebyl už nikdo, kdo by jim v tom zabránil. Marně konšelé vykřikovali a strachovali se. Marně se snažili zabránit rozšíření nákazy i do ostatních měst. Brána našeho města zůstala již otevřená.“
„Ale co ostatní. To všichni zemřeli? Kde jsou ostatní? Přece to není možné, tolik lidí.“
Smutné oči mu pohlédly do tváře.
„Pár jsme jich stačili zpočátku pochovat. Ale jak mrtvých přibývalo, hrobník to už nezvládl. Když i on zemřel v bolestech, nenašel se nikdo. Kdo mohl, zachránil se včas. Kdo tak neučinil, tomu to již nemoc nedovolila. Posledních pár jich zemřelo před třemi dny. Zůstali jsme sami. A teď i můj bratr.“
Sesunula se na zem. Objala svá kolena a usedavě plakala. Zdrceně stál nad ní. Nohy se mu třásly, mžiky před očima nedovolovaly soustředit se.
„Přece nemohli všichni zemřít,“ zoufalý zvuk se mu vydral z vyschlých rtů. „Musel to někdo přežít, zachránit se.“
Udiveně vzhlédla. Jeho zoufalé oči hledaly odpověď na otázku. Jen zavrtěla rameny. Zoufalé gesto ho připravilo o poslední sílu.
„Prošla jsem každé stavení, krčmu i stáje. Všude jen mrtví nebo prázdno, holé stěny, nic.“
„To není, není možné. Co ty? Tys to přežila, nejsi nemocná.“
Upřený pohled ho zmátl.
„Nejsi nemocná, sedíš tady se mnou, nemáš horečku, nemáš bolesti.“
„To ještě nic neznamená. Spousta z nich byla jako já, a nakonec taky zemřely. Tohle není boží trest, to je výsměch ďábla.“ Smutek v hlase byl zastřený, víra se již dávno vytratila, Kristus přibitý nad oltářem se stal jen pojmem, ne modlou.
Jeho výkřik ji vytrhl ze smutku.
„Bože, kam si mě to zavedl. Proč?“ zdrceně vycházel z kostela. Jako by se z něj v jedné jediné chvíli stal neznaboh. Nenáviděl boha, nenáviděl sebe i svět kolem. Hlasité spěšné kroky rušily mrtvolné ticho.
Sledovala ho pohledem plným slz. Hodiny seděla u mrtvého bratra, houpala jeho tělíčko na klíně, hladila vlásky a slzami skrápěla bledý obličej. Šero se pomalu vkrádalo do koutů. Stíny se dloužily večerní chlad ji zamrazil na zádech. Venku se červenalo slunce, západ plál v jednom ohni. Tmavá, chladná noc se přiblížila. Zima ji přinutila vstát. Protáhla si zkřehlé a ztuhlé nohy, kamenná podlaha zastudila do bosích chodidel.
Prošla sama celé tržiště, uličky v prostranství, zašla i kousek za bránu města, ale daleko se neodvážila. Nakonec ho našla u rozpadlého domku. Seděl u skomírajícího ohně. Hlavu podepřenou, oči upřené daleko před sebe. Nevnímal a lekl se, když se najednou zjevila vedle.
„Proč jsi neodjel?
Neodpověděl. Dál seděl v tichu noci a kouskem dřeva rozhrabával žhavé uhlíky. Otázka se vznášela ve vzduchu.
„Nemůžu,“ vypravil ze sebe nakonec a kývl ke stěně. Zadívala se tím směrem. Nebylo ale nic vidět.
„Pošel, strachem zcepeněl.“
Zpočátku nechápala o kom to mluví. Až pak si vzpomněla. Znova se zadívala ke stěně. Marně hledala ve tmě černou zdechlinu koně. Všiml si jejího pohledu.
„Není tam, než jsem se vrátil, našel jsem jen ožrané torzo. Asi krysy, nebo divocí psy. Byli rychlí.“
Sedla si blíž k ohni.
„Hledal jsem něco k snědku, ale nikde nic není.“
„Myši to už dávno našly. Sežraly všechno, přemnožily se.Snad jen…,“ kývla hlavou dozadu.
Asi ji hned nepochopil. Díval se na ní s nadějí, že snad ví o kousku jídla, že má možná někde skrýš.
„Už jsem tři dny nejedla,“ zašeptala stísněně. Pohled do zářících a očekávajících očí ho vyděsil. Zavrtěl zamítavě hlavou, to neudělá. Snažil se najít rozumné argumenty, byl to přece jeho kůň, prošli spolu bojištěm, královského turnaje se účastnili. Dostal ho od otce, když byl pasován na rytíře. Bylo to sice již staré zvíře, ale spolehlivé a věrné. A on by ho teď měl sníst. Ucítil v puse hořkost. Její oči ale čekaly. V zoufalství svěsil hlavu. Asi si to vykládala jako souhlas. S rychlostí, u tak drobného tělíčka nevídanou, se vrhla na mršinu. Urvala kus masa. Zděšeně sledoval, jestli ho sní syrové. Chvíli váhala, možná že se rozmýšlela. Nakonec došla k němu a sedla si zpátky. Vyhrabala z bahna na zemi delší klacek a napíchla na něj maso. Omluvně se usmála a za chvíli již rvala kousky opečeného, ale stále ještě polosyrového masa. Jedla hltavě, vypadala jako by nejedla týden. Musel se odvrátit, před očima se mu objevovaly dávné vzpomínky. Viděl otce, jak ho s tajemným výrazem vede do stájí. Jak mu v rohu ukazuje ustájeného černého hřebce. Vzrušeně hrabal kopyty a nenechal k sobě nikoho přiblížit. Trvalo týdny, než ho zvykl na udidlo a měsíc, než se odvážil ho osedlat a vyjet před štolby a děvečky.Připadal si tehdy jako pán. Silný muž na šlachovitém, silném oři.
„Stejně už byl … ,“ snažila se ho uklidnit, když si všimla, jak moc ho to sebralo. Vděčně se na ni podíval, ale bylo jasné, že v tuhle chvíli neobstojí žádné rozumné argumenty. Nebe nad nimi se pomalu plnilo hvězdami. Oheň dohasínal, chladný vzduch nepříjemně zalézá pod kůži. Všelijaká noční havěť, vábená svitem plamenů přicházela nebojácně blíž a její zlověstná očička sem a tam pronikla tmou.
„Večernice,“ zasmála se a ukazovala na noční závoj nad nimi. Díval se po směru. Statisíce hvězd mu připadaly jako malé lucerničky, kterého vábí a lákají. Zvou zvídavého člověka k sobě, nabízí mu nekonečnost vesmíru a tajemnost času .
„Tam je kometa,“ zpozoroval vedle dlouhou žhnoucí čáru.
„Září již několik týdnů,“ ztišila hlas, jako by se bála, že je někdo uslyší.
„Objevili ji mniši. Hodiny se pak modlili, ve starých knihách totiž našli zvěst o ďáblově znamení. Nikdo jsem jim tehdy nevěřili, to byla chyba. Kometa předznamenala konec našeho města, konec spousty životů i nadějí.“
„Je tu už zima.“
Choulila se u ohně a bokem se tiskla k jeho tělu.
„Seženu něco na přikrytí,“ pomalu vstal a se zapáleným kusem dřeva místo louče se vydal hledat kus nějakého oblečení, deky nebo houně. V domku, před kterým seděli, našel na hromadě kožený hábit s podivným čepcem a dlouhým předmětem z látky, o jehož využití marně přemýšlel.
„Na, přikryj se,“ podal ji kůži. S údivem si to prohlížela, ale ruku štítivě stáhla.
„Co je?“
„Je to určitě nakažené.“
„Nemyslím, zabal se, noc bude ještě dlouhá.“
„Nosili to lékaři.“
Udiveně si kůži prohlížel.Pak jako když ho uštkne had ji odhodil na zem.
„Když se zjistilo, že je to asi mor, farář našel ve starém kacířském spise lék, který podle legend měl jako jediný zabránit nákaze. Směs síry, octového výtažku a šťávy z lesní byliny měla chránit a možná i uzdravovat. Lékaři svařili vše dle návodu. Namáčeli jsme hadry do té odporně páchnoucí směsi, potírali s ní těla nemocných a častokrát jim tím působili ještě větší bolest. Ten dlouhý čepec, který držíš v ruce, ten si nasazovali na hlavu a připevňovali k němu takovou dlouhou, ptačímu zobáku, podobnou věc, do které taky vkládali síru. Bohužel, recept neúčinkoval. I přes to všechno byli lékaři po týdnu sami nemocní.“
S hnusem pozoroval kus kůže. Tichý vzdech se mu prodral skrz rty.
„Stejně už je to jedno,“ řekla nakonec tiše a vzala ze země plášť. Přehodila si ho přes ramena a skoro se v něm ztratila.
„Co bude ráno?“
Neodpověděl. Nebylo co, sám to nevěděl. Dívali se na sebe upřeným pohledem a mohl si být jist, že to věděla stejně tak dobře jako on.
„Ráno můžeme odejít,“ slyšel sám sebe.
„Kam půjdeme? Nikde v žádné městě nás nepřijmou, když zjistí, odkud jsme,“ zapochybovala. Věděl že je to pravda, alespoň ta milosrdnější. Už dávno odtušil, že není ani jiskřička naděje. Pokud se nemoc skutečně projevuje tak, jak mu popsala, je už dávno nakažená a jen bůh ví, jak dlouho bude trvat, než si ji Pán povolá do svého království.
„Spi,“ uklidňoval ji, “ráno budeme vědět co dál.“
Pomalu se položila vedle ohně. Přihodil polínko, aby jim nebyla zima. Sám neusnul. Hleděl zamyšleně do jisker, pozoroval jejich tanec a přemítal. Červenavá zář osvěcovala její obličej. Spala uvolněným, klidným spánkem beze snů. Tichá a zranitelná v tomto zlém a nespravedlivém světě. Pozorně studoval tahy její tváře. Asi patnáct, odhadl věk. Dlouhé řasy stínily velké, živé oči. Trochu vysoko posazený nosík, který za jiných okolností mohl působit pyšně a velké, docela smyslné rty, které ale teď byly popraskané suchem a horečkou duše. Byla cela ušmudlaná a odpudivě páchla, ale už to nevnímal. Pro něj byla krásná. V tuhle chvíli by byl krásný i sám Satanáš, protože v utrpení nechce nikdo zůstat sám a on nebyl žádný velký hrdina. Donedávna si to myslel. Vyhledával bitvy i souboje. S jinými rytíři královi družiny pořádali turnaje a při cvičení střelil vždy nejvíce šípů. Nikdy se ale nesetkal tváří v tvář smrti. Dávno po tom tajně toužil. Čekal, až král vyhlásí nové tažení, až jeho zemi napadnou cizí vojska a on bude moci svou statečností dokázat oddanost. Teď to bylo něco jiného. Nepřítele poznal, ale s hrůzou si stále víc a víc uvědomoval, že všechny zbraně, kterými vládne, jej nepokoří. Byl bezradný. Poprvé v životě si to musel připustit a nebylo to lehké.
Ze země se ozvaly tiché steny, které ho vrátily do přítomnosti. Ležela stále u ohně, který znova dohasínal. Na čele se jí perli pot. Kapička stékala po tváři a spadla někam po krku za rozedranou halenu. Přikryl ji kůži, kterou ze sebe shodila. Hicuje, napadlo ho. S bolestí sledoval její marný zápas. Bylo téměř hmatatelně cítit, jak se smrt blíží po špičkách. Už po ní natahuje své obludné drápy, už ji drží ve svých pažích. Sleduje ten marný boj o jiskérku života. Vidí, že prohra se neodvratně blíží. Tvář ji hicuje, otevřené oči teď třeští v agónii do tmy. Stává se krásnější, snad nám všem smrt propůjčuje své uhrančivé kouzlo.
Se svítáním ji zatlačil oči a v duchu odříkal modlitbičku za její duši. Něžně a nesmírně pomalu ji vzal do náruče. Rukávem ji očistil z obličeje šmouhy. S překvapením zjistil, že má nosík posetý spoustou pih. Měla klidný, uvolněný výraz ve tváři. Díval se do vycházejícího slunce. Paprsky pomalu dopadly na hradby. Poslouchal a přísahal by, že slyšel cinknutí, jak poslední paprsek zavadil o chladný kámen.
Nesmělý sluneční svit se pomalu ploužil po písčité zemi, až dosáhl chladného koutku kde seděl. Slunce jí ozářilo obličej jako svatozář. Slepě mžoural do žhavého, vše kolem k životu probouzejícího kotouče a přemýšlel. V duchu byl doma, objímal stařičkého otce i věčně ustaranou maminku. Smál se sestře, která opět vyhlížela ženichy. Už věděl, že se nevrátí a tak se s nimi v duchu loučil. Viděl uplakané oči svých blízkých. Cítil jejich žal a téměř nezvladatelná touha ho nutila vstát, rozběhnout se a utíkat celou cestu až domů, nezastavit se nikde ani na okamžik, aby užil i ty poslední chvilky života.
Zná ale krutou pravdu. Sedí u vyhaslého ohniště s mrtvolou mladé dívky na klíně a teď už s klidnou tváří očekává stařenu v tmavé plachetce, která mu pokyne a odvede ho s sebou. Už ví, že tak zemře. Do města přichází smrt. Pomalu a očekávaně.
|
|
|
