|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Co jsem to jen... ano, jistě, ta chvíle, kdy ona čeká na něho a on na ni: Ten okamžik měření sil - bude mé čekání delší než tvoje? Bude naše čekání stejně dlouho trvat? Začne v odlišných časech, ale skončí ve stejnou chvíli, na stejném místě, v prvopočátku splynutí? Vyměníme si životy navzájem? Prolneme se dušemi? Budeme příboj a skály? Vlny a písek? Vyplavený trosečník? Budeme skákat, umírat, a zase se rodit v nule? Zapadnou tvoje zoubky do mých žlábků? Uvidíme snad harmonikáře se zlatými zuby nakradenými z místností vedle sprch? Tlustou domovnici s vyviklanými kořeny holení, jak přikládá oko nebo ucho ke klíčové dírce? Klauna? Že se mi to jenom zdá? Že jsme se ještě nepotkali, ani jsme na sebe nemysleli, ani sen se nám o nás dvou nezdál? Že jsme ještě nepřestali čekat, že jsme se ještě neprotkali?
Tak to mluvilo z ní a já v té chvíli věděl, že je prokletá a že za pár hodin potká jeho a že oba na sebe najednou vyhrknou: "Neviděli jsme se už někdy?" Neviděli, jen ty vlny lásky, něčeho, co se vypije, (ale každý to pije jinak, někdo to vychutnává, někdo si to dá na stojáka jako fernet, jako později náš Hrdina), se prolnuly a i když nejdou vidět, lze si je domyslet a (nechci se pyšnit, ale:) právě a jenom tehdy je možné je vidět: Jak doutnají vzduchem a lepí se jak vlákna Tkáče na sliznice těch, kteří jsou mečem a pochvou, bílkem a žloutkem, lasturou a krabem poustevníčkem, tužkou a ořezávátkem, prstem, krvácejícím nehtem a náprstkem, náplastí, pilou a stromem (tady, pokud by to četla ona, myslela by na svůj život, jaký by byl, kdyby tehdy tak rázně neodmítla dlaně dýchající smolou, vši pilin ve vlasech, oči přivřené v přímém slunci, uvadlé venkovanky v krojích na korbách, placatku toho, z kterého, kdyby si u něho zapálila cigaretu, by se stala pobíhající pobíheň, amen.). Domyslím si duo propletených hadů: to jste věděli, že láska dvou šupinatých těl je jedna z nejkrásnějších? Představím si je při obřadu lásky a mám prostor zachytit jeho koncert:
Dočkal jsem se! Rozevři se, skoč, svleč si azbest a skoč, do kráteru mé doutnající! Dlouho jsem spal až se oheň uvnitř nemohl smířit s kamenem a puzen tlakem stékal po úpatí, aby pak tryskal ven, aby proud lávy ničil životy, aby bral život plynem, a ničil popelem úrodu, aby pokryl střechy vesnic, a z šedé zkázy aby vyrostly nové stromy na zuhelnatělých kostrách lidí, koní, lidí na koních. Skoč do vulkánu, buď mou, buď mnou, budeme jedno tělo, jedna. Jedno zářícíc světlo. Jedno zapraskání. Jedna. Budeme rodiče nových stromů, budeme krmit - ty svým obětovaným tělem, já svým ohněm... atd. atd. (Tato slova se odrážela od stěn jeho hlavy už před mnoha měsíci, kdy spal a snil o ní, o té, která v něm má shořet, zdálo se mu tenkrát i to, jak jeho duše a ta její se do sebe zahryznou a krvácející dají život Němu, jenž bude na skřipci a bude ve španělských botách a bude...)
Dočkala jsem se! Má pochva, pak děloha, pak vaječníky, pak sliznice, potom pochva, čekaly na tvůj příchod. Buď ve mně, servi ze mě panenství, probodni mě! Zabij mě, abych se mohla znovu narodit. Vykoupej se ve mně, dlouho jsem byla usušená pláň bojící se ohně, no tak mě zaplav! Zúrodni mou půdu, osvěž mě, zapřáhni vola a orej, zasej a čekej se mnou! Neptej se na co - nemůžu ti odpovědět, zatím ne, můžeme spolu jen doufat, že se k tomu smyslu aspoň na krůček přiblížíme, ale jedno je jisté: Něco ve mně chce, aby se tak stalo, aby něco vyrostlo, vykvetlo a dalo plody - ta vůle je silnější než já sama, je od Boha? Určitě. Všechno co je neuchopitelně krásné, nutné, silné, naplňující, je od Boha. (Naplňující? Pche! Jak to pro ni může být naplňující, když to nemůže uchopit, když je to pro ni tak, ehm, nejasné, něčím zastřené...)
To se tak zase stalo, že ruka zasunula pistoli do nádrže, poklepávala prstem, čekala, až se naplní, vytáhla ji kapající, pověsila nebo zavěsila nebo svěsila ji zpátky, a zaplatila za benzín: to čerstvý Otec se jede podívat na syna, na Hrdinu, na Mamku; jak Ho bude držet v náručí a její oči budou svítit, vždy z Jeho očí do Tatínkových (Jako kdyby si půjčovala světlo z novorozencovy tváře, přelévala ho do Otcovy, a tak pořád dokolečka, od začátku této vsuvky, než skončí návštěvní hodiny.); jak se budou zdravotní sestry hihňat za Tátovými zády, nebude vědět proč (Jen mezi námi: Ony totiž ucítily vůni benzínu a vzpomněly si na tu chvíli před několika lety, kdy nepracovaly v porodnici, ale ve vedlejší budově, a kdy bylo jen jejich pouhýma očima vidět, jak se scvrkávají květy růží ve váze); jak bude v sále svítit obrazovka a tam dokonale šťastné rodiny soutěží (dva rodiče proti třem dětem) o zájezd do válečných oblastí, kde budou navlečení do neprůstřelných vest, budou mít kamery v rukách, průvodce před sebou, medika za sebou, kněze nad sebou, a kde si budou moci v uličkách ozdobených krátery koupit suvenýry: pušky v životních velikostech - i zmenšeniny pro kluky, atrapy (?) granátů, kusy pancýře z tanků, potrhané vlajky všech barev, utržené prsty, celé údy, uřezané uši zakonzervované do sklenic s medem (prý to budou relikvie svatých bojovníků); jak pohlédne synovi do očí a uvidí tam sebe i ji, vulkán i nivu, nenávist i lásku, život i smrt, touhu trestat nevinné i vinné; jak uvidí v jediném oslňujícím záblesku celou Trojici (Ano, on uvidí sám sebe. Ptáte se: "Jak je to možné? To ty můžeš?" Odpovídám: "Já můžu všechno!") a uvědomí si, že tak to má být, že teprve tady začíná jeho (a její) životní štěstí, že je hrdý na to, že má potomka, bere na sebe břímě být Otcem.
Jeho první krůčky: po příhodě s hladovými, jak už bylo napsáno, se vyklouznutím z jejich nemytých pařátů dostal poprvé na zem, a to nebylo jen tak ledajaké žuch a tady mě máte, ale bylo to něčím zvláštní: víte, když kojenec padá na zem a nespadne na hlavu, na záda, na ručku, na bříško, ale spadne přímo na nohy - a ty nohy se v tom okamžiku poprvé napnou, vůlí k životu se vzepřou pádu a věřte nebo ne (jakkoliv chcete), v té chvíli se Hrdina naučil chodit, ale nejen to, získal ještě něco: sílu v nohou (sílu připomínající hrdiny z videoher, kteří běhají z leva do prava a nepřátele kosí letícími kopy) a jakési uvědomění, že... inu, takto: pokaždé, když šel, země se pod ním netřásla, ale cítil, jak Země rotuje vesmírem - jako první člověk zakusil ten pocit a bylo mu jako člověku poslednímu, byl spjat s celým světem, chápal smrtelnost nejen svou, ale i planet, hvězdných soustav, galaxií, vesmírů... Ksakru! Proč o něm píšu v minulém čase? Proč k němu nepřijdu a nezacloumám s ním a nezeptám se ho, jak se věci mají? Co dělají Maminka s Tatínkem, co je nového ve škole atp? Udělám to teď a tady: Zastihnu ho, jak si to štráduje ulicí a jeho kroky jsou spojeny s vírem hvězdného prachu, s ohony komet, s prstenci, má něco kolem sedmi let, a už jsem u něj. Doháním ho, beru ho za loket, abych ho zastavil, on se otáčí a už jsme tváří v tvář:
Co je? mračí se Kdo jsi? mračí se dál Ehm, no, víš, ehm, já jsem hodný strejda, víš? měl jsem si připravit uvítání Co chceš, seš snad ňákej úchyl? Jeho hlas se prohlubuje Nó, víš, já jen... jestli nevíš, kde je tady cukrárna. dává ruce v bok, naklání hlavu na jednu stranu Maminka říká, že se nemám bavit s cizími lidmi. otáčí se a je na odchodu Ale já nejsem cizí člověk... měří si mě od hlavy k patám Jak to? potí se mi ruce Ehm, znám se s tvojí Mamkou... krčí rameny Tak jo, pudem spolu do cukrárny, viď? vyhrál jsem Eee, tak mě veď.
Procházíme kolem policejního vozu s mřížemi, do kterého zrovna vmačkávají staříka, jemu se očividně nechce, zoufale na ně křičí a plive jim do tváří, pár kopanců a už je vevnitř, ani byste nevěřili, kolik síly v sobě mají ty staré paže, jako kdyby šlo jednomu o život. Ptám se Ho, co to je za móresy a On na to: "Starý lidi se pálej za městem. Sou tam takový velký tábory s pecema. To nevíš? Nedávno byla taková ta... ekumenická, ne ekonumická refurma, říkali to v televizi, že prej starý lidi sou pro stát neúnosný, že se ušetří hodně peněz na důchodech... Jo a s těma pecema: no, minulej tejden v televizi mluvili vo pánovi, kterej děsně moc křičel, že prej todle se dělo někdy minulý století v Německu, řval něco vo hulokaustu, nebo co, to nevim, co tim myslel, a voni ho vodsoudili do vězení, že prej lhát se nemá, no, nechápu ty dospěláky, ale je s nima sranda, no ne?" Uvědomil jsem si, že na svůj věk je jak rádio a že s ním nebude nuda při pojídání větrníků, indiánů, pařížských dortů a koláčů.
"Tuhle mi někdo povídal, že bůh je starý mrzák co žere mrtvoly nebo že Kristovo tělo obletují mračna much a on se křečovitě usmívá, ale ta křivost není vidět, slyšel jsem taky, že dojde k dalšímu Zmrtvýchvstání, že se Ježíš probudí a bude chodit mezi živími i mrtvými..." Odkud ale vlastně vstane? Starý mrzák? Koho by to napadlo? Toho, co mu kape hlen? U popelnic? Je to snad ta chvíle, kdy se z jedné vynoří hlava, odpadky opadávají, hniloba a chemikálie čpí a nad hlavou zarostlého nahého mračna much, jako kdyby byly jeho mrakem a on jejich půdou, na kterou musí pršet, vypařovat se a zase pršet. Navrácený: pod kůží se mu líhnou z larev mouchy a ty pak vzlétávají do chřípí očí úst uší, ale jemu to nevadí, má je rád, jsou to ovečky, křídla, věrné společnice, andělské služebnice. Z čeho se narodil? Z kuřecích kostí od oběda? Z plechovky ředidla? Z výparů nemrznoucí směsi? Z umaštěných papírů? Z utopených koťat? Z žeber židlí? Z prožraného sukna? Ze všeho. A čí to bude syn? Ztratil otce: bude ho hledat. Najde svou rodinu, nebo ona najde jeho? syna? Tedy, Syna? Už vylezl, už se zrodil. Podruhé. Vím, že ho ukazují v zaprášených kostelích a při mši zpívá sladká Nemesis Lisa Gerrard: kolem to bzzzzbzzzz a on jim nastavuje ruce, mouchy poletují nad hlavou a hlavami, svatozář, roznášená kolem, jako nákaza, oni zuby trhají maso na zápěstí loktech ramenech, vyhlodávají klouby, a on zase po letech krvácí a oni pijí víno, až mše skončí, je vidět, jak se mu rány zacelují, jak se vlévá maso zpět, příliv, jak je nahé tělo opět v celku a mouchy si sedají na jeho kůži a do vlasů. Krása. Obětavost. Spása. Červi pod kůží. Padají na zem. Někteří. Nikdo je nezašlápne. Červi nešlapou červy. Nemají nohy.
Šli jsme - nedržel jsem Ho za ruku, nejsem Jeho Otec, zplihlý otec miliónů. A bylo to jak při povodni, lidovni: proudy těl, šatů, bot, úsměvů, mračení, zlostí, nevíry, to všechno šlo proti nám a On se mi v tom přílivu ztratil, když nastal odliv, nebyl. Byl pryč a v tu chvíli jsem nemohl to pryč odhalit, přejmenovat na: támhle tadyhle tuhle tady blízko vedle mě. Ztratil se mi a to byl důvod, proč jsem se ztratil já sám.
Vrozená alergie na lípu: půl milionu Čechů slzících, kašlajících, smrkajících. Symbol znovuzrození. Chrchel. Když Ježíš vystoupil z popelnice, a nikdo mu zatím neprovolával slávu, měl na hlavě korunu z lipových ratolestí. Démanty much. Vajíčka. Podivnost: ten lipový koronet byl živý. Odpočívadlo. Prášidlo, neboť z květů létaly chuchvalce semen, neroznášel jenom mouchami. Dávení. Kolik bylo mrtvých? Zadušených pylem a sežraných červi? On to myslel dobře. Víc dobře, než si myslíte, nenechal si už říkat Spasitel ani Mesiáš, to vyšlo z módy, Vykupitel, to zní lépe a divočeji.
Divočeji: Ježíš neholduje vínu, neholduje toluenu, holduje tvrdým chlastem, udivuje otrhance kolem, kolik toho nasaje, aniž by se kymácel jak prázdný kříž ve větru. Žebrá. Ukazuje kejklířské kousky a kleje. Neproklíná, to by bylo podezřelé, nikdo neví, kdo to vlastně je, jeho chvíle má teprve přijít, mají ho za blázna. Naháč. Ach bože: vychrtlý, ale pružný jak chrt!
Předvádění Hrdiny: Ona ho vodí za ruce - funící marioneta (už tehdy bylo poznat, že je to kluk jak buk, chlap jak hora, Thovtův vyvolený, nebo raději Džehutiho zmocněnec, bojím se božího hněvu). Radost. Otec odkládá novinovou přílohu s kocourem a ťuťuňuňu. Nechá ho chodit samotného: řevem si vyprosí křížové chrastítko a chrastchrastchrast! Kdo je ten pán na kříži, no? No kdo to je? Jéééž. Jééž. Ížž. Íššš. Tleskají. Geniální dítě! Nikdo mu to neřekl a věděl to: jak je to možné? Zázrak? Propojení myslí? Těžko říct. Zatím jen: oprýskaný lak na nehtech a zažloutlé prsty od cigaret, to vše se rozmazává ve vířivém tleskotu, aplaus, jeho první aplaus. Jako vyprahlá květina pod nahnutou plnou konvicí: Je živen cizí radostí - nebo: je živeno cizí radostí? Ale co je živeno? On? Nebo něco v Něm? Co je v Něm?
Po zvonění na hodinu, po rozdání papírů, po vyndání tužky, si vždy postavil na lavici plyšovou hračku: malého paviána s bdělým pohledem a zlatou a stříbrnou korunou na hlavě, kotouč a srp. Maskot. Talisman. Amulet. Suvenýr z Nilu. Obchodníci s bílým masem. Černým. Černobílým. Černé stonožky. Pověšené za kusadla. Obědy v kavárnách s výhledem na zdušenou řeku. Bílá. Modrá. Bahno života. Zavlažování. Má měsíc vliv na pohyby řeky? Nemeandruje. Já meandruju. Tady a támhle. Nilský okoun. Na pánvi. Pak na našich talířích. Mrká. Červy mrkají jeho okem. Okoun. Nilský není náš. Na našich talířích. Nemeandruje. Nepáchne a nechutná bahnem. Není to bahník. Ti jsou zahrabaní. Jak červi do masa. Oko. Pamatuji si na skleněné. Padá do stoky. Tu blýskavou věcičku. Chtěl bych ji mít a strašit. Spolužačky. Terezublankujitkumarkétujanuzuzanumagdulenkumarii. Marie. Babička mi vyprávěla. Procesí se svíčkami. Kdo nemá ať si koupí. Zapálené u oltáře. Modlení. Kněz je sbírá. Za rohem taví a znovu prodává. Tak se dělá kšeft. Dnešní překvapení. Co to bude? Těším se. Mám rád. Dárky. Poběžím ze školy a zase ucítím ten pocit. Na centrifůze. Vzrůšo. Pád. Myslím že umřu. Ale žiju. Paráda!
Kočky se mrouskají na ulicích, ekologové sesbírali žáby, zachránili před přejetím auty, do kýblu, nechali je nakýblované před hospodou, že si odfrknou, teď si dávají pivo pivo pivo pivo pivo pivo pivo pivo pivo pivo pivo pivo jééé, kam by utekly, kam by odskákaly, čápi, kam by přilétli, kam by odlétli, v hospodě je psina, psi olizují ekologům ústa od pěny, aby se narodila z božského přirození, vdechují alkoholické výpary a vrtí, vyskakují na stoly a chlemtají, smích, utopenci, čápy hodují, koza se nažrala, vlk zůstal celý, nahý blázen kšákšá na ptáky, ti se rozutíkají a vzlétávají, žáby v zobácích, kvákkvák, nahý vchází do cigaretové mlhy, je to jak v muzikálu, ekologové zpívají, čí je ten kýbl?, proč?, náš, je prázdný, co?, ptáci ho vyjedli, všichni běží ven, bědování, výživa přírody, místo pod koly v žaludcích, žabí stehýnka, myslí naháč, mňam, na, tumáš za odhánění pobudů řízek a kořalku, děkuju velkomožný pane, tváře ekologů ve slunci, mžourají na mizející křídla.
Taťka sedí a čte dál: Záhadný nález. Kostry dvou neznámých lidí našel bagrista pan B. v sutinách pod skálou Jelení hlavy na Hřensku. Na místo byli přivoláni kriminalisté, aby mrtvoly ohledali. Čeká se na kriminologickou expertízu, od které si odborníci slibují zjištění stáří ostatků a totožnost obou usmrcených... Vedle u stolu sedí tiše penis kapající na podlahu, k loužičce se slétávají mračna much, pijí, hodná dítka. Mamča žehlí a prozpěvuje si: Kéž políbí mě polibkem svých úst!
Vždyť lepší je tvé laskání než víno. Mlaskne rty, aby se mouchy rozletěly do stran, hlídka. Žehlí: Král uvedl mě do svých komnat. Budeme jásat, radovat se z tebe, připomínat tvé laskání, opojnější než víno. Právem tě všichni milují... Bzzzbzzz! Pověz mi ty, kterého tolik miluji, kde budeš pást, kde necháš odpočívat stáda za poledne! Proč musím být jako zahalená poběhlice při stádech tvých druhů? Příjemně voní tvé oleje, nejčistší olej – tvé jméno.
"Kuš, ženo!" a odkládá noviny, je to obřad: okřikovat, odkládat, klábosit s hostem: "Takže vy u nás chcete přespávat? Zdarma to nebude, to víte, zadarmo ani kuře... Budete chodit na nákupy, pomáhat při domácích pracech, dohlížet na syna, ať se nefláká ve škole a ať nemá špatné kamarády. Budete spát, ehm, v pokoji, dřív to byl sklad na košťata, to víte, vysavač, nářadí, smetáky, haha, žena chce mít čisto, teď to stěhujem na půdu a tradá - vyklidíme vám místnost, vymalujem, nanosíme ňákej ten nábytek a budete mít svoje. Prozatím budete bydlet ve sklepě... nebojte, je klimatizován. Brácha tam míval zkušebnu, ano, muzikant. Dostanete, ehm, matraci a nějakou deku, měsíc to snad vydržíte, no, možná tři týdny, budeme se snažit."
Už je tady zas. Přijde, brý den, brej, co si dáš chlape?, nic, pane, jen si tady, aha, vim. Starej stroj. Kraksna. Křáp. Ale hraje. Páky to má vošmataný. Obrazovka popraskaná. Hraje falešně. Smrdí starobou. Nechceš limču? Ne. Jen hrát. Kdyby tak byl v dobrym stavu. Dal by se dobře prodat. Sběratelskej kousek. Těch už moc neni. Vnitřek má naprosto v pořádku. Upravit fasádu. Příliš péče. Nečas. Jen ten kluk sem na něj chodí. Hraje. Kolem prochází štamgasti. Cuchají mu vlasy. Nabízí pivo. Starej člověk potřebuje kontakt s mladýma. Pepo, nech toho, dyť je to malej fakan, mě můžou zavřít! Úsměv. Nesměj se. Dva draci. Proč dva? Hop. Hop. Skok. Kop. Dvojitej. To jsou mi věci. Kde máš rodiče? Nevnímá. Ptám se ho tak pokaždé. Paňácové. Pouliční bitky. Co to bylo minulej tejden? Sraz. Průvod ulicemi. Sieg heil. To víš, to naše město, to potřebuje vyčistit. Národní odpor. Legrace. Odznáčky. Kluci si šli hrát s máničkami. Obušky. Dýka s lebkou. Hnáty. Krev? Nevim. U mě se neslavilo. Nestálo na stolech a nemumlalo. Endlösung. Ten děda s kokršpanělem támhle v rohu. Každej čtvrtek křížovka. Pivko. Jedno. Právě jedno. Každej čtvrtek kříž pivko utření vousů pojď Ťapko odchod. Stálej. Jak se jen jmenuje? Tajnůstkář.
Překvapení! Tadyten pán u nás bude bydlet, zlato. Neboj se - vidíš? Usmívá se na tebe. Mouchy? Kde? Jaké mouchy? Nevymýšlej si. Já nic necítím. Bude s tebou chodit do školy, dělat s tebou úkoly, bude to tvůj kamarád, víš?
Tento odstavec si dovolím přerušit: Halucinace? Mám je snad? Teď, když venku zuří bouře a písmena vidím díky obrazovce, v rohu místnosti tiše sedí a nevrní starý psací stroj Universal, přezdívaný Nermal - jednou se mi povede pojmenovat po něm nějakou figurku (jednou jsem byl spolužačkou nazván bezvýznamnou figurkou, tak jí to tímto vrátím zpátky, Neidentifikovatelný Létající Bumerang, vuhuvuhu... švih), ptám se: jsou mé přeludy přenášeny na Hrdinu? Čtenáři, co to znamená? Co se to kurva děje? Nákaza? Muší nemoc? Mouchy bzbz přes papír, zhmotnělé při přenosu myšlenek z materie do ducha, kladoucí vajíčka do vrásčité kůže, promazané nebo jak papyrus? Je Naháč Vykupitel v mračnu, kape, nebo je to ve snu, v předpeklí?
|
|
|
