Plamen v lucerně

do cely zamknutý

spoutaný člověkem

s osudem smířený

plápolá s povděkem

přežívá skomírá

svit skromně rozdělí

doprava doleva

ke dveřím k posteli

vyčkává v naději

že jednou zas zahoří

že chytne se v posteli

a spálenou rohoží

z pod dveří vyhlédne

ven plamínky vystrčí

vzduchu se nadechne

a vzplane chatrčí

vyčkává plápolá

nečadí nehučí

a až zase skrze tmu

svůj paprsek prostrčí

dávej si pozor sic

můj milý člověče

přijde den osudný

kdy Plamen uteče

pak cudný háv dychtivě

služebník zahodí

a mocného pána již

ověnčí plameny

pak nikdo se před zlostí

jeho už neskryje

a v pod pláštěm krhavým

zlé peklo ožije

až nakonec ztratí se

v hromadě popela

nebude litovat

že lucerna shořela

vždyť pomstil zas nastokrát

všechny ty ubohé ohníčky

zhašené zmařené

plamínky od svíčky