Mnohem lépe se přetvařuje před lidmi, na kterých nám nezáleží. Než před těmi, na kterých nám záleží. Pak už jsou pouze výjimky, před kterými se přetvařujeme, abychom jim neublížili.

„Být,… či nebýt. To je otázka, jenž si lidstvo klade po staletí,“ pronesl vždycky Pavel a tvářil  se u toho tak zamyšleně, až měl člověk pocit, že nad tím opravdu přemýšlí, nebo o tom dokonce něco ví. Stačily ale další dvě piva a byl si jistý, že odpověď na otázku „Bý…, č bý .  o je otuázkou, …. idstvo kade po štaletí,“ zná. Tak většinou probíhaly naše výpravy do lesů, na tábory, prostě do přírody. Na začátku jsme si všichni hráli na chytré a čím jsme byli opilejší, tím také moudřejší. Seděli jsme u ohně, sledovali žár, báli se chodit do tmavého lesa na záchod, vdechovali vůni a smrad pálících se špekáčků a on nám líčil teorii železobetonové konstrukce, která mu je prý strašně blízká. (On i ta konstrukce mají údajně dlouhou životnost, budou je lidé obdivovat i za padesát let, jsou něčím, bez čeho by se lidstvo neobešlo…) Byl to jednoduše kluk, kterému by každý cizí jedinec přisoudil označení narcista. Ale nebyl. Nikdo z nás nebyl a přitom jsme se vzájemně oslovovali Bože, Bohyně, První smrtelnice, Druhá smrtelnice a dokonce i Ďábel. Většinou nás měl každý za naprosté blázny, nebo jak to ti "polosmrtelníci" nazývali. Nás ale názory okolí zajímaly asi stejně jako slepého východ a západ slunce. Na „dobrodružné výpravy“ jak tomu Pavel říkal, jsme vyráželi zpravidla jednou za měsíc a vždycky to stálo za to. Pavel byl vlastně ten Bůh a mě -  jeho přítelkyni – připadla přezdívka Bohyně. Měli jsme s spolu božský vztah asi pět let, za kterých jsem ho poznala natolik, že jen otevřel pusu, - věděla jsem, co chce poznamenat. Podle jeho pohledu mi bylo okamžitě jasné, jakou má náladu. Kdybych odjela do Chorvatska a na pobřeží by se válely stovky ponožek, poznala bych, která je jeho. „Výt či nevýt. To je otázka, jenž si Božstvo klade,“ vykřikl Ďábel, který si troufnul vyrazit na průzkum terénu zcela sám. „Tak Božéééé, pojď za mnou. Vymyslíme pro holky nějakého božského bobra odvahy." Věděla jsem, že Pavel nevstane. Zrovna si totiž rozdělal pivo a byl by hřích, nechat ho jen tak netknuté. Měl řadu zvláštních názorů, přes které "nejede vlak." Nemůžu říct, že bych ho po těch letech "chození" neměla ráda, ale stal se prostě brčkem. „Člověk má na světě spoustu známých a kamarádů, ale jen hrstku opravdových přátel,“ s touto větou, kterou kolem sebe často slýchám, rozhodně souhlasím. Pro mě jsou tito opravdoví přátelé brčka, kterými piji pivo. V.I.P. brčka. Každé je v něčem jiné, ale všechny mi způsobují příjemný pocit prostřednictvím nápoje, který přes ně dostávám do těla. Ne z každého bych chtěla nasávat život a proto si také brčka – své opravdové přátele – vybírám. Pavel byl kdysi nějakým komponentem piva. U toho ohně jsem ale cítila, že mi začíná být víc brčkem, než součástí piva. Že je víc přítelem než partnerem.