|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jessie Donellová: Na Severní transkontinentální.
Vítr haleká, na Sever je cesta daleká,
v bílém údolí odumřel už jara smích.
Hou-hou, hola-hou, spřežení už padá únavou,
píseň nadějí odumřela v závějích.
Kraj leží pod sněhem, svět ticha mlčí,
slyšet jsou z dálky jen hlasy vlčí...
Každý však doufá a věří, že Velký Manitou nám zas přinese ráj do Wiggwamů.
[Trampská píseň od Jarky Mottla, kterou nedokázal pořádně zazpívat nikdo jiný, než Eva Olmerová. Jenže Velký Manitou si je už vzal k sobě do Věčných lovišť oba dva. Jim oběma je věnován tento krátký příběh.]
V pořadí druhá americká transkontinentální magistrála, zvaná "Severní", byla rozestavěna z přístavu Duluth na Hořejším jezeře (Lake Superior) a namířilo si to přímo na západ - nejprve lákavými rovinami Montany, ale nakonec i ona musela překonat hřebeny Rocky Mountains. Cílem Severní magistrály bylo přístavní město Tacoma v hlubokém zálivu na Pacifickém pobřeží ve státě Washington.
Proč vlastně Severní magistrála vycházela z jezerního přístavu ? Protože americká Velká jezera jsou nejmohutnějším jezerním systémem na zeměkouli. Samotné jezero Hořejší je největším sladkovodním jezerem na Zemi, protože takzvané Kaspické moře v Rusku sice není s Černým mořem ani s jinými moři přirozenou vodní cestou spojeno, ale voda v Kaspickém moři je slaná. Proto se spíše říká Kaspické moře, i když název Kaspické jezero by byl z geografického hlediska přesnější.
Ale vraťme se k americkým Velkým jezerům. Jsou dostatečně hluboká, aby po nich mohly plout jakékoliv lodi. Mohly by po nich plout dokonce i námořní lodi, kdyby se dokázaly dostat přes tehdy nepřekonatelnou přírodní překážku: přes Niagarské vodopády. Průplavy, které již tehdy existovaly, sice umožňovaly Niagarské vodopády obeplout, ale pouze lodím s malým ponorem a s plochým dnem. Říčním nákladním lodím, které by se na moři v každém silnějším vlnobití převrhly.
Přestože se tedy lodní náklady musely pracně překládat z vlaků nebo námořních lodí na říční pärníky, nebylo nutné podél Velkých jezer stavět žádnou železnici, čímž se ušetřilo asi dva tisíce kilometrů. Potřebné náklady přepravily říční nákladní lodi až do "jezerního" přístavu Duluth na nejzápadnějším výběžku Hořejšího jezera.
Ukázalo se, že "univerzální" říčně-námořní loď, dostatečně bezpečnou v silných bouřích na moři, vlastně není možné postavit. Nakonec tedy byly některé průplavy natolik prohloubeny a rozšířeny, aby po nich námořní lodi do Velkých jezer proplouvat mohly. Velká jezera se tedy stala nejdůležitější vodní dopravní cestou Spojených Států. Ale k dostatečnému rozšíření průplavů, přirozených spojení jednotlivých jezer a zejména k "obchvatu" Niagarských vodopádů průplavem splavným pro námořní lodi došlo až za mnoho let. Američané se teprve museli naučit průplavy pro námořní lodi stavět. Dokázali to Panamským průplavem. Tam, kde neuspěl Francouz Lesseps, uspěl roku 1912 americký inženýr Goethals... po obrovských finančních nákladech v území zamořeném malárií a v situaci ztížené mimořádně nepříznivými geologickými podmínkami.
Stavba Severní transkontinentální železniční magistrály mohla tedy začít přímo z Duluthu, protože vše potřebné přepravily do Duluthu říční nákladní lodi, včetně kolejí, pražců i lokomotiv v rozebraném stavu. Ale přesto nakonec byla do Duluthu železnice zavedena. Stát Wisconsin, na jehož území přístav Duluth leží, se ukázal pro další osídlení velmi perspektivní. Proto byl přístav Duluth spojen železnicí nejkratší možnou cestou s městem Milwaukee, kam už v té době vedla železnice z nedalekého Chicaga. Jenže nejkratší železniční cesty často míjejí důležitá města... což bývalo nutné dodatečně napravit stavbou dalších železničních tratí - a to nejenom v Americe !
Stavba základní trasy Severní transkontinentální magistrály byla zakončena v roce 1888. Jenže její východní část dlouho končila v údolí řeky Missouri. Tehdy však už bylo známo, že další důležité železniční tratě se na Severní transkontinentální magistrálu napojí ve městě Minotu. Nejprve však bylo nutné dokončit "kmenovou" trať z Duluthu podél kanadských hranic až do Tacomy. Teprve pak bylo možné pomýšlet na stavbu "přímé" trati Chicago - Minneapolis - Minot, která celou cestu z Chicaga do Tacomy značně zkracovala a navíc připojovala na Severní transkontinentální magistrálu rychle se rozvíjející dvojměstí Minneapolis - St. Paul ve státě Minnesota.
Při stavbě železničního úseku Minneapolis - St. Paul - Minot, vedoucí tenkrát ještě téměř neobydleným státem Severní Dakota, se však do jinak dobře organizované stavby železnice připletla zatr... nemilá překážka: Los bandoleros, čili bandité. Dělníkům a inženýrům bylo přece nutno pravidelně vozit výplaty. Výplaty vozily speciální vlaky, jenže ty mohly dojet pouze do některé dostatečně veliké a pokud možno dokončené stanice, kde mohly být aspoň na jeden den odstaveny. Dělníci a inženýři si buď své peníze vyzvedávali v hotovosti (pokud jim bandité ještě nějaké nechali), nebo dali zatím jediné bance v Minotu příkaz, aby jim část výplaty ukládala na jejich konto. Tohle dělali především inženýři a úsekoví dílovedoucí, kteří byli železniční společností Northern Pacific Railroad zvlášť dobře placeni.
Přestože traťový úsek Minneapolis - St. Paul - Minot byl jako každá rozumně vyprojektovaná železnice stavěn z obou stran, celkem bezpečně probíhala jenom stavba východního úseku, tedy stavba úseku z Minneapolis - St. Paul směrem na severozápad. Stát Minnesota dokázal svými vojenskými jednotkami stavbu tak důležité železnice před drzými bandity spolehlivě uhlídat. Jenže Severní Dakota tehdy ještě žádné vlastní vojenské jednotky neměla. Bandité zde měli téměř ráj... a proto se Sandersův Spolek Spravedlivých nenápadně usídlil přímo v Minotu.
Šerifem v Minotu byl tehdy jakýsi Buck Milton. Telegraf do své kanceláře zaveden neměl. Zatím jediný bankéř v Minotu, ctěný pan Ellis Bondorf, však do své banky telegraf zaveden měl. Museli jsme tedy zakoupit v Minotu další vhodně umístěný dům... a panu Ellisi Bondorfovi se "napíchnout" na jeho telegrafní vedení. Přitom jsme měli "k dispizici" nejenom Bondorfovo telegrafní vedení ! Poblíž zakoupeného domu vedly na sloupech čtyři páry telegrafních vedení. Na poštu v Minotu telegraf zaveden nebyl, protože pro "obyčejní lidé" si mohli své soukromé telegramy podávat na nádraží. Zavedení telegrafu nebylo nijak levné a při přímém telegrafování z nádraží odpadlo jedno přepojovací místo. Doručování příchozích telegramů "pro obyčejné lidi" zajišťovala přes den pošta v Minotu, v noci pak zaměstnanci železniční stanice.
Pouhým sledováním zbývajících párů telegrafních drátů jsme zjistili, že dva telegrafy má instalována místní pobočka železniční společnosti Northern Pacific Railroad. Čtvrtý telegraf měl instalován doma v poměrně honosném domě zatím neznámý soukromník, bydlící v Minotu. Takže jsme se přece jen napojili na telegraf místního bankéře Ellise Bondorfa. Pravděpodobně zbytečně. Pokud si pan Bondorf telegrafoval s jinými bankami, tak telegrafoval šifrovaně ! I kdyby používal ten nejjednodušší známý šifrovací systém (šifru s pevnou záměnou písmen, Caesarovu šifru), neměli jsme žádnou naději nenápadně získat šifrovací klíč, případně potřebnou šifrovací tabulku. Luštit šifry bez klíče jsme neuměli vůbec. Protože se však adresa kvůli nutnosti přepojování telegramů zašifrovat nesmí, věděli jsme přesně, od koho dostává bankéř Ellis Bondorf své telegramy a zejména, kam posílá své vlastní telegramy.
Z adres Bondorfových telegramů jsme zjistili, že peníze pro výplaty zaměstnanců má železniční společnost Northern Pacific Railroad uloženy v Bondorfově bance. Datum výplaty mezd bankéř Ellis Bondorf samozřejmě znal. Jenže totéž datum znali i pokladníci společnosti Northern Pacific Railroad. Pokud tedy bankéř Ellis Bondorf dostal příkaz k výplatě mezd, dostal jej od vrchního pokladníka společnosti Northern Pacific Railroad, téměř s jistotou písemně. Čili namísto odposlechu Bondorfových telegramů bylo namístě sledovat přímo Bondorfovu banku. K tomu účelu jsme zakoupili dům na nejvyšším místě města Minotu: pokud máme mít možnost něco pozorovat, tak raději rovnou celé město. U dalekohledů jsme se samozřejmě přes den střídali. Během dvou týdnů jsme osobně znali pokladníka společnosti Northern Pacific Railroad. Dále jsme zjistili, že bezpečnostní opatření při převozu peněz z Bondorfovy banky do "výplatního" vlaku jsou podle našeho názoru aspoň v Minotu dostatečná. Zajímavé však bylo, že vedení společnosti Northern Pacific Railroad o nebezpečí přepadení vlaku bandity vědělo. Dokonce se snažilo bandity oklamat: výplaty mzdy totiž nebyly pravidelné. Jenže se "výplatním" vlakem přepravovaly peníze také pro majitele různých barů a saloonů, které se často stěhovaly, jak se čelo stavby železnice vzdalovalo od Minotu, vstříc pracovním četám, které stavěly tutéž trať z Minneapolis - St. Paul do Minotu. Stále však ještě zbývalo oběma pracovním četám dohromady překonat skoro 300 mil.
Jelikož bandité "výplatní vlaky" velmi často přepadávali, bylo zjevné, že někdo výplatní termíny společnosti Northern Pacific Railroad včas banditům prozrazuje. Mohl to být kdokoliv z vedení společnosti Northern Pacific Railroad, který výplatní termíny s předstihem znal. Nebylo přece nikde řečeno, že výplatní termíny musejí být prozrazovány telegraficky. Zkusmé napojení našeho vlastního telegrafu na telegrafní vedení společnosti Northern Pacific Railroad prokázalo, že oni termíny výplat telegraficky neprozrazují. Komu také ? Nedalo se čekat, že by bandité měli svůj vlastní telegraf... jedině snad, že by šéf banditů měl dvojí totožnost, jako míval "legendární" Gaff Tayler, který však definitivně dodýchal v El Renu ve státě Oklahoma.
Výměna zlata.
Rozhodla jsem se zkusit léčku, zvanou Zlatá past. Zlatou past v nejjednodušší možné formě. Telegrafní odposlech byl nejdříve napojen na Bondorfovu banku. John Halles zašel do samotné Bondorfovy banky, dost nápadně sledován několika dobrými střelci. Podle našich vlastních zlatých vah mělo Hallesovo zlato hodnotu pět tisíc dolarů, ale Halles měl instrukce přijmout za zlato i tři tisíce dolarů. Zkrátka, měl si hrát na nezkušeného zlatokopa a vydráždit bankéře Ellise Bondorfa k nějakým nepředloženostem...
„Carramba, takhle vynikající zlato jsem už dlouho neviděl. Budete muset se mnou a se zlatem zajít k majiteli banky.“ žádal Hallese pokladník.
„Zounds ! Nemám příliš rád malé uzavřené místnosti ! Pan Bondorf má jistě zdravé nohy a nějaké váhy na zlato snad má také.“ nedal se odlákat Halles.
„Váhy na zlato mám samozřejmě i já. Počkejte tu chvíli. Já pro pana Bondorfa dojdu.“ oznámil Hallesovi pokladník a skutečně odešel. Všichni přítomní si připravili pistole. Jenže pokladník se vrátil pouze se samotným bankéřem... a bankéř Ellis Bondorf se snažil ostatní "zákazníky" vykázat z banky. John Halles se však nedal:
„Pane Bondorfe, oznamuji vám, že tito lidé jsou moje tělesná stráž. Dokud si neodnesu z vaší banky peníze za zlato, oni odsud bez mého rozkazu neodejdou.“
„Odkud mě vlastně znáte, hombre ?“ zajímal se Bondorf.
„Pokladník před námi prohlásil, že dojde pro majitele banky. Takže jste bankéř Ellis Bondorf nebo ne ?“ zeptal se ostrým tónem Halles.
„Jsem skutečně bankéř Ellis Bondorf. Kolik dolarů za vaše zlato chcete ?“
„Promiňte, mister Bondorf, ale já jsem si původně myslel, že jsem v bance. Že tady u vás současný dolarový kurs zlata znáte lépe, než kdokoliv jiný. Odpusťte, mister Bondorf, pokud jsem se ve svém odhadu náhodou zmýlil.“ perfektně a přitom vtipně improvizoval John Halles.
„Jste skutečně u odborníků, hombre. Cartési, zvažte pánovo zlato. Vy byste mně mohl aspoň říci své jméno, hombre.“ dotíral Bondorf.
„Moje jméno vás může zajímat jenom v případě, že si u vás založím konto. Ještě jsem se však nerozhodl, zda si u vás vůbec nějaké konto založím. Kolik dolarů mně nabízíte za moje zlato ?“ zeptal se John Halles.
„Máte své vlastní naleziště ?“ stále dotíral Ellis Bondorf, aniž by Hallesovi na jeho otázku odpověděl.
„Je nás několik zlatokopů. Své vlastní naleziště sice máme, ale je to naleziště společné. Moji pardi mě uznávají za šéfa nebo za předáka a proto mě poslali vyměnit zlato za dolary do vaší banky.“ vymýšlel si John Halles. Perfektně si vymýšlel zdánlivě pravdivé a přitom zcela neprokazatelné skutečnosti. Pak, že detektivové neumějí lhát...
„Vaše rýžované zlato má v naší bance cenu... dobrých pět tisíc dolarů. Ale také naše banka si klade podmínku: uložíte si u nás své zlato na bankovní konto. V divočině přece žádnou hotovost nepotřebujete.“ trochu přitvrdil Bondorf.
„Je vidět, že vy sám jste nikdy zlato nedoloval. Občas přece musíme něco nakoupit. Také musíme mít hotové peníze na vlak, o jiných potřebách nemluvě.“
„Kam až vlastně jezdíte vlakem, že tam vůbec není banka ?“ stále dotíral Bondorf.
„Já jsem přece neřekl, že tam není banka. Není však taktické vyměňovat zlato v bance nejbližší místu zlatého naleziště. Bondorfe, vezměte laskavě na vědomí, že z nás dvou já blbec nejsem. Moji zlatokopové mně věří. Takže cílovou stanici vlaku vám samozřejmě neprozradím.“
„Hombre, v takovém případě laskavě nedělejte blbce ani vy ze mě ! Vaši zlatokopové vám zase tolik nevěří, jak vy se mně snažíte namluvit. Koho jiného byste si vzal k osobní ochraně, než své vlastní zlatokopy ? Založíte si v mojí bance konto ? Tato otázka platí pro vás pro všechny !“ snažil se nás "rozeštvat" bankéř Ellis Bondorf.
„Bondorfe, dohodli jsme se předem, že s vámi budu vyjednávat pouze já. Konto si ve vaší bance nezaložíme. Vyplaťte mně pět tisíc dolarů v použitých bankovkách.“ rozhodl John Halles.
„V takovém případě u mě dostanete za své zlato jenom tři a půl tisíce dolarů, hombre !“ začal tvrdě smlouvat Ellis Bondorf.
„Bondorfe, poznal jsem na vás, že jste rozený vyděrač. Čtyři a půl tisíce.“ trochu ustoupil Halles.
„Čtyři tisíce dolarů na dlaň a ani o dolar víc ! Rozumíte dobře, hombre ?“
„Rozumím až moc dobře, Bondorfe. Chceme samé použité bankovky. Raději aspoň padesátidolarovky.“ naoko rezignoval John Halles. Pokladník začal odpočítávat a jednou si musel odskočit do sejfu. Došly mu totiž peníze. Ale nakonec dohodnutých čtyři tisíce dolarů Johnu Hallesovi vyplatil. Naši střelci, dočasně podle Bondorfova názoru také zlatokopové, si část peněz rozdělili, takže nikdo z nich nenesl nijak nápadný balík.
„Bondorfe, pokud nás bude v Minotu či jinde někdo sledovat, asi na to doplatí.“ řekl na rozloučenou John Halles. Byli zde ještě jeho "vlastní" detektivové, kteří s ním do banky nevstoupili. Celá Hallesova skupina sice začala po Minotu kličkovat, ale všichni se pomalu blížili k nádraží. Podobně, jako v Oklahoma City, padly i v Minotu tři výstřely. Nyní nás osobně znal už jenom bankéř Ellis Bondorf a jeho hlavní pokladník Cartés. Jenže na jednoho chlapíka jsme zatím zapomněli...
Podezřelý záchyt.
Rozešli jsme se do svých "domovů" v Minotu. Mezi zastřelenými stopaři nebyl ani ctihodný bankéř Ellis Bondorf ani jeho hlavní pokladník Cartés. Zato byl zajímavý záznam telegrafního odposlechu posledního telegramu odeslaného z Bondorfovy banky:
— Mel Gibbson, stanice Drake. xxxxxxxxx šifrovaný text xxxxxxxxxx. Bondorf.—
Při pročítání dosud zachycených, ale nerozluštěných Bondorfových telegramů, jsme zjistili, že pan Mel Gibbson ve stanici Drake dostal od Bondorfa v minulosti několik šifrovaných telegramů. Byl to tedy bankéř Ellis Bondorf, kdo šifrovaně prozrazoval banditům výplatní termíny společnosti Northern Pacific Railroad ? "Provokační" akce Johna Hallese však zaznamenala první úspěch. Jak ale dokázal Ellis Bondorf přilákat své stopaře, aniž by přitom použil telegraf ? Když mu pokladník Cartés ohlásil zajímavého zákazníka, nejspíš Bondorf ještě stačil vyslat pro své stopaře posla a při jednání v bance záměrně zdržoval. Takže taktický manévr se zdržením podezřelého zákazníka na dobu potřebnou k vyslání poslů musel nezávisle na mě objevit bankéř Ellis Bondorf sám. Nebo mu ten trik poradil záhadný Mel Gibbson ? Však oni časem promluví !
Do stanice Drake zatím nebylo možné dojet vlakem. Aspoň to nebylo možné pro "obyčejné cestující". Stanice Drake totiž ležela na rozestavěném úseku trati z Minotu do Minneapolis - St. Paul a pravidelné vlaky tudy ještě nejezdily. Samotná stanice Drake byla už dostavěná, když tam bylo možné posílat telegramy a jezdily tudy stavební a pracovní vlaky z Minotu "do čela stavby". Takovýmto způsobem se stavěly železnice všude a vždycky: dokončený úsek železnice sloužil jako nejlepší možná dopravní cesta pro materiál, pro dělníky a také pro peníze na výplaty...
Nyní bylo nejvíce zaměstnáno naše pozorovací stanoviště s dalekohledy. Záhadný soukromý dům, kam vedl čtvrtý telegraf, kupodivu nepatřil bankéř Ellisi Bondorfovi, ale Jimu Baggettovi, traťovému revizorovi společnosti Northern Pacific Railroad v Minotu. Pan Jim Bagett byl podle očekávání velmi často na cestách, takže odposlouchávat právě Baggetův telegraf se nám zdálo jaksi zbytečné.
Soukromý dům bankéře Ellise Bondorfa jsme odhalili, aniž bychom museli "vyjít před práh". Ke sledování Ellise Bondorfa totiž také stačily naše dalekohledy, umístěné v domě na nejvyšším bodě města. Přímý zákrok proti přesile banditů jsme jednoznačně zavrhli. Ani hledat pana Mela Gibbsona ve stanici Drake nebo ve stejnojmenném městečku se nám příliš nechtělo. Z Minotu do Drake bylo přes 50 mil dostavníkové cesty, po které stále ještě jezdily dostavníky. My bychom samozřejmě mohli jet na koních, ale tady na severu Spojených Států byly noci již zatraceně chladné... asi jako v Colorado Springs nebo jinde vysoko v horách.
Nakonec tedy dostal od nás šerif Buck Milton do své šerifské schránky následující udání:
— Termíny výplat pro dělníky na stavbě železnice prozrazuje banditům bankéř Ellis Bondorf, z jehož banky se peníze přepravují vlakem co nejblíže čelu stavby. Podezřelá je stanice Drake a v městě Drake nebo na samotné stanici jistý Mel Gibbson. Pozor na Bondorfa, šerife ! Je s bandity jedna ruka a je kluzký jako úhoř !
Čtyři spravedliví.—
Jméno Čtyři spravedliví jsem dala naší skupině, když jsme se v Pecosu spojili s Billem Sandersem. Několik let jsme zůstali jenom my čtyři. Já, Jos Windon, Kim Shaller a Bill Sanders. Ale časem jsme do naší skupiny detektivů - amatérů přijali Buda Sheehana, Mary Higginsovou, a pětici skutečných soukromých detektivů s velitelem Johnem Hallesem.
Šerif Buck Milton našemu udání zjevně nevěřil. Ale udání je udání a proto se Buck Milton pokusil naše udání prověřit. To se dělává. Jenže šerif Buck Milton to udělal na místě nejméně vhodném. Přímo u podezřelého. U Ellise Bondorfa v jeho vlastní bance ! To jsme také dokázali zjistit svými dalekohledy. Šerifa Bucka Miltona našli příští den v Minotu zastřeleného. V Minotu měl být podle zákona zvolen nový šerif. Nastala tedy menší manželská hádka:
„Bille, já ti nedovolím, aby ses stal v Minotu šerifem. Buď by ses musel chovat stejně blbě, jako Buck Milton nebo bys jim při svých schopnostech mohl být nebezpečný a pak tě odprásknou. Miltona odpráskli jen proto, že dal na nesprávném místě najevo, že něco ví.“
„Jessie, já toho sice vím na Bondorfa mnohem víc, než věděl Buck Milton, ale na rozdíl od tebe umím držet hubu zavřenou.“ galantně namítl Bill Sanders.
„Bille, staneš se úřední osobou a ti lumpové budou sledovat každého, s kým se v Minotu dáš do řeči. Sice jsme postříleli tři Bondorfovy stopaře, ale určitě už za ně má Bondorf náhradu. Zkrátka, pokud se staneš šerifem, jakoby nás bylo o jednoho méně. Z místních lidí si určitě náměstka nevybereš !“
„Jessie, jako šerif mám jedinečnou možnost nechat se od Bondorfa podplatit a proniknout do bandy.“
„Ať tedy rozhodne kovový čtvrtdolar ! Jestli ti padne prezident, můžeš se stát šerifem v Minotu. Pokud tě městská rada jako šerifa doporučí.“
„Když odbouchli Gibsona, asi příliš mnoho kandidátů na šerifské místo nebude.“ mínil Bill Sanders. Měl pravdu. Takže o novém šerifovi v Minotu rozhodla - hozená čtvrtdolarová mince. Když dopadla na zem, byla vidět podobizna prezidenta Jiřího Washingtona. Bill Sanders se rozhodl na šerifské místo v Minotu kandidovat. Jakožto jediný kandidát byl samozřejmě šerifem zvolen. Jako manželský pár jsme dočasně přestali existovat. Ostatní muži potřebovali nejen spolehlivou velitelku, ale zejména specialistku na výslechy, až se podaří Ellise Bondorfa zajmout. Stala se jí Jessie Donellová, tedy moje celkem zanedbatelná maličkost.
První dva týdny neměl Bill Sanders jako šerif skoro žádnou práci. Jako náměstka si zvolil... jednoho z Hallesových detektivů, kteří se provokace v Bondorfově bance nezúčastnili. Nějakou dobu byli šerif i náměstek Gimmy Benmark sledováni. Moji chlapi však pomocí dalekohledů zjistili, kde Bondorfovi stopaři v Minotu bydlí. Tím však naše úsilí skončilo. Bylo nanejvýš žádoucí bankéře Ellise Bondorfa opět nějak podpíchnout:
— Ty starej bandito, není ti podezřelé, že původního šerifa Bucka Miltona odbouchli, jakmile se objevil s anonymním udáním u tebe v bance ? Byl to blb. Chodil někam, kam chodit neměl. Nebo se nenechal podplatit, když to udělat měl. Jenže Buck Milton si to svý udání ani nevymyslel, ani si ho nenapsal sám. Naopak, ty ses zachoval jako bandita. Střílet na lidi zezadu však umíme také. Jsi na řadě, Ellisi Bondorfe ! Měl bys raději chodit v neděli do kostela a občas si poslechnout slovo Boží ! Nezabiješ bližního svého ! Čtyři Spravedliví.—
Bankéř Ellis Bondorf se však na šerifa neobrátil, jak jsme doufali. Nejdříve poslal další šifrovaný telegram na známou adresu Mel Gibbson, stanice Drake. Pak se nechal střežit... a chlapi s dalekohledy zjistili, že bandité mají v Minotu ještě dalších pět mužů. Ti chlapíci doprovázeli Ellise Bondorfa jak na cestách do banky, tak na cestách domů. Rozhodla jsem se, že proti nim zasáhneme opakovačkami ihned, než stačí záhadný Mel Gibbson poslat do Minotu posilu. Všechny bandity se pokusíme jen poranit. Zvláštní úkol měli Bud Sheehan a John Halles. Měli za úkol zajmout bankéře Ellise Bondorfa živého. Bill Sanders i se svým náměstkem byli o naší akci informováni a měli za úkol "pomalu a opatrně běžet" na místo přestřelky nebo raději rovnou zavolat doktora. Poranění bandité přece stále ještě mohou střílet, mají-li čím.
Ellis Bondorf se svým ozbrojeným doprovodem urazili od banky asi 500 stop, když nastala očekávaná kanonáda. Všech pět banditů padlo k zemi. Ellis Bondorf se rozeběhl zpět ke své bance, ale několik zatr... přesných výstražných výstřelů ho upozornilo, že tímto směrem cesta k záchraně nevede. Bondorf se tedy "otočil na podpatku" a spěchal domů.
„Stát, hombre !“ ozval se za ním John Halles. Ellis Bondorf se opět otočil, ale uviděl Hallese s pistolí v ruce.
„Co to má znamenat, falešný zlatokope ?“ vybuchl vztekem Ellis Bondorf.
„Že bys měl sklapnout dršku a chytit se rukama nebes. Stejně se nemodlíš, jak jsme ti v dopise upřímně radili.“
Ellis Bondorf chtěl něco dodat, ale Bud Sheehan mu zaryl hlaveň pistole do zad. Ellise Bondorfa odzbrojil a pak ho spolu s Hallesem odvedli... do naší nejbližší skrýše, tedy do jednoho z tajně zakoupených domů. Takže na šerifa Billa Sanderse skutečně nezůstalo nic jiného, než zavolat k postřeleným banditům doktora. Bill Sanders se tedy zachoval jako zcela neschopný šerif. Na jeho místě ani jiné rozumnější řešení neexistovalo. Jelikož nedokázal být neviditelným, musel se zatím chovat jako hlupák. Prozatím však šerifem zůstal. Nesmírně opatrným šerifem, který ve své kanceláři i s náměstkem raději přespával. Naštěstí byla šerifská kancelář v Minotu zděná... ale vězení bylo pouze přízemní. Jako úkryt pro zajatého Ellise Bondorfa bylo tedy nevhodné. Ellis Bondorf by mohl skrz mříže volat o pomoc. V našem úkrytu však stačilo pohrozit mu roubíkem.
„Bondorfe, tvoje telegramy do stanice Drake jsme přečetli. Jejich adresátem byl pokaždé Mel Gibson. Jenže jsme je nerozluštili. Dokud neprozradíš svůj způsob šifrování a šifrovací klíč, budeš dostávat k pití jen slanou vodu. Také máš na triku vraždu šerifa Bucka Miltona. My máme času dost.“
„Šifrujeme takzvanou mřížkou. Sandorfova šifra žádný klíč nemá. Záleží jen na rozložení otvorů v šifrovací mřížce. Jenže svou šifrovací mřížku mám zamčenou v trezoru v bance, takže ji žádným způsobem nezískáte.“ snažil se Ellis Bondorf chovat statečně.
„Poslední dvě šifrované zprávy však umíš určitě nazpaměť. Navíc si určitě pamatuješ, kolik vnořených čtverců má tvoje šifrovací mřížka. Já tuhle šifrovací metodu totiž znám taky. Když nám nadiktuješ doslova text některého z telegramů, dokážeme si mřížku vyrobit.“
„Poslední odtelegrafované zprávy si samozřejmě pamatuji, ale neprozradím nic.“ vzpíral se Bondorf.
„Po 48 hodinách diety se slanou vodou budeš mluvit jinak. Zatím všichni vyslýchaní po osmačtyřiceti hodinách promluvili, Ellisi Bondorfe !“ ukončila jsem úvod výslechu. Ellis Bondorf již věděl, co se snažíme zjistit. Bude třeba nechat mu dostatečný čas, aby mluvil pravdu. Aby zase nelhal !
... ... ...
„Zavolejte sem tu zatr... ženskou ! Budu mluvit !“ zdvořile oznámil Ellis Bondorf Josu Windonovi, který momentálně měl u našeho zajatce službu. Jelikož jsem neměli vězení, byla taková služba nutná.
„Bondorfe, ta zatr... ženská se jmenuje Jessie Donellová. O čempak chceš začít mluvit ?“ zeptala jsem se.
„O těch posledních telegramech. Sděloval jsem našemu člověku do stanice Drake výplatní termíny, tedy datumy, kdy si pokladníci společnosti Northern Pacific Railroad přijeli do mé banky pro peníze. Pokud nevypravili vlak s penězi ještě tentýž den, naši lidé si počkali v Minotu na nádraží a řekli mně skutečnou dobu odjezdu peněžního vlaku. V takovém případě jsem poslal Melu Gibbsonovi ještě jeden telegram. Dál od Gibbsona šly moje zprávy spojkou na koni. Mel Gibbson není bossem banditů. Je jenom výpravčím ve stanici Drake, takže se nesmí vzdálit ze služby.“
„Ale má stejnou šifrovací mřížku, jakou máš ty.“
„Musí ji mít, jinak by nic nerozluštil.“ odsekl Ellis Bondorf.
„Zopakuj mně svou poslední šifrovanou zprávu. Skutečně poslední !“
„Vždyť jsou všechny zprávy stejné. Výplatní termín nebo skutečný čas odjezdu vlaku s penězi.“
„Lžeš, Bondorfe ! Máš trest dalších 12 hodin slané vody !“
... ... ...
„Skutečně jsem vám lhal. Poslední šifrovanou zprávu jsem poslal v den, když jsem dostal druhý výhrůžný dopis. Tentokrát jste ho donesli přímo do banky, ne k šerifovi. Žádal jsem Mela Gibbsona o posilu v Minotu. Bohužel, pozdě.“
„Bondorfe, kdo nařídil vraždu šerifa Bucka Miltona ?“
„Nevím nic o tom, že by vražda šerifa Bucka Miltona byla u někoho objednaná.“
„Lžeš ! Máš dalších 12 hodin slané vody !“ zkoušela jsem Bondorfa drtit psychicky.
„Já se vzdávám, Donellová. Šerif Buck Milton byl takový blbec, že se mě tou vaší zprávou pokoušel vydírat. Zastřelili ho chlapi, kteří se mně pokoušeli dělat tělesnou stráž. Přiznávám se, že rozkaz k šerifově vraždě jsem vydal já.“
„A kdo tvůj rozkaz doručil ? Máš přece v bance nějakého tajného posla, který předává tvé rozkazy banditům. Vždyť takzvané zlatokopy jsi také nechal v Minotu sledovat, aniž by ses hnul z banky !“
„Moje rozkazy doručuje hlavní pokladník Cartés.“
„Zase lžeš, Bondorfe ! Zlatokopové tvrdili, že Cartés se vzdálil od pokladny jen na velice krátkou dobu. Jenom na dobu, aby tě pozval prohlédnout si Hallesovo zlato. Pak se přece hlavní pokladník Cartés vrátil a vyplatil zlatokopům 4000 dolarů. Bondorfe, máš dalších 12 hodin žízně nebo slané vody !“
„Přiznávám, že jsem lhal. Nebyl to Cartés.“ začínal se lámat Ellis Bondorf. Bylo však taktické mu ještě pomoci:
„Bondorfe, ty mně lžeš přímo chronicky. Takže dalších 12 hodin žízně nebo slané vody si za své lži zasloužíš.“
„Donellová, můj skutečný posel...“
„Řekla jsem 12 hodin žízně nebo slané vody ! Tady vyslýchám já ! Dáš si žíznivou pauzu, aby tě to protivné lhaní konečně přešlo. Hasta la vista maňana, hombre. Na shledanou zítra, pane.“
... ... ...
Ráno jsem se před Ellisem Bondorfem objevila s dvoudecovou sklenkou vody.
„Je zase slaná ?“ úzkostně zachroptěl zajatec.
„Slanou vodu dáváme jen notorickým lhářům, jako je jistý bankéř Ellis Bondorf.“
„Dejte mně napít. Už nebudu lhát.“ vyrazil ze sebe dychtivě Ellis Bondorf. Opatrně ochutnal vodu a pak ji vypil s lačností zbloudilého poutníka v Llanu Estacadu.
„Mým tajným poslem je Milligan, který v mé bance pracuje jako prokurista. Šéfem celé bandy je jakýsi José Rinnaldo. Já osobně s ním do styku nepřicházím. Museli byste zmáčknout Mela Gibbsona. Mel předává oboustranně zprávy a Rinnaldovy rozkazy.“
„Jak se dostaneme k tvojí šifrovací mřížce ?“
„Sejf umějí odemknout oba. Milligan i Cartés.“
„Dobrovolně nám však mřížku nevydají. Vymysli něco, Bondorfe !“
„Dejte mně papír a tužku nebo pero. Já napíšu příkaz Cartésovi, aby vám mřížku vydal.“ nabízel Bondorf.
„Jenže zatím Milligan dojde pro posilu. My ani nevíme, jak Milligan vypadá. Nadiktuj nám jeho popis a adresu. Pak teprve můžeš napsat dopis Cartésovi, aby nám vydal šifrovací mřížku.“
„Můžu doufat, že mě vůbec někdy propustíte ?“ zeptal se bankéř Ellis Bondorf.
„Přiznal jsi vraždu šerifa Bucka Miltona. Rozkaz předal Milligan. Je to tak ?“
„Je to přesně tak. Mám vůbec naději, že se odsud někdy dostanu živý ?“ rozesmutněl se Bondorf.
„Chceme dostat Josého Rinnalda, živého nebo mrtvého. Musíš nás k němu svými informacemi dovést, jinak jsi synem smrti.“
„Můžete ho sem přilákat telegramem. Ale jenom šifrovaným telegramem. José Rinnaldo však věří jen telegramům, které jdou přes Mela Gibbsona v Drake.“ navrhl Ellis Bondorf řešení.
„Rinnaldo neumí šifrovat ?“ podivila jsem se.
„Prý neumí. Tvrdil mně to Mel Gibbson.“
„Asi lhal. Šifrování mřížkou je totiž velice jednoduché. Ale řekla jsem ti podmínky, za kterých chceme získat mřížku. Napíšeš domluvený dopis Cartésovi, ale nejdříve musíme mít Milliganův přesný popis, aby nás nepodrazil.“
Žízní zmožený Ellis Bondorf všechny naše podmínky splnil. Zatčení prokuristy Milligana dostal za úkol Bill Sanders. Jakmile byl Milligan zatčen, šli jsme se silnou ozbrojenou ochranou do Bondorfovy banky s jeho vlastnoručním dopisem pro pokladníka Cartése. Cartés nám skutečně mřížku vydal. Bill Sanders pak propustil Milligana a se svým náměstkem se šerifského místa zbabělým způsobem vzdal: oba utekli k nám do jednoho z našich úkrytů. Bylo to však rozumnější, než čekat na kulku odněkud zezadu. Bandité měli dohromady v Minotu více lidí, než by nám bylo po chuti, i když zásluhou našich zbraní jejich řady zatraceně prořídly. Jenže José Rinnaldo mohl do Minotu poslat další posily.
S mřížkou jsme spěchali do domu, ze kterého bylo možné odposlouchávat Bondorfův telegraf. Zkoušeli jsme mřížkou některé starší telegramy rozluštit a dařilo se nám to. Bondorf skutečně v posledním telegramu žádal Mela Gibbsona o posilu v Minotu. V jiných telegramech prozrazoval datum převozu peněz na mzdy. Telegrafní přístroj, tajně napojený na Bondorfovo telegrafní vedení, však nečekaně zacvakal. Adresátem překvapivého telegramu byl traťový kontrolor společnosti Northern Pacific Railroad, pan Jim Baggett. Telegram byl opět šifrovaný. Někdo v Bondorfově bance tedy musel mít kopii šifrovací mřížky nebo si ji podle nákresu dokázal rychle vystřihnout z papíru:
— Jim Baggett, Minot. xxxxxxxxxxxxxxxxx šifrováno xxxxxxxxxxxxxxxx.—
Jenže zašifrovanou část jsme už získanou mřížkou vyluštit uměli. Zašifrovaný text zněl:
— José, oni už mají nejen Bondorfa, ale i naši šifrovací mřížku. Naštěstí mám kopii a oni s tím ještě neumějí zacházet. Zdrhni, než tě Bondorf udá také. Cartés.—
Svolala jsem všechny muže a vydali jsme se podle telegrafních drátů traťového kontrolora Jima Baggetta. Na zteč nečekaně prozrazeného lumpa s námi šel i šerif Bill Sanders. Baggettův dům byl zděný, takže ho nebylo možné podpálit. Bylo však možné zapálit cokoliv, co hořelo a vhodit to do domu. Chtěli jsme pana kontrolora Jima Baggetta vykouřit jako krysu. Přízemím už Jim Baggett utéci v žádném případě nemohl. Přestože zděný dům v principu vyhořet nemůže, může v něm vzplanout všechno, co hoří. Požár byl po chvíli dostatečně silný, zjevně bohatě přikrmován hořícím dřevěným nábytkem. Jim Baggett zavolal z okna v poschodí, že se vzdává.
„Jsi José Rinnaldo, šéf banditů ?“
„Jsem. Dám vám všechno co mám, když mě odtud dostanete.“
„Přiznáváš se, že jsi při svých loupežích vraždil ?“
„Přiznávám všechno, ale už se sem dostává oheň !“ volal zoufalý lump.
„Vyskoč z okna ! Žebřík nemáme !“ poručila jsem banditovi. José Rinnaldo by však vyskočil i bez mé skvělé rady. Vyhnal by ho kouř. José Rinnaldo měl po dopadu obě nohy zlomené.
„Bude, nepřipomíná ti to něco ?“ zeptala jsem se Buda Sheehana.
„Takhle nějak dopadl v Idaho Falls vrah mých rodičů. Cardosso. I on musel vyskočit z hořícího domu a pád přežil. Jenže já nemám Colt, abych ho dorazil ocelovou pažbou.“
„Bude, zkus to pažbou od opakovačky. Jinak ho dorazím já sama.“
Bud Sheehan tedy zabil už druhého bosse banditů. Zbývalo "psychicky dorazit" Bondorfa. V Cartésově telegramu jsem ponechala jenom zašifrovanou část. Adresu jsem ustřihla a vydala jsem se za zajatým bankéřem.
... ... ...
„Bondorfe, ještě něco jsi nám zatajil. Tady je zachycený telegram a tady je kopie mřížky.“
„Jak to mohl Cartés bez mřížky zašifrovat ?“ předstíral údiv Ellis Bondorf.
„Tak si to rozlušti sám !“
„Přísahám, že jsem to nevěděl. Že je možné napojení na cizí telegraf, to vím. Ale že Cartés zná alter ego José Rinnalda, to jsem ani ve snu netušil.“ vymlouval se Ellis Bondorf.
„Pochopil jsi vůbec, co Cartés telegrafoval ? Cartés měl přece obavy, že José Rinnalda prozradíš ty ! Z textu Cartésova telegramu je to zcela zřejmé.“
„To tedy je. Ale v takovém případě věděl Cartés víc, než vím já.“ namítal Ellis Bondorf.
„Bondorfe, slíbila jsem ti život za život José Rinnalda. Josého Rinnalda však udal Cartés. Takže na tobě zůstává vina, že jsi nechal zavraždit šerifa Bucka Miltona.“
„Já jsem ho přece nezabil !“ bránil se Bondorf.
„Ale rozkaz k jeho likvidaci jsi dal. Už ses k tomu přece přiznal.“
„Rozkaz k vraždě šerifa Miltona jsem skutečně vydal já. Netušil jsem, že José Rinnaldo bydlí pod cizím jménem v Minotu a že je dokonce traťovým kontrolorem společnosti Northern Pacific Railroad.“
„Usvědčil ses ze lži sám, Ellisi Bondorfe. Doopravdy parádně ses prořekl ! V zašifrované části Cartésova telegramu totiž není adresa. Ta se přece zašifrovat nesmí a proto jsem ji z telegrafní pásky odstřihla. Přesto jsi zcela správně uvedl, že José Rinnaldo bydlí pod cizím jménem v Minotu a že je traťovým kontrolorem společnosti Northern Pacific Railroad. Takže také určitě víš, pod jakým jménem tady José Rinnaldo žije. Jako traťový kontrolor se však může kdykoliv ze stavby vzdálit, aniž by to bylo komukoliv z vedení společnosti Northern Pacific Railroad nápadné. Oznámí, že jede na kontrolu některého úseku postavené trati... a promění se cestou v šéfa banditů. Přitom v Minotu má od společnosti Northern Pacific Railroad zajištěny všechny potřebné informace. Opravdu šikovně vymyšlené krytí !“
„Přiznávám se. Pokud byl José Rinnaldo v Minotu, záměrně se zdržoval všech nápadných akcí a velení bandě přímo v Minotu přenechával mně. Co se mnou uděláte, Donellová ?“
„Nepředal jsi nám informace, dostačující k dopadení José Rinnalda, přestože jsi potřebné informace k dispozici měl. Odsuzujeme tě proto k smrti za objednanou vraždu šerifa Bucka Miltona. Rozsudek vykonáme zde. Můžeš si jako svého kata zvolit buď žízeň nebo Chloralhydrát rozpuštěný ve whisky.“
„Brr, to je odporné ! Nemůžete mě zastřelit ?“
„Yo siento, seňor Bondorf. I'm sorry, sir Bondorf. V dřevěných domech pokud možno nestřílíme. Mohlo by to být slyšet ven.“
„Damned ! Dejte mně tedy svůj jed !“
„Pomodlit se nechceš ?“
„To je přece k leda k čertu. Skončeme to, Donellová !“
„Sancta Maria, ora pro Nobis. Bože Všemohoucí, odpusť nám naše hříchy, jakož i my odpouštíme svým hříšníkům. Amen. Vypij to, Bondorfe !“
Za necelou hodinu byl bankéř Ellis Bondorf mrtvý, aniž by pocítil nejmenší bolest. Jeho mrtvolu jsme odvezli v noci za město. Naše práce v Minotu skončila. Počet nedopadených banditů ve městě byl však natolik velký, že se Bill Sanders do šerifského úřadu raději nevrátil. Někdo ho mohl vidět, jak nám pomáhal. Milligan ho mohl svým kamarádům udat za zbytečné zatčení. Ani na Cartése jsme nesměli zapomenout. Jsou situace, kdy se člověk má bát. Bát se, aby přežil. Bandité však ztratili jak Josého Rinnalda, tak i Ellise Bondorfa. Zbýval jim už jen Mel Gibbson a ten se podle našeho názoru bez přesných zpráv z Minotu k žádné akci neodhodlá.
Konec.
|
|
|
