Byly jednou jedny boty, uchozené, rozšmajdané, s potrhanými tkaničkami a ležely celé zaprášené v koutku za bednou.

    V jedné z nich si udělaly myši pelíšek a v té druhé zásobárnu,

na horší časy si sem nanosily oříšky,

pár kaštanů, jedno scvrklé jablíčko

a z Cedrikovy a Lordovy misky tolik granulek,

kolik se jim jich podařilo ukrást  oběma pejsům pod nosem.

    Nedá se říct, že by se to botám líbilo,

bývaly zvyklé na lepší zacházení

a taky prochodily kus světa,

ó ty by mohly vykládat!

    Jak se šplhaly do strání nad řekou,

jak chodily po horách a pod jejich podrážkami se drolilo kamení do hlubin strží,

jak tichounce našlapovaly na jehličí v hlubokém lese,

brodily se divokými bystřinami

a klouzaly na vlhkém mechu…

    Povzdechly si tak zhluboka,

 že vylekaly matku pavoučici,

která si právě mezi jejich tkaničkami soukala novou síť,

ale hned se polekaly taky ony samy.

    Klukovská ruka se objevila ve škvíře za bednou,

vytáhla zaprášené boty na světlo

a vytřepala z nich vyjevené myši…

...babíííííí, našel jsem ty dědečkovy staré boty  a jsou mně akorát!…

...že si je můžu vzít na čundr?!

    No vida, i v životě bot jsou chvíle návratů...