Fontána (The Fountain, USA, 2006, 96 min. )

film o lásce a hledání věčnosti

Americký nezávislý režisér Darren Aronofsky,  který si získal u diváků renomé filmy Pí (1998) a Requiem za sen (2000), někde naznačil, že Fontána „je příběhem lásky, smrti, duševna a křehkosti naší existence na tomto světě“. Navíc, víme-li, že fantastický příběh Fontány se rozehrává ve třech časových rovinách, nejsme na pochybách, že se v tomto případě setkáváme s velice ambiciózním filmem vzbuzujícím očekávání, že půjde o fantastické a neotřelé dílo s jakýmsi  filozofickým potenciálem.

Do současnosti je umístěn civilně pojatý příběh o doktorovi (Hugh Jackman), který hledá lék na rakovinu pro svou umírající ženu (Rachel Weisz) a je nucen se vyrovnat s pomalou smrtí své partnerky. Téma, které by řada jiných filmařů využilo k drobnokresbě mezilidských vztahů o pomalém umírání, Aronofsky jen letmo načrtne, aby jej zrcadlil v dalších dvou příbězích, obsazených stejnými herci. Jednak jej zrcadlí ve výtvarně přebujelých pasážích z historického románu Fontána odehrávajícím se v časech conquisty, a potom navazuje a prolíná v imaginární budoucnosti kdesi  v kosmu, kde hlavní hrdina levituje vzduchoprázdnem společně se seschlým stromem života k umírající hvězdě.

Přestože křížení tří časových rovin může vzbudit představu formálně složitě a nejednoznačně pojatého snímku, jedná se ve výsledku o velice jednoduchý a průzračný, byť důmyslně rozvětvený film o archetypální lásce muže a ženy, v němž vše nakonec do sebe dokonale zapadne.

O Fontáně můžeme bez zaváhání prohlásit, že režijně je zvládnutá skvěle, Rachel Weiszová (Nepřítel před branami, Mumie) i Hugh Jackman (X-Men, Dokonalý trik) jsou výraznými herci. Výtvarně je film fascinující a hudební složka podmanivá. Přesto si však můžeme všimnout, že se pod fasádou jinak originálního filmu skrývá popovost New age alá bratři Wachowští (Matrix, V jako Vendeta), ale i motivy, které Fontánu staví velice blízko k filmům novozélandského režiséra Vincenta Warda, (Navigátor: Středověká odysea a Jak přicházejí sny) a stejně blízko ke Gondryho Věčnému svitu neposkvrněné mysli. Z jedné strany se tím tak trochu stírá punc jedinečnosti Fontány, ale na druhou stranu se tak ocitá v dobré společnosti zmíněných filmů. A přestože je nijak nepřevyšuje, můžeme Fontánu důstojně přiřadit k jejich boku.