|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| Oči na opadanou zeď. Krev. Cákanec. Na zdi. Ne. To není krev, to je víno, čpí a oni se válejí kolem jako střepy lahve. Dobrý ročník. Oni jsou opilí vínem ze sluncem zalitých vinic, sluncem vinic, ale ty vinice, to jsou místa vmáčknutá do globu, to je vůbec nezajímá, jen leží na trávě, oddechují, přivírají oči a mlčí. Oči na celý dvůr. Oči na trávu, svěží zelenou bující svěží bující zelenou, vyšlapané cestičky, sluneční zvratky na listech trávy, žlutá ze zelené, zelená do žluté. Seschlost. Hudba z pokojů, hudba z kapes a jásavé pokřikování a hekání staříka o berlích, mluvíme na něj, neodpovídá, leda tak sám sobě, dovnitř, do kanálků, ale to my nevidíme, zase to slunce, pablesk vržený otevíraným oknem, slepota, taková zákeřnost jarního slunce, a vidíme, jak stařík jde za svou zimou života, na opačnou stranu, než my, plácneme rukou a on taky, pokud nás vidí, je snad cesta zpátky vítězstvím? Je cesta sklerotika cestou ke spáse? Cesta, při níž se navracíme do svého dětství, kdy se kosti smršťují až to praská a ruší odpolední siestu tří mladých lidí u zídky a rozstříknutého vína? Kdy je mozek jak měkká hruška, hostina pro vosy? Kdy plave jak v děložním vakuu? Návraty z jar do zim, z podzimů do lét, z lét do smrti? Ano, je to strašné, ale tak se to někdy děje, že i mrak přiletí, a je to pak jak sněhová bouře v létě a stařík se rozesměje, když na něho padá zmražená voda, přílétá boží hlas a ten ho zve dál, do klína zemřelé matky, z jejíhož těla zbyl jen rozvátý prach v atmosféře vdechovaný žijícími, nebo kostra zahrabaná pod kamenem a uvadlými květy, na kterých teď schnou žaludeční šťávy, on je poprvé v životě šťastný, oči mu svítí jako dítěti, celé by to dojalo i cynika, ta vůle zemřít, to vítání smrti, ta krása usmívajícího se těla, které leží a na jeho hlavě roztříštěný květináč, hlína a zelené tlusté chlupaté stonky rostliny, nechtějte vědět, kdo to udělal, že shodil z parapetu a zabil, nebo nezabil? Byla to šťastná náhoda, že člověk zemřel náhle a ve stavu blaha? Není to snad každého sen, zemřít šťastný? Oni: na trávníku, slyšeli jen měkké žuchnutí a slabý zvuk rozbité keramiky, podívali se na sebe, na vločky padající z oblohy, na duch slunce prosvítající přes krystalky, a bylo jim božsky, záře hřála a sníh chladil, bylo to jako když gurmán pojídá pocukrovanou povidlovou buchtu a přikusuje k tomu salám, tak blaze jim bylo. Taková idyla to byla a mně bylo do breku a do smíchu zároveň. Ta příjemná bolest někde za duší. Zná snad každý ten pocit, kdy chceme jednou svou bytostí umřít a tou druhou nekonečně žít? Pokud to neznáte, tak já vám to nepovím, protože bych vás nudil. Musí vám stačit krása dnešního odpoledne, zpěv navrácených jiřiček, ticho rozpáraných holubů, přejetých koček, zarůstajících do asfaltu, nesmrtelný úsměv staříka, vyděšený pohled mladé ženy z okna, potichou rozjařenost trojice s jointem, uhasínající sněžení, odumírání studeného větru, měkký šlapot koček po střechách, popadané tašky, spuštěné alarmy drahých aut, nadávky nepřejetých chodců, hárání psů, rozviklanost stoliček na balkónech, pach starých kostí v zaprášených bytech, zvětralé pivo v temnotách zakouřených hospod, svůdnost boků, radosti z utajených nevěr, zamklost paniček v květovaných šatech pokuřujících cigaretky na bílých plastových židlích, údivy školáků nad vrtochy přírody, pohledy na vypasené funící muže v šatech nasáklých cizím dechem, obchodníci v kamenných obchodech se vším kromě odpustků, kosmetičky s krátkými sestřihy kvůli orálnímu sexu, zamindrákovaní neštoviční puberťáci čekající na tu pravou na smradlavých diskotékách, rozpustilost předškolních dětí, na které se dívají ředitelé škol a myslí jen na to, jak je odpanit, znuděné ženy s nadmutými břichy a s širokými kočárky, s nákupy od řezníka. A to stačí. Všichni tito lidé zemřou a další se narodí, jako že vše je otázkou řetězu, jako že v smrti se najde život: jako v mrtvole pluky larev, jak už bylo řečeno, a že žít pro smrt a zemřít pro život je krásná, ale hloupá věc zároveň.
|
|
|
