|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Sluneční paprsky pomalu rozháněly husté černé mraky. Tráva krásně voněla deštěm. Barevné listí pomalu padalo ze stromů a jejich melodie ho uklidňovala. Ležel jen tak klidně a sledoval hru barev kolem. Už je zase podzim. Nemohl uvěřit tomu, jak rychle ubíhá čas. Ještě si na to nezvykl. Tam, odkud pocházel, byly věci neměnné a stálé ve své nehybné kráse. Jediné, co si z toho místa vybavoval, byla ta oslnivá světla. Bílá a stříbřitá jako hvězdy a zlatá jako slunce.
Někdy se přistihl, že se mu stýská. Život tady dole nebyl zrovna lehký, ale bylo mu tu dobře. Zjistil, že nic nemůže nahradit rozmanitost, jíž byl tento svět propleten. Předtím nikdy neviděl svítání. Teď měl tu čest je vidět každý den. Proč si dělat starosti s tím, že mu přibývají léta? Starosti. Věc, kterou neznal a s kterou se musel potýkat každý boží den. Nedokázal pochopit, jak to lidé zvládají. Tolik věcí co musí dělat. Neustálý spěch a problémy je snad pronásledovaly. Jemu to bylo ale jedno.
Jeho tvář se najednou zamračila. Na něco si vzpomněl a pocítil lehké bodnutí u srdce. Rozplývá se tady nad krásou světa, zatímco ona musí čelit soudu. Byla anděl. Jeho anděl spásy. Tolik ji miloval. Už jednou o ni přišel. Tenkrát když ho vyhnali. Tehdy poprvé poznal bolest. Bylo to, jako by byl spoután v okovech a spalován ohněm. Bloudil sem a tam. Bez cíle a myšlenek. Vyhnán z domova a od rodiny. Byl sám a svět byl tak krutý.
Pak ale přišla za ním. Tu noc ho obklopilo světlo a její láska. Hřejivé teplo jejího těla mu dalo pocit smyslu. Miloval ten pocit, když ho hladila svými křídly. Dostal šanci a chopil se jí.
Co si tenkrát mysleli? Stalo se to, čeho se nevíce obávali. Přišli na to ostatní a ona měla být dnes souzena. Znělo to skoro, jakoby spáchala něco zlého.
Ze zamyšlení ho vyrušil jemný dotek na tváři. Z nebe padalo chmýří. Lehoučké vločky pokrývaly zem kolem něj. Proplétaly se v něžném tanci a hladily jeho tvář, jako ruce jeho milé. Byly skoro jako střípky křídel. Jejích křídel.
Lehce se zvedl ze země. Loukou se k němu blížila žena. Vysoká tráva jí hladila bosé nohy. Světlé vlasy povlávaly ve větříku. Zprvu nevěděl, co má dělat, má být šťastný, nebo smutný. Pak k němu dolehl smích. Příjemný a zvonivý smích plný radosti. Vracela se k němu. Navždy a jako obyčejná žena.
|
|
|
