Konec se blíží

 

 

A každým dalším dnem se blíží ten jeden, ten den kterého se tak obávám, odjede na vždy mého srdce díl, a mého života kus, mé zahrady lilie a mé víry kříž... ona..

 

....Jednoho dne cestou jsem potkal růži a však kvetla, kvetla a byla  hezčí a hezčí... a avšak mi ta růže podobala osobu blízkou, jakoby náruč přátelskou či rodinou mi vbízela... a kvetla láskou.. a jak ta čas plynul jako vánek nad polem zastavil se čas. Jakože ptáčci zpívají, jakože voda břehy mele a bystřiny pějí šumící chorál jarního rozbřesku a ukolébavku malým nezbedníkům v trávě usínajíc , tak se růže svíje, svíje a začala uvadat a hnědnout…

 

…Pár času uplynulo dál tu růže v niveč přišla.. jen zvadlý, mrtvý stonek pozbyl  a náhle, jakoby mi hlas andělů pošeptával.... láska má stonula... tu blízko již postávali poslové smrti a vítali oslnivou září duši milovanou do ráje nebeského..

 

 

A každým dalším dnem se blíží ten jeden, ten den kterého se tak obávám, odjede na vždy mého srdce díl, a mého života kus, mé zahrady lilie a mé víry kříž... ona..

 

A nevím, kudy dál, a nevím, kudy kam . Vidím jen její tvář skýtající smích a radost nebeského dvora. A však jednou onen smích, a ta všechna radost pomine v žal. Nespatřím světlo radosti, nepocítím teplo lásky a nepozři jen tu špetku malou toho kouzla co táhlo nás dál.. a někdy snad v u nebeských bran, to své štěstí potkávám, to moje já, kterému říct sbohem tam na zemi jsem dal…

 

A každým dalším dnem se blíží ten jeden, ten den kterého se tak obávám, odjede na vždy mého srdce díl, a mého života kus, mé zahrady lilie a mé víry kříž... ona..

 

Když slunce ráno nevyšlo pozdravit ranní rosu a ptáčci je radostně neopěli, slyším strastný křik! To srdce, má milovaná opouští říši lidí.. a pořád se sám sebe ptám.. kdo to tak křičí? Když nakonec luna svitla dva dny, přišel onen konec. Nevidím nic jen tmu, a v ni zrcadlo. Odraz sebe sama v hanbě a pokušení. A pořád se sám sebe ptám… kdo to tolik křičí? Nevím, jak dále mám jíti po skalách nevidomosti a rmouce se srdce chytám. Už to  mám, ten onen křik, neb já sám jej vydávám…a sám sebe se ptám.. proč jsem to udělal?!

 

 

 

 

 

 

 

Když tě…

 

Když Tě vidím, tak se mi srdce rozskočí láskou a nadšením. Nevím proč, ale nemůžu dýchat, jsem nervózní, ale je to ten nejlepší okamžik.

Když Tě slyším, když slyším tvůj krásný radostný smích, tvoje jemné krůčky, které podlahou zní jako když kapička rosy rozezvoní travičku.

Když Tě cítím, když cítím tvoji vůni hyacintů zkrášlující bystřiny, a tvoje vlasy , které líbezně hladí svou malinovou vůní moji duši.

Když Tě chutnám, tvé sladké medové rty a polibky co mě vznášejí v oblacích... nebo tvoje hebká pleť, připomínající spleť hedvábí.

Když Tě nevidím, neslyším, necítím, a ani nechutnám, tak mě na duši vrže jedna věc…

Nemohu Ti totiž říci, Miluji Tě!