Šílenství

Nezastavovala se. Cítila její ruku ve své a to ji hnalo pořád dál. Šrámy od trnitých keřů a modřiny od padlých větví nevnímala. Nemohla. Kdyby dala průchod bolesti, obě by zahynuly. Samozřejmě až nakonec. Napřed by je mučili, tak strašlivě, že smrt by se stávala vysvobozením, které ne a ne přijít.

Nemohla si odpočinout. Věděla, co provedli jejím sestrám z Kruhu. Svině! I teď se jí při tom pomyšlení zvedal žaludek. Poprvé v životě někoho opravdu nenáviděla. Nenávist, tak čirá a surová tresť emocí. Skoro jako láska, napadlo ji. Vytěsnila tuhle myšlenku z hlavy. Nedalo se srovnávat něco tak krásného s něčím… prostě takovým.

Mysl vytvářela obrazy tváří. Všechny znala. Helen, Kerstin, Roxana, Nimue, Isabela… byly pryč. Trýzněny nepředstavitelným způsobem a nakonec upáleny. Jejich popel rozprášili do řeky. Celá tahle zrůdnost ve jménu jediného Boha. Nenáviděla i jeho. Akorát si nebyla tak docela jistá, jestli vůbec existuje. Sakra!

S trhnutím zastavila. Zornice rozšířené šokem. Veroničina ruka už nespočívala v bezpečí její dlaně. Rozhlédla se okolo. V noci, uprostřed divokého lesa, toho příliš neviděla. Slepě zírala do inkoustové černi letní noci. „Verčo!“ V jejím hlase, více než co jiného, zaznívalo zoufalství. „Verčo!“ Výkřik zněl uprostřed noci až příliš hlasitě.

Ztichla. Naslouchala zvukům lesa. Čekala na odpověď. Nejhlasitější zvuk však byl vyplašený tlukot jejího vlastního srdce a přerývaný dech, který, ač se snažila sebevíc, nedokázala zklidnit. Prosím. Nemůže to skončit. Rozhodně ne tady a teď. Slzy volně stékaly z očí po přízračně bledých tvářích. „Verčo.“ Už jen šeptala. Svezla se na kolena a zabořila hlavu do dlaní. Třásla se, vzlykala a na ničem už jí nezáleželo. Verčo. Jméno své lásky opakovala pouze v duchu. Pořád dokola. Znova a znova.

Šelest. Kdesi po pravé straně. Verča! „Jsem tady! Jsem tady,“ volala do tmy a po všech čtyřech se prodírala hustým podrostem. Konečně nahmatala hebkou pokožku. Byla studená, ale na její dotyk zareagovala. Pohnula se. Zasténala. Téměř neslyšně, avšak přece. Pro Valkýru to představovalo ten nejšťastnější zvuk v celém vesmíru.

Naklonila se nad tělo své zraněné milenky a vzala jí do náruče. „Nikdy tě neopustím má lásko. Nikdy. Všecko bude zase v pořádku. Uvidíš,“ přesvědčovala spíše sebe nežli dívku schoulenou v její náruči.

„Val, oni nás dostanou. Jako ostatní. Slib mi, že když už nebude úniku, zabiješ mě. Vrazíš mi svou dýku do srdce. Nevydržela bych to mučení. Slib mi to. Ve jménu naší lásky Val,“ ozvala se Veronika. Ticho. Valkýra neodpovídala. Veroniky se zmocňovala úzkost. „Miláčku… prosím,“ žadonila. „Nechci opustit tento svět jejich odpornýma rukama.“

Valkýru děsila myšlenka na zabití své jediné opravdové lásky. Na druhou stranu věděla, že jí to dluží. Ukrýt se v Kruhu byl ostatně jen a jen její nápad. K čertu s inkvizicí! Sevřela lesknoucí se pentagram, visící na koženém řemínku z jejího krku. Bohyně. Proč? Pohlédla Veronice do tváře. Rozpoznala strach, bolest i bezmeznou lásku a důvěru. „Slibuji,“ pronesla pevným hlasem. „To ti slibuji.“

Veronika uchopila Valkýřinu hlavu do svých studených dlaní. „Děkuji,“ vydechla a přitiskla své rty na její. Takový polibek zatím žádná z nich nepoznala. Přes měděnou pachuť krve obě cítily naléhavost, touhu a nesmírnou hloubku citů, které k sobě chovaly. Ten jediný polibek jim vlil do žil novou sílu. Jít dál. Nevzdat se a vzepřít se třeba celému světu a vnutit mu svou vůli. Jejich hladová ústa se oddělila. Ještě chvíli Val zakoušela chuť milenčiných rtů a pak se zvedla, vytáhla druhou dívku na nohy a v pevném objetí vyrazily vstříc osudu…

Bylo ráno. První sluneční paprsky nesměle prosvítaly korunami staletých stromů. Ptáci zpívali své serenády panenské přírodě, rozprostírající se na míle do všech směrů a vzduch naplněný těžkou sladkou vůní lesních květů prozrazoval nekonečnou rozmanitost života. Svěžími zelenými listy pohyboval jen lehký vánek. Nespoutanou harmonii hvozdu narušovaly pouze dvě lidské bytosti. Ležely na okraji palouku a i ve spánku se k sobě tiskly, jakoby se bály jedna druhou pustit.

Pro okolní les to byly jen lidé. Nespatřoval v nich nic zvláštního a nerozlišoval rysy jejich tváří. Nevnímal ani potrhané oblečení ušpiněné od krve a starého listí, které pokrývalo zemi na místech, kde bujná vegetace zatím nezapustila své kořeny. Člověk ale viděl něco zcela jiného. Dvě dívky okolo osmnáctého, možná dvacátého roku života. Čistě černé vlasy první z dívek odrážely kovově modré odlesky, jako havraní peří. Kontrastovaly se světlou hřívou zdobící hlavu druhé z nich. S klidem by se dalo prohlásit, že obě jsou krásné. Ovšem každá po svém. Byly jako světlo a tma, protiklady, které bez sebe nemohly existovat.  Které se přitahovaly, ale osud jejich spojení nepřál.

Víčka tmavovlásky zamrkala a za chvíli už blankytně modré oči prozkoumávaly svěže zelený palouk. Zatřásla hlavou, aby z ní vyhnala ospalost. Výsledkem byla jen vířící sprška větviček a listí, které se neudržely v pocuchaných vlasech. Vůbec si nevzpomínala, kdy usnula. Pamatovala si, jak s Verčou klopýtají dál a dál. Navzájem se podpírají  a dodávají si sílu, odvahu i odhodlání pokračovat.

Roztrhané šaty odhalovaly světlou hedvábnou pokožku, místy podrápanou ostružiním a pokrytou drobnými stroupky. Vedle sebe cítila uklidňující blízkost Veroničina vstřícného těla. Mimoděk se usmála na milenčinu spící tvář a znovu si ji se zájmem prohlížela. Snad po tisící.

Vysoké čelo, elegantní linky zlatého obočí. Víčka, opatřená dlouhými řasami, ukrývající její hluboké, upřímné a milující modromodré oči. Jak ráda se v nich ztrácela! Malý nosík a smyslně plné rty z ní dělaly tu nejúchvatnější dívku, kterou kdy Valkýra poznala. Tenhle obličej si dokázala vybavit kdykoli, když se cítila smutná nebo sama nebo si chtěla Verču jen připomenout.

Pohledem pomalu zabloudila na látku zvlhlou ranní rosou, která oblá ňadra s vystupujícími vrcholky bradavek spíše odhalovala a dělala je o to přitažlivější. Touha dorazila takřka okamžitě. Neodbytně útočila na její rozjitřené smysly. Zaplavovala její tělo známou horkostí a zrychlovala dech.

Sklonila hlavu a zlehka se dotkla Verčiných rtů. Už nemohla zpět. Bylo to silnější než ona. Každý další polibek byl naléhavější než předchozí. Veronika jí odpovídala, aniž by otevřela oči. Val vždycky bezpečně poznala. Navíc nechtěla vidět, kde vlastně jsou a prostředí kolem nich si tudíž mohla vysnít. Mohla zapomenout, proč spolu neleží v posteli jako ostatní. Stačilo jí sdílet s Val současnost a vnímat ji celým svým roztřeseným bolavým tělem. Objala ji pažemi a ignorovala bolest, vystřelující z četných poranění a namožených svalů, kterou obě zakoušely. Chtěla ji celou svou bytostí. Chtěla tu rozkoš i bolest. Chtěla cítit, že je naživu, že to není jen sen. Rukama začala hladit její šíji a kopírovat ladnou linii boků.

Čím větších výšin dosahovala vášeň spojující dvě duše v jediný celek, tím splašeněji uháněla jejich srdce. Doteky se stávaly intimnějšími a vzdechy intenzivnějšími. Vzájemná souhra až omračovala svou dokonalostí. Obě se znaly perfektně, věděly přesně, kam sáhnout, aby tu druhou dostaly na vrchol. Své znalosti nyní uplatňovaly ve snaze dosáhnout alespoň částečné a pomíjivé útěchy v jejich bezvýchodné situaci.

Do tohoto milování obě vkládaly všechno zoufalství, zlobu, nenávist, jakožto i lásku, něhu a porozumění. Plamen hořící v jejich nitrech, soustřeďující svou energii v podbřišku konečně vytryskl. Vlny orgasmu se šířily podél páteře směrem vzhůru a naplňovaly celé tělo až po konečky prstů. Naprosté uvolnění, slast, euforie. Existovalo jen tady a teď. Pro nic dalšího v jejich bezbranných srdcích nebylo místo.

Tep se postupně zklidňoval. Ten zvláštní klid, který se dostaví po prožitém milování, prostoupil jejich spřízněné duše. Příjemné souznění v oné posvátné chvíli naplňovalo i okolní les. Teď byly jeho součástí. Vycítily to ony i všechna fauna a flóra, co jí v hvozdu bylo. Alespoň na okamžik byly volné, součástí něčeho většího, mocného a starobylého.

Zpod Verčiných zavřených očních víček prosáklo pár křišťálových slz.

„Miluju tě,“ pronesla Val do ztichlé přírody.

„Já vím,“ zašeptala druhá dívka v odpověď a konečně umožnila svým nádherným očím shlédnout milenčinu tvář. Světlo vycházejícího slunce ji zprvu oslepilo. Zamrkala. Záře jakoby pohasínala a z ní počaly vystupovat obrysy rozložitých stromů a bujných hustých keřů. Zaostřila pohled na Val a její srdce zajásalo.

Záhy na ni však dopadla tíha reality. Milenčino i její vlastní zubožené tělo, kručící žaludek a vyprahlá ústa ji spolehlivě usadily zpátky na zem. Proč je všechno krásné tak pomíjivé?

Mysl se bleskově začala zaobírat důležitějšími a praktičtějšími záležitostmi. Hledat jedinou bezpečnou cestu skrz minotaurův labyrint, který je hrozil každou chvílí pozřít. Pokaždé, když se vydala nadějnou chodbou, narazila na slepou uličku. Začínala pochybovat, jestli ta jediná cesta vůbec někde je. Bohyně pomáhej.

„Tak,“ Val tleskla dlaněmi o sebe a přerušila tím tok Verčiných zamotaných myšlenek. „Vstávej holka.“ Vždycky byla tou činorodější, tou která věděla jak dál, když ostatní bezradně krčili rameny a ohýbali hřbety před neúprosnou ranou osudu. „Potřebuju směr k vodě a nejbližší vesnici.“ Na rozdíl od Verči neshledávala na mapách nic zázračného a tudíž neměla nejmenší tušení, kde se právě nacházejí.

Věcná otázka přiměla Verčinu mysl pracovat opět efektivně. V duchu vyvolala obraz mapy, kterou jí Helen kdysi s pýchou ukazovala. Zakreslila ji sama a když tvrdila, že je to nejpodrobnější mapa v zemi, Veronika jí věřila.

Kromě paniky a strachu si toho z poslední noci moc nepamatovala. Vzpomínala si jen, jak ji Val rozhodně táhne za sebou k nejbližším stromům. Určitě kolem koželužny, ten zápach si není možné s ničím zaměnit. Pokud příliš neměnily směr, mrkla na oblohu a určila světové strany, měla by být tak půl dne pochodu před nimi řeka. Na nějaký ten potok by měly narazit mnohem dříve.

Jistě ukázala prstem mezi skupinu lesních velikánů. „Tudy se dostaneme k řece a po proudu leží město – Hernie, myslím,“ prohlásila dívka.

Val se na ni přívětivě usmála a letmo ji políbila na rty: „Věděla jsem, proč se zamilovat zrovna do tebe.“ Vzala svou milenku za ruku. Prsty se okamžitě propletly, jako už mnohokrát předtím. I ty ruce k sobě neodmyslitelně patřily.

K bystřině dorazily už po pár stech metrech. Nejprve na sebe upozornila melodickým šploucháním. To jak donekonečna uháněla po kamenech a ohlazovala je v současné valouny. Obě žíznivé dívky zaklekly na tlustém mechovém koberci na břehu a ponořily dlaně pod zčeřenou hladinu. Křišťálově čistá voda v bystřině byla ledová. Ani jedna na to však nebrala ohled a polykaly průzračnou tekutinu plnými doušky.

Val kráčela odhodlaně kupředu, ve Verčin úsudek měla naprostou důvěru. Když řekla, že tam bude řeka, tak tam prostě bude i kdyby ji tam měla vlastnoručně vykopat koryto a nanosit vědrem vodu. Světlovlasá dívka ovšem její jistotu nesdílela. Stíny se prodlužovaly a světla kvapem ubývalo. Prázdný žaludek se nekompromisně dožadoval potravy. Těch několik málo jahod a trpkých nezralých jablek mu zjevně nestačilo. Copak mohly za to, že obě pocházely z města a život v divočině jim nic neříkal? Za to, že přívrženci Jednoboha nesnášeli ostatní víry a jejich stoupence nadšeně přiváděli na hranici? To oni stvořili Zlo. V nové podobě. Jako protipól jejich Boha. Od té doby, co ten jejich patriarcha vydal tu zpropadenou bulu, zahynuly při inkvizičních procesech stovky, ne-li už tisíce, lidí. Náboženský fanatismus se šířil od města k městu rychleji než morová rána. Veronika neslyšela o nikom, kdo by byl od čarodějnického tribunálu odešel živý. Metody mučení byly tvrdé, kruté, nelidské a hlavně účinné. Abyste se oprostili další bolesti, přiznali byste se úplně k čemukoli a bez výjimky.

Veronika vydechla úlevou. Mohutná řeka, líně se rozvalující korytem, se nečekaně vynořila ze zelené stěny lesa. Právě včas. Obě dívky balancovaly na tenké hranici totálního vyčerpání. V hlubších ranách jim škubalo, což rozhodně nevěstilo nic dobrého. Bolely je i svaly, o kterých doposud netušily, že je vůbec mají.

Upřela svůj skelný pohled na Val. Měla horečku a moc dobře věděla, co to znamená. Val ji pevně objala a společně klesly na kolena. „Udělám to. Provedu obřad. Zvládnu to,“ slíbila černovlasá čarodějka.

„Ne, i ve dvou je to nebezpečné. Navíc bez vedení našich sester jsme ho nikdy nepraktikovaly,“ namítala Verča a zesílila stisk, jako kdyby chtěla svou milenku ochránit.

„Do rána na tom budu stejně. Nic jiného nám jednoduše nezbývá,“ nenechala se od zamýšleného plánu odradit Valkýra.

„Ale oheň přitáhne pozornost pronásledovatelů,“ zkoušela ji zviklat blondýnka.

„Nemyslím, že jsou tak blízko. Určitě se zdrželi v Northemu se soudem,“ poslední slovo nenávistně vyplivla.

„Provedeme ho společně,“ souhlasila nakonec rezignovaně Verča. Bylo jí víc než jasné jak na tom jsou a jak rituál potřebují.

„Dobře,“ zašeptala jí do vlasů souhlas Val a vtiskla do nich něžný polibek.

V stříbřitém svitu měsíce seděly naproti sobě dvě dívky. Již předtím shodily šaty a nyní vystavovaly noci na odiv svá nahá těla. Vzájemně se držely za ruce a připravovaly se na nadcházející obřad. Dnes poprvé úplně samy vyvolají sílu živlů a pokusí se jí vnutit svou vůli. Cítily strach, vzrušení i úctu k přírodní magii, kterou zanedlouho osloví.

Val zaměřila svou mysl na přichystanou otep klestí. „Tedžas,“ vyřkla slovo moci. Dřevo zahořelo jasným plamenem a ozářilo okolní stromy, klidnou hladinu řeky i obě zoufalé čarodějky.

„Vaju,“ Praskání ohně přehlušil prudký závan větru, přinášející těžkou vůni půdy a tlejícího listí. Stíny vrhané mihotavým světlem plamenů se roztančily po bledé soustředěné tváři.

Val chvějícím se hlasem pronesla jméno třetího živlu: „Apas.“ Voda v řece zavířila. Ledová tříšť zastudila na odkryté kůži. Navzdory tomu Valkýřino tělo zaplavovaly vlny horka a čelo jí orosily kapičky potu.

„Pritivy,“ podařilo se jí s jistou dávkou námahy dostat ze ztuhlých rtů. Země pod nimi se znatelně otřásla. Přítomnost živlů v jejich surové podobě zběsile tloukla na mentální štíty obou dívek. Zvířata zděšeně prchala co nejdál od soustředění magické energie, která nebezpečně vířila ve vzduchu.

Nastal čas na tu opravdu nebezpečnou část rituálu – spoutat a usměrnit proud divoké magie vibrující kolem, nejen na astrální úrovni. „Atei,“ přivolala ji k sobě. Pentagram spočívající jí doposud klidně na prsou varovně zaplál oslnivým modrým světlem. Zvrátila hlavu dozadu a kdyby jí to situace dovolovala, řvala by z plných plic bolestí i hrůzou, jak se něco nepředstavitelně obrovského snažilo nacpat do její mysli.

Z očí jí tekly slzy, z nosních dírek vytryskla krev. To Val probralo. „Iao,“ vykřikla do noci. Tím definovala svou podstatu a magie se částečně stáhla. Pořád jí ale mocně tepala ve spáncích.

Teď si ji jen podmanit. Pomaličku zeslabila mentální štít. Dotkla se přítomné magie, čekala další zuřivý útok na své smysly, ale ten nepřicházel. Zvědavost rychle převážila, poslední obrany padly a Val celou svou bytost zaměřila na novou složku proplétající se krajinou jejího těla. Magie byla v ní, možná to bylo i naopak, těžko říct. Pro ni to nepředstavovalo nic, nad čím by měla v danou chvíli rozjímat. Pokud živelnou sílu rychle neovládne, Verča zemře. Tuto možnost její vědomí popíralo, bránilo se byť i jen představě života bez své jediné opravdové lásky. Kdyby ji ztratila, nejspíš by zemřela. Někde stranou ostatního světa, v koutku osamění, v poslední naději na opětovné spojení jejich duší ve věčnosti éteru.

Pokusila se jí přikázat, magie se však nenechala zkrotit tak lehce. Vlna odporu projela čarodějkou jako ocelový břit. Ochranné bariéry obnovila takřka okamžitě. Bolest zmizela. O několik stahů srdce později se odhodlala k druhému pokusu. Nejprve soustředila svou vůli a až poté ji vyslala vstříc její zkoušce. Nepoddávala se snaze vzpurné magie, donutit ji se znovu stáhnout do bezpečí mentálního štítu. Bojovala a… prohrávala.

Verča cítila, jak Val slábne. I když rituál vedla tmavovláska, musela zasáhnout. Absolutně netušila, co tím může i nemusí způsobit. Prostě sebrala veškerou sílu své lásky a vyslala ji do přeplněného Valina vědomí. Ihned se zapojila do duchovního boje, který stál o mnoho více sil než jeho klasický fyzický ekvivalent. Vyhledala milenčinu slábnoucí podstatu a propojila se s ní. Odpor magie polevil, až náhle úplně ustal. Konečně se podvolila vůli obou čarodějek.

Teď na světě nebylo nic snazšího, než nasměrovat energetické proudy a přimět je uzdravit zraněními a infekcí sužovaná těla. Příliv léčivé síly zahojil kromě četných nynějších ran i staré jizvy. Val dokonce s nadšením zjistila, že v dětství vyražený zub zaplnil prázdné místo. Zvědavě přejela sjednocenou řadu jazykem. „Tomuhle se říká znovuzrození,“ poznamenala zasněně.

Veronika zakoušející podobnou směs pocitů přikývla. Beze slov přistoupila k Val a velmi záhy objevila nový přírůstek v milenčiných ústech také. „Myslíš, že jsme zase panny?“ zeptala se.

„Dobrá otázka, nevyzkoušíme to?“ navrhla Val.  „Jen tak pro jistotu.“

„Miluju zkoušení,“ zapředla vášnivě Verča a s potěšením si uvědomila, že se nemusí starat o předtím odložené šaty. „Miluju i tyhle obřady,“ zašeptala, když se pod dráždivým dotykem zvedaly vrcholky jejích bradavek.

Hradby Hernie hrdě zářily v dopoledním slunci. Jakožto důležitá křižovatka obchodních cest mělo město určitou, dosti značnou, autonomii. Brány, otočené do všech světových stran, otevíraly svá bezzubá ústa a polykaly zástupy proudící dovnitř, které rezignovaně sledovalo několik znuděných strážných. Čas od času zastavili naložený vůz a obsloužili se z jeho zásob. Tu korbel vína, tu kus uzeného masa, tu šťavnatě vyhlížející ovoce. Obchodníci nic nenamítali. Naopak laxní přístup Městské hlídky vítali a tuto malou daň rádi poskytli. Někteří zašli tak daleko, že občerstvení pro hlídky měli již předem pečlivě nachystané.

V různorodé společnosti směřující do bezpečí hradeb se dvě štvané dívky snadno ztratily. Vše nasvědčovalo tomu, že do svobodného města mor inkvizice zatím nedorazil. Ono vymýtit víc jak polovinu obyvatel by byl docela tvrdý oříšek. Hernie navíc disponovala soukromou armádou, jejíž sílu pravidelně demonstrovala v menších pohraničních půtkách se sousedním Karem. V jejích řadách se kromě příznivců Jednoboha vyskytovali také zástupci z řad Bohyně, Thelma, Olympských bohů i četných východních náboženství.

Suverenita Hernie se nedala snadno zpochybnit. Zvěrstvům páchaným za jejími zdmi však ani ona, přes všechnu svou moc, nedokázala zabránit.

Zdání bezpečí se ve spleti úzkých uliček, navazujících na sebe v roztodivných úhlech, rychle vytratilo. Lidé po sobě házeli nedůvěřivými pohledy. Každý se snažil působit co možná nejnenápadněji. Jediný volně nošený náboženský symbol byl ten zatracený kříž. Dokonce ani vyzývavé úsměvy kurev na ulicích nepůsobily nikterak přesvědčivě.

Ve špinavých zákoutích, tmavých průchodech, ale i na promenádách a náměstích visel ve vzduchu strach, napětí a nejistota. Val si všimla nenápadně, leč účelně rozmístěných příslušníků Městské hlídky. Násilí mohlo propuknout kdekoli. Jen díky plně vyzbrojeným ochráncům zatím vládl v ulicích klid. Kdyby se něco semlelo, následná jatka by se určitě zapsala do historie nesmazatelným rudým písmem.

Jeden z hlídkujících najednou přesně mířenou ranou srazil k zemi okolo procházejícího chodce. Ze záhybů pláště vypadl mnohokrát přebrušovaný nůž.

Hned nato zasvištěla uvolněným prostorem tasená čepel strážcova meče. Půl tuctu postav oděných do uniformních jednoduchých plášťů se zarazilo v půli kroku. Očividně to byli kumpáni onoho zpacifikovaného muže. Kdosi se rozběhl pryč.

Voják si je změřil chladným profesionálním pohledem: „Žádné zabíjení,“ pronesl pevným hlasem, „Tak zní pravidla. Kliďte se odsud, nebo přísahám, že se žádného soudu nedožijete.“

Záhadní muži si náhle uvědomili, že vlastně už dávno mají být někde úplně jinde a spěšně se vmísili do davu. Jen původní agresor ležící v prachu cesty se snažil natáhnout po své ztracené zbrani. Schytal za to tvrdý kopanec do žeber, která nepěkně zapraskala. Možná to nebyl zrovna nejjemnější způsob, jak udržet pořádek, ale účinnost se mu brát rozhodně nedala. Strážce se shýbl pro nůž a zamířil zpět na své stanoviště. Další konflikt byl zažehnán. Aspoň prozatím.

Vypadal spravedlivě. Val se rozhodla, spolu s Verčou přistoupila ke strážci. „Promiňte?“ oslovila ho.

Jeho ruka bleskově vystřelila k jílci meče. „Ne, vy promiňte mně. V téhle době se lidé drží od Městské hlídky co nejdál to jde,“ omlouval se, když nezpozoroval žádnou otevřenou hrozbu, nýbrž dvě mírumilovně vyhlížející dívky. Dokonce se mu podařilo na tváři vyloudit jakýsi pokus o úsměv. „Jsem Galtar,“ představil se.

„A já Valkýra. A tohle,“ pokynula ke druhé dívce, „je Veronika.“ V Hernii neměla důvod lhát, proto bez ostychu použila jejich pravá jména. „Jsme tu poprvé. Potřebujeme najít cestu k sídlu místního Kruhu.“

„Asi jste z nějaké vesnické provincie, co?“

„Proč vás to zajímá?“ znervózněla Val. Obvykle se v lidech nemýlila.

„Nebojte se,“ uklidňoval je Galtar rychle. „V Hernii je Kruhů hned několik. Jen hádám, že utíkáte před hony.“ Při rozhovoru bystrýma očima neustále přejížděl kolem protékající houfy lidí, hledajíc sebemenší známku nebezpečí.

„Tak pomůžete nám?“ V dívčině hlase zaznívala naléhavost.

„Pojďte se mnou, dovedu vás k nejbližšímu Kruhu. V těchto dnech jsou čarodějky lovnou zvěří,“ svou nabídku podpořil o poznání přívětivějším úsměvem než prve.

„Dobře,“ svolila Val. Neřešila, jak přišel na to, že jsou čarodějky. Kdo jiný by teď hledal Kruh? A navíc si ostatně opravdu jako lovná zvěř připadala.

Galtar sebevědomě vykročil k vytyčenému cíli. Před jeho impozantní postavou se v složité džungli rukou, nohou a těl otevíral široký koridor. Mladé čarodějky vojáka v těsném závěsu následovaly. Nehodlaly za žádnou cenu uvíznout v kvapem se zužující mezeře v lidské mase.

Za bytelnými dveřmi se ukrýval ustrašený ženský hlas: „Jak vám asi tak můžu věřit?“

Galtar se zatvářil podrážděně. Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Když byste nemohli věřit Městské hlídce, poznali byste to. A to mi věřte. O tomhle masakru by se v hospodách po celé Hernii mluvilo ještě měsíce!“ Začínal ztrácet trpělivost. Vyjednávání nikdy nebylo jeho silnou stránkou. Žena na druhé straně se odmlčela. I kdyby se však k odpovědi odhodlala, stejně by ji neslyšeli. Ulici znenadání naplnil hluk, ze kterého byly srozumitelné jen spěšně předávané rozkazy. Lidé do sebe vráželi a zmateně se pídili po odpovědi na otázku, co se vlastně stalo.

Dokonce i Galtarova autorita rychle vzala za své a volný prostor okolo jeho mohutné postavy se scvrkl na nezbytné minimum. „Držte se u mě!“ nařídil dvěma vyděšeným čarodějkám, jako kdyby chtěly někam jít. Klusem vyrazil do davu. S nikým si nebral servítky. Všechny, bez rozdílu, odstrkoval s větší či menší dávkou brutality stranou. Val a Verča s ním jen stěží stačily jakš takš držet krok. Celí udýchaní dospěli ke vstupu na ochozy. Stráže je bez problémů vpustily na kamenné schodiště. Z větší výšky jim pohled na chaoticky se pohybující lidi na ulici naháněl hrůzu. Tu a tam totiž nějaký neopatrnější, či méně šťastný člověk zmizel pod nohami ostatních, aby se už nevynořil.

Ovšem výhled na vnější stranu hradeb byl o dost děsivější. Na obzoru se černal nepatrně se pohybující mrak tvořený tisíci droboučkých postaviček. Jednotlivé osoby se nedaly rozlišit. Jen obrysy obrovitých válečných strojů vysílaly světu varování, že tohle město není první ani poslední, které hodlá tato armáda obrátit v prach.

„A do prdele,“ ozval se výstižně Galtar a vrátil tak všechny okolo do reality. „Jak to, že jsme o nich nevěděli dřív? Tolik lidí se nevezme jen tak z ničeho. Tak chlapi! Všichni dolů! Máme bezprostřednější starosti. Například, aby se nám půlka města neušlapala, než vůbec dorazí.“

Vojáci se rychle vrátili k profesionálnímu myšlení a po dvojicích se jali sestupovat z hradeb vstříc zmatenému moři dole. Zhruba po půl hodině usilovné práce, která určitě stála za pořádný příplatek, se pohyb na hlavní třídě i v menších uličkách ustálil na hodnotě nevyžadující veškerou pozornost strážců pořádku. Většina znesvářených skupin si ve všeobecném zmatku stihla vyřídit své účty, což dokazovaly mrtvoly s rozličnými poraněními, jaká po ušlapání davem rozhodně nenajdete. Nikdo další již štěstí nezkoušel, jelikož hlídka nebyla v dobrém rozpoložení a každého, kdo jen náznakem vyvolával konflikt zpacifikovala velmi nevybíravým způsobem.

Obě milenky se stále držely Galtara, jako neohroženého štítu proti všemu a všem. Samy vyvázly, až na pár modřin, bez újmy, ale jejich ochránce schytal hned několik tržných ran, které i přes mužovi protesty teď Val alespoň provizorně ošetřovala.

„Musíte odsud odejít. Ragnor nevydá město bez boje, ale… Je jich mnoho,“ promluvil k dívkám zamyšleně Galtar.

Val chytila Verču za ruku. Pohledy se setkaly. Obě nepatrně přikývly, rozuměly si i beze slov. „Nebudeme pořád utíkat. Zůstaneme. Budeme bojovat. Pomůžeme,“ Valin hlas zněl pevně. Věděla, co chce i za jakou cenu.

Voják poznal odhodlání, když ho viděl. „Dobrá tedy. Určitě pro vás najdeme uplatnění,“ usmál se. „Nejdřív ale najdeme nějaké ubytování a pak počkáme na rozkazy.“

Město bylo tak přeplněné, že najít jakékoli místo k alespoň trochu pohodlnému odpočinku dvou dívek představovalo takřka neřešitelný problém. Po prohlídce asi tuctu v úvahu připadajících nocleháren Galtarovi došla trpělivost a nabídl jim svůj vlastní pokoj. Nebyl nijak veliký, ale dívky si nestěžovaly. Plameny olizující polena v krbu dodávaly krom mihotajícího světla také příjemné teplo. Nábytku se zde nacházelo po skrovnu. Postel, skříň, prostá židle a stůl představovaly pro vojáka zjevně dostatečný komfort. Milenky se s vděkem svalily na vypelichanou kožešinu rozloženou před hřejivým ohněm. Jelikož spánek potřebovaly aktuálně mnohem více než jídlo, bez problémů usnuly.

Z blažené nevědomosti je probral protivný skřípavý zvuk otevíraných dveří. Prý je to užitečné opatření proti nezvaným hostům, ale dívky vojáka podezíraly z lenosti namazat panty. Mezi futry prošel do místnosti úplně jiný Galtar, než na jakého byly do této chvíle zvyklé. Hrdě vzpřímené držení těla vzal čert. Z každého jeho pohybu se dala dost dobře vyčíst únava. Zabouchl dveře a vyčerpaně dosedl na postel. Z ramene shodil vak, rozvázal šňůrky a jal se zkoumat jeho obsah. Chvíli na to už před dívkami ležel chléb spolu s poctivým kusem sýru. Sám voják si pořádně přihnul z koženého měchu. „Jaká byla noc?“ začal lehkým tónem konverzaci.

„Za posledních pár dní určitě nejlepší,“ zívla Val a rozkošnicky se protáhla. Verča na ni při tom nepokrytě zírala. Záblesk v modrých očích nenechával nikoho na omylu, na co blondýnka myslí. Ovšem jídlo lákalo aktuálně mnohem víc. S chutí se zakousla do sýra a s plnou pusou se vyptávala na novinky ohledně příprav na obranu města.

Voják jim stručně vylíčil dosavadní situaci. Město ještě nebylo uzavřeno, jelikož stále probíhala evakuace obyvatel z venkova. Mobilizace dopadla na výbornou. Nyní čítaly řady obránců více než pět tisíc mužů. Dokonce již stála většina obranných strojů, včetně čtyř obřích trebuchet. Dívky se také dozvěděly svou úlohu při obraně. Budou přiřazeny ke skupině bojových čarodějek na Galtarově úseku hradeb. Zde budou hrát důležitou roli při zneškodňování obléhacích věží.

Po taktickém shrnutí situace voják padl na postel a po chvilce už pravidelně oddechoval. Val s Verčou usoudily, že jít teď ven nebude zrovna nejlepší nápad, proto v pevném objetí spočinuly na kožešině, která nyní představovala teplo domova. Stejně měly se spánkem stále co dohánět.

Další noc a den plynuly nesnesitelně pomalu v atmosféře ponurého očekávání blížícího se konce. Smrt obcházela své budoucí državy. Ramena trebuchet i katapultů drásaly šedou, uplakanou oblohu. Prach z ulic přijal nebeské slzy a změnil se na kluzké bláto, které na morálce rozhodně nepřidalo. Úzkost tížila i ty nejodolnější mysli. Každý strachu čelil po svém. Někteří preferovali heslo – užij si dokud můžeš, jiní obraceli tváře k četným bohům a modlili se za spasení, další předstírali, že se nic neděje. Obě čarodějky trávily veškerý možný čas spolu. Milovaly se, povídaly si a sdílely kouzlo každého okamžiku. Moc dobře si totiž uvědomovaly jeho zrádnou pomíjivost.

Jejich skupinu vedla malá podsaditá čarodějka s mírně prokvetlými kadeřemi. Tvářila se za každých okolností vážně. Záda držela rovně, jako podle pravítka. V očích jiskřily nebezpečné plamínky. Jizva táhnoucí se přes pravou tvář ke zmrzačenému uchu podtrhovala její tvrdost a odhodlání a vůbec vypadala spíš jako nesmlouvavá žoldnéřka, než zasloužilá čarodějka. Ostatní čarodějky ji oslovovaly Esmeralda, ale to jméno k ní nepasovalo ani co by se za nehet vešlo.

Dívky měly za úkol pouze usměrňovat magii, kterou Laila zaměří a Esmeralda přetvoří na ničivou zbraň. Laila představovala pravý opak Esmeraldy. Směle se o ní dalo prohlásit, že je krásná. Na ženu byla až urážlivě vysoká, což umocňovaly i dvoupalcové podpatky. Hříva měděných vlasů se vlnila do poloviny zad. Jemná linie rtů a smaragdové oči dávaly tušit nepoznaným rozkoším. Pro takové oči chlapci ztráceli hlavu a muži umírali.

Velitelka stojící v odpoledním větru na cimbuří náhle obrátila pozornost ke svým svěřenkyním: „Připravte se dámy. Za několik okamžiků vše vypukne.“ Čarodějky se po sobě zmateně podívaly. „Občas mívá i předtuchy,“ zašeptala Laila nováčkům na vysvětlenou. Tvářila se mírně skepticky, leč pohled přeci jen zajel k nepřátelské linii.

I když cizí armáda již rozdělila vojska a polovina přebrodila řeku, aby mohla vést útok současně na všechny brány, všeobecně se předpokládala ranní ofenzíva. Jen blázen, nebo někdo, hodně jistý vítězstvím, by zahájil bitvu pozdě odpoledne. Chvíli se nic nedělo. Pak se temné šiky opravdu daly do pohybu. Dunění válečných bubnů zaplnilo ztichlé město. Vlhký vánek přinášel na křídlech pach smrti. Verča chytila Val za ruku a pevně ji stiskla. „Spolu to zvládnem,“ pronesla Val vědoucně. Vyměnily si úsměv a zaujaly své posty ve formaci.

Mezitím Galtar v poklidu pozoroval blížící se rozhárané šiky nepřátel, nesoucí vpředu četné zástavy s vyobrazením kříže. Desítky vojáků tahaly za lana a uváděly tak do pohybu masivní věže. Čekal, ruku zdviženou vysoko nad hlavou. Vrhací stroje obou stran vypálily první zaměřovací střely, které nenapáchaly mnoho škody. Konečně nepřátelská linie dosáhla kritického bodu. Galtar spustil paži. „Za Hernii!“ zařval do ohlušujícího dunění. Desítky tětiv pod jeho velením zadrnčelo. Smrtící oblak citelně zasáhl postupující masu. První řady znatelně prořídly. Bez problémů vyšla druhá, třetí i čtvrtá salva, ale pak armáda dospěla k úpatí hradební zdi. Přišel čas využít kotle s vařící smolou. Horká mazlavá tekutina však o mnoho postup nezpomalila. Útočníci nebrali ohled na své hořící druhy. Naopak, nad jejich hlavami se vztyčily žebříky, které záhy dopadly na kameny ochozu. Obránci se okamžitě jali je odstrkovat, jenomže některé již byly zatěžkány vojáky. Tak došlo na boj zblízka. Galtar tasil meč a setnul prvního nedočkavce. „Bojujte jako nikdy, chlapi!“ povzbuzoval své muže. Elegantní obrana rychle přešla v brutální řež, kdy jen se štěstím a pomocí čarodějek dokázali vojáci udržet hradby pod kontrolou. Mezi bojující muže dopadaly zápalné střely z katapultů i kamenné projektily z trebuchet. Mastný kouř dráždil oči a nutil ke kašli. Teď začali i obránci zaznamenávat první vážnější ztráty.

Val sledovala dění okolo, jakoby se jí nic z toho netýkalo. Usměrňovala proudy divoké magie a posílala je dál. Byla to monotónní práce s ničivými důsledky. Obléhací věže explodovaly jedna za druhou v záblescích oslnivého plamene. Hořící nepřátelé seskakovali na své spolubojovníky dole. Zdálo se to snadné. Alespoň do té doby, než jednu z čarodějek zasáhl šíp přímo do oka. Prošel mozkem, prorazil lebku a hrot vykoukl z temene. Bez jedné z nich bylo obtížnější udržet magii pod kontrolou. Vzpírala se vůli čarodějek, což se projevilo na efektivitě vrhaných zaklínadel. „Tak se sakra snažte,“ zavrčela na ně Esmeralda rozhněvaně. „Soustřeďte se!“

Nad Hernií světla kvapem ubývalo. Přicházející soumrak halil už tak dost ponurou scénu do ještě tmavšího hávu. Před hradbami i na ochozech se kupila mrtvá těla. Přesto přese všechno se bitva prozatím vyvíjela velice příznivě. Obránci zastavili hlavní nápor a drželi statečně pozice. Jako první zpozoroval malér Galtar. Skupina vlastních vojáků, nejspíš stoupenců Jednoboha, zaútočila na nic netušící muže u brány. Celkem bez problémů je povraždili a hned odsouvali bytelné závory brány. Než se Galtar s hrstkou vojáků dostal dolů, byla už vrata dokořán a dovnitř se hrnuly zástupy dobyvatelů. Naštěstí si hrozícího nebezpečí všimly i oddíly těžké pěchoty čekající na povel k protiútoku. Silně vyzbrojení vojáci bez větších problémů zatlačili nepřátele zpátky k ztracené bráně. Galtar zavelel své jednotce k návratu na hradby, avšak namísto pohybu ztuhl na místě. Země pod nohama se otřásala pod údery stovek kopyt. Do otevřeného průchodu vtrhla nepřátelská jízda. Nekompromisně zadupala do země všechny, bez ohledu na příslušnost k té či oné straně. V tu chvíli bylo jasné, že tahle polovina města je nadobro ztracena. „Udržte schody,“ nařídil svým mužům. „Jdu pro čarodějky.“ S tím se rozeběhl po stupních vzhůru.

Nahoře se mezitím situace vymkla z rukou. Galtar vtrhl mezi bojující dvojice jako běsnící býk. Tím si vydobyl trochu místa, aby se mohl pořádně rozmáchnout. Zanedlouho již jeho meč opisoval vražedné oblouky. Zbroje, šlachy i kosti nedokázaly odolat náporu kaleného ostří. Neměl dobrou náladu. Karmínová tekutina skrápěla okolí v pravidelných poctivých dávkách. S umdlévajícíma rukama se probojoval ke zbytku čarodějek krčících se pod jednou ze strážních věžiček. S úlevou registroval tváře obou dívek i Lailin vřelý úsměv. Pokud mohl soudit, byly víceméně v pořádku. Obešel Esmeraldino bezvládné tělo stále svírající dýku a vytáhl vyděšené čarodějky na nohy. „Pojďte za mnou,“ instruoval je celkem zbytečně, jelikož žádná z dívek neměla v úmyslu se od jeho ochrany vzdalovat byť jenom na jediný krok.

O pár přemožených protivníků a několik mělkých šrámů později stanul Galtar spolu s dívkami u paty schodiště. S potěšením přijal fakt, že těch několik vojáků dokázalo schodiště ubránit. „Tak jo! Tady už nic nezmůžeme. Musíme se dostat za řeku,“ rozhodl Galtar.

Do uliček města zatím boj nezasáhl. Větší oddíly ustupovaly po hlavní třídě a kryly tím odchod civilistů. Dobyvatelé soustředili veškerou sílu právě na ně, jelikož mezi obránci hrdě vlála Ragnorova standarta. Řízený ústup se odehrával pod taktovkou Královské gardy, těch nejlepších z nejlepších.

V úzkých uličkách narazili jen občas na osamocené odpadlíky, kteří chtěli mít dostatečný předstih při rabování. Ti nedělali skupince ozbrojenců pražádné problémy. Starosti jim způsobovalo něco docela jiného. Obranné stroje z hradeb se obrátily  a rozsévaly zkázu uvnitř města, které měly chránit. Pod těžkými kameny se městská zástavba hroutila jako domečky z karet. Co mohlo hořet, hořelo. Navzdory dešti plameny šlehaly vysoko k obloze. Osvětlovaly scenérii zmaru. Spanilé věže bazilik i bělostné sloupy divadel a správních budov, které zahaloval všudypřítomný dým.

Dvakrát se museli vrátit, protože cestu zahradily hromady suti. Patrová budova po levé straně, jedna z mála co zatím nezachvátily plameny, náhle v doprovodu uši rvoucího rachotu klesla pod dopadem těžké kamenné střely. Kamenné štěpky a dřevěné třísky plně zasáhly skupinku procházející stísněným průchodem. Burácení hroutící se stavby přehlušil výkřik. Verče se naskytl ten nejhorší výjev, jaký si snad dokázala představit. „Val!“ vykřikla v návalu  zoufalství. Kdyby se její lásce mělo něco stát, zhroutil by se jí celý svět.

Valkýra ležela na rozblácené zemi. Z ramene jí trčel hrozivě vyhlížející kus dřeva. Zorničky rozšířené šokem. Verča ke své milence okamžitě zaklekla. „Všechno bude dobrý, miláčku. Slyšíš? Všechno se spraví,“ šeptala Val horoucně do ucha. S úlevou zjistila, že dřevo neprošlo skrz, nýbrž se zaklínilo mezi lopatkou a klíční kostí. Držela ji za ruku zatímco jí Galtar zručně dřevěný kolík vytrhl z rány. Zraněná černovláska ani necekla, jen zaryla nehty Verče do dlaně. Oproti očekávání z rány nevytryskla krev. Jakýmsi zázrakem zřejmě šrapnel minul podpažní tepnu. Verča radostí málem omdlela.

Galtar zranění zkušeně obvázal. Zjevně měl již mnoho zkušeností z pole, uvědomila si Val, když pozorovala hbité prsty, jak účelně kmitají s improvizovaným fáčem. „Můžeš vstát?“ zeptal se mírně voják.

„Zkusím to,“ odvětila odevzdaně dívka. S oporou z obou stran a zaťatými zuby se narovnala. Zase to byla ta stará nezdolná Val, která dokáže vše, na co pomyslí a pročež ji Verča tak moc milovala. Vtiskla milence rychlý polibek a nato již celá skupina vyrazila vstříc bezpečí, skrývajícím se za vlnami nevyzpytatelné řeky.

Bez dalších nehod dorazili válečnou zónou na náměstí rozprostírající se před mostem. Davy vystrašených obličejů postupovaly k té samé nejisté spáse. Zařadili se do lidské řeky překypující emocemi, jako při každoročních oslavách slunovratu, jen trošičku opačnými.

Všudypřítomná voda dávno promáčela pláště. Těžká, mokrá látka se nepříjemně lepila na zkřehlé tělo. Ani Verčina paže ovinutá okolo jejích boků nezaháněla chlad, prožírající se až do morku kostí. Za plochou zaplněnou stovkami lidí matně rozeznávala obrysy masivních věží mostu. Přibližoval se tak pomalu. Za zády již mohla slyšet zvuky bitvy, zuřící kvůli zpropadenému vyznání. Kvůli neschopnosti tolerovat jiné bohy a v neposlední řadě kvůli nezměrné touze po moci. Pohněte těma zadkama, popoháněla v duchu postavy před sebou, krčící se před přívaly deště, který nyní znatelně zesílil. Provazce vody bičovaly unavené lidské bytosti. Odplavovaly poslední zbytky naděje, schovávající se bázlivě v nejtajnějším koutku duše. Zvuky narážející ocele stále sílily. Stejně tak sílil i tlak nešťastníků za nimi. Dokonce i mohutný Galtar byl bez servítek lisován masou, žijící si vlastním životem. V rameni jí zlověstně škubalo.

Objala Verču oběma rukama. Cítila konec a chtěla ji vnímat všemi smysly. Její vůni, hebkost její pokožky, vláčnost jejích rtů. Jen koutkem oka zahlédla Lailu, jak se stejně zoufale tiskne na Galtarův silný hrudník. Poté zabořila hlavu do závoje blond vlasů a poddala se svým pocitům. Drtila Verču v těsném sevření. Ta jí oplácela stejnou mincí. Ani jedna nevnímala slzy mísící se s kapkami deště. V jejich myslích nebylo místo na nic jiného, než na bezmeznou lásku, kterou spolu sdílely. Nemusely nic říkat. Dávno ne. Splynuly v jedinou duši uvězněnou ve dvou tělech. Val vyhledala milenčiny rty. Byly studené, ale chutnaly tak sladce. Dychtivě se přisály na její ústa. Pohybovaly se v naléhavém, neoddiskutovatelném rytmu. Vášeň opět rozpálila jejich milující srdce. Možná naposledy.

Zajela rukou pod tuniku a hladila obnaženou kůži. Snad po milionté zkoumala důvěrně známé záhyby Verčina těla. Strašně ji chtěla. Ještě jednou, Bohyně! Naposledy. Klidně i teď a tady. Potřebovala ji víc, než vzduch v plicích. „Lásko,“ sténala Val do noci.

„Miluju tě,“ ujišťovala ji Verča. „Víc jak svůj život, miláčku.“

Hrubý náraz je vrátil zpět na přelidněné náměstí. Linie obránců jen rezignovaně couvala před náporem útočníků. Ragnorova standarta kamsi zmizela. Obě dívky nemohly nic dělat. Společně pluly davem směrem k řece. Nedalo se s tím nijak bojovat. Cizí armáda je neúprosně tlačila do rozvodněného koryta řeky.

Probudil ji chlad a první sluneční paprsky, procházející potrhanými oblaky. V korunách rozložitých dubů i hustých olší oslavovali ptáci příchod nového dne svými nekončícími serenádami. Život v okolním lese na březích řeky bujel stále stejně, bez ohledu na lidi, jejich utrpení, jejich sváry, smrt.

Oblečení měla úplně mokré. V hlavě jí tepalo a nejspíš měla zlomenou nohu. Převalila se na bok. Pramen slepených světlých vlasů sklouzl do mžourajících očí. Nemotorně se vyhrabala na všechny čtyři. Rozblácená půda i tak nejistým končetinám znovu a znovu podjížděla. Zatřásla ztěžklou hlavou, aby zažehnala náhlou nevolnost. První ucelená myšlenka patřila Val. Kde jen je? Nějak si nemohla vybavit, co se stalo. Pamatovala si obličeje zrůzněné strachem, bláznivý jekot mnoha hrdel, přeplněné prostranství a pak jen... Vodu. Všude jen vodu. Zkalenou, divokou, zavírající se hladinu. Otřásla se přívalem bezmoce a paniky. „Val!“ vykřikla s nadějí. Nic. A v tom ji spatřila. Ležela bezvládně pouhých pár metrů od ní. „Lásko, už jdu!“

S námahou se k ní doplazila. Zatřásla jí. Žádná reakce. Milenčino tělo dál vláčně spočívalo v chladné náruči země. Přiblížila ucho k jejím ústům. Dýchala! Sic mělce, ale přece. Byla naživu! Valina tvář nabrala nezdravě bílou barvu. Promodralé rty signalizovaly podchlazení. Verča vzala milenku do náručí a třela studené paže. Nepřipouštěla si možnost, že to Val nezvládne. „Verčo?“ Samotnou ji překvapilo, když slyšela znovu známý hlas. Sklonila se blíž k milenčiným ústům. „Jsem tady,“ pronesla.

„Verčo,“ šeptala Val pořád dokola. „Lásko,“

„To bude v pořádku, miláčku,“ tišila ji Veronika, přestože ji Val nejspíš nevnímala. „Provedu obřad a zase to bude dobrý. Tak jako dřív. Vzpomínáš? Jen my dvě. Spolu. Už napořád.“ Hořké slzy opětovně okusily hebkou tvář. Tíhu osudu odplavit nedokázaly.

O málo později již seděla nahá dívka u řeky zabarvené prolitou krví do lehce rudého odstínu. Její družka jí ležela u nohou. Magie vířila prostorem. Jako tehdy na mýtině. Připadalo jí to strašně dávno. Ovšem nyní bylo něco jinak. Živly ne a ne ustoupit lidské vůli, či spíše touze. Narážely nepředstavitelnou silou na mentální štíty. Bouřily se spoutání. Verča propletla své vědomí s Valiným. Bylo tak slaboučké, ale zároveň tak hřejivé a uklidňující.

Vnímala ji, odpovídala doteku Verčiny mysli. Pohrávala si s ní. Koupala se v čisté lásce, kterou oplývala. Prožívala extázi její surové přítomnosti. Podvolila se a konečně splynuly v jedno. Cítila se tak šťastná, když divoká magie posvětila jejich pouto a vzala život pozemským schránkám. Nic je už nikdy nerozdělí. Budou navždy spolu, jak vždycky chtěly...