Lední medvěd Kuba zvaný,

v pražské ZOO uznávaný,

ukryl v sobě pudy žravé

a zachránil dítě plavé,

spadlo přes plot do bazénu,

neposlechlo matku ženu,

přes zábradlí nahnulo se jenom trošičku,

že v koupelně ledních méďů chytí rybičku.

Za odměnu malý výlet, to byl ale gól, rozhodli se s ženou vyjet na severní pól.

Cesta běží, ledy tají,

v kajutě se zahřívají,

mořskou nemoc překonali,

už jsou přece světa znalí,

a po trochu delší chvíli

vítá je kraj věčně bílý.

Pro jistotu oblékli si čepice a šál,

kdyby je v té kruté zimě kožich špatně hřál.

Na břehu je uvítali,

ale tlapu nepodali,

Kuba šeptá ke své Haně:

„Nepůsobí vychovaně,

měli jsme jet k obratníku

a užít si exotiku,

uděláme krátký průzkum, pak se uvidí,

jestli se nám nedařilo lépe u lidí.“

Jenže jejich slavný průzkum nekonal se moc,

dorazili totiž právě na polární noc.

Šero, zima, mráz a ledy

prý je terno pro medvědy,

pokud ovšem nejsou zvyklí

na klasické roční cykly,

pokud pro ně standard není

teplo, světlo, pohovění.

Prostě jste-li zvyklí užívat si pohody,

v tomhle kraji potkají vás leda nehody.

Po dvou dnech už Kuba pláče

– bez fotbalu, bez mekáče,

Hanka zase zaražena,

že je módou nedotčena

místní zvířena.

Jenom starost, tvrdé žití,

to je v zemi ledu bytí.

A v prokřehlých hlavách nakonec jim zaklepe

staré heslo: všude zima – doma nejlépe.

Končí malá expedice,

vyhazují rukavice,

Kuba cpe se jako divý,

příští volba – Maledivy

nebo ještě lepší vize

– doma – bazén, televize.

Na závěr teď poslyšte malé poučení: