Když ještě demokracie za něco stála

« Neboť, ať poznovu dím, čas propůjčuje důstojnost i zrůdám. »

Vančura

Kdo rád sleduje ČT2, ten se občas nevyhne záznamu jednání poslanecké sněmovny. Není to, pravda, žádná sláva, ale aspoň se tam nestřílí, nejsou rychlé střihy – a ani lechtivé scény, hluboké výstřihy. Dobře se při tom usíná, což jest konečně vidno i na tvářích našich reprezentantů. Někdy ale ani ospalá otupělost nočního diváka neodvrátí myšlenku: « To je teda úroveň... ach jo, vždyť ani mluvit neumí, natož něco přednést! ». Přidejme k tomu, abychom nekřivdili, tak z obou velkých stran, povolební projev předsedy vlády Jiřího Paroubka, politického buldozera, a z druhé strany vztyčený prostředníček předsedy vlády Mirka Topolánka, chlapa s gulama. Hrůza hrůz, předsedo, to vám tedy povím.

« O tempora! O mores! », zahřímal v římském chrámu Jupitera osmého prosincového dne roku 63 Cicero. Ve své slavné řeči, jejíž přednes z úst Radovana Lukavského patří asi k jediným mým světlým chvilkám gymnazijní latiny, řečník (a toho času konzul) odhalil spiknutí senátora Catiliny. Místo prosazení popravy, použil ostří slov, aby z prohnilce učinil vyhnance, a tím zničil nejen jej, ale i jeho přívržence. Lépe o jednoho banditu za hradbami více, než mučedníka inter muros. Catilina « do roka a do dne » padl v bitvě, Cicero byl o bez jednoho dne o dvacet let později zavražděn, když se pokoušel uprchnout skrytý v koši s odpadky. Byl sťat, jeho hlava vystavena na římském fóru. Podle některých zlých jazyků žena nejmenovaného státníka v soukromí svého domova jehlicí propíchala řečníkův rozeklaný jazyk.

Existují však i názory, že celé spiknutí byla Ciceronova habaďůra. Kdo ví co za tím. Ostatně sám Cicero radí svému příteli Brutovi (ano tomu), že ideální řečník není filosof. Nejde mu tedy o pravdu, ale spíše o rozhýbání mas, nebo alespoň duší. Tomu prý je třeba přizpůsobit argumentaci, resp. představení námitek a protiargumentů. Něco je třeba zlehčit, od něčeho odvrátit pozornost. Jindy zase radí občas si vypůjčit hlas někoho jiného. Tuto figuru obsahuje první řeč, kdy Cicero cituje matku vlast. Tu, která sama se ho ptá, proč zrádcevlasti, a tedy matkovaraha – kterého se bojí vlast, město, ale i jeho vlastní rodiče -, nedá popravit a prokazuje mu vyhnanstvím takovou shovívavost. Konsul se před ostrou řečí své matčiny odvolává na obavu z « public realitons », neboť někteří občané prý ještě nepochopili, jak zlý a zkažený člověk Catilina je. Dokud se najde ve městě jediný člověk, jež se toho lotra zastane, onen nebude popraven. Tak pravil konzul.

Zato dnes, ach dnes, je demokracie v krizi. Někteří filosofové dokonce klidně prohlašují, že demokracie není a nemá být vládou lidu. Prý je to jen režim, ve kterém občané mohou vyměnit vládu bez krveprolití. Ano, jen v takové úpadkové době si jeden politik může dovolit vejít do sněmovny s vytaseným prostředníkem, místo aby měl svou kudlu vkusně schovanou pod tógou, tak jako Catilina. A jen v takové době může druhý mluvit o « agentech přisluhovačích », místo aby prohlásil svého soka za matkovraha.

My ale dobře víme: Kdo neví, že « historia magistra vitae », je odsouzen si svou minulost zopakovat – jako frašku. Právě tím jedni Češi často vyhrožují druhým. Zkrátka, jak nám připomínají filosofové, antický politický život by pro nás měl být inspirací. Řeč v senátu byla kultivovaná a pro nevzdělance v něm nebylo místo. Kdo se neúčastnil života veřejného, byl pokládán za méněcenného, neboť věc veřejná je věcí všech. To je přeci základ demokracie, vlády lidu (rozumí se nikoliv žen, otroků, přistěhovalců a jiných untermensch)!

Důstojné, hlavně důstojné, to tenkrát bylo.

http://jansladek.eu