|
První
Nikdy jsem neuměla
hrát na klavír
táhlé zvuky
(do očí bodá prostor,
mlčenlivá polkla rty).
Namísto starých slov
jen neslyšný pohyb sedlin
v obrazech na skle.
Druhá
Večeřím
uvězněnou samotu,
je nejistě ukrytá
a po výbuchu říká:
„skáčeš přes kameny“.
Navečer z chodníku
rostou ještěrky
- pukají plazivým horkem.
Třetí
Jednou se probudím
a zatřesu časem,
citlivá na dotek
nataženého skřipce.
Za chvíli,
s vteřinou vlka,
přijde jiný, druh ticha
- nakreslí si vlny, já závěje.
Čtvrtá
Prasklý hrnek
řekl rozhodně:
„budiž smutek“ .
Na dně má
něco jako úsměv (a mávat).
Já nejsem ještěrka,
moje paměť
přes noc nedorůstá.
| 
