Šedá je líbavost podzimu, jeho
nebe, poseté kvasícím listím,
jeho pestrost ztracená
v zahrabaných mrtvolách, zbavená
životem, zapitá v mlčení
větrů, žasnoucích
jak dítě prahnoucí po troše
sucha, jeho nebe zívající
dehtem,
jeho nebe zářící matným
smutkem, který bolí až na dna, na kosti, na příboj,
na vlnu.
Okrová je sníh potřísněný
nápisy, které žadoní o každý
smích, o každé sebevětší pustošení
pouště, je kaktusem, který čeká
na zvědavost měkkýšů, na
prst s připravenou kapkou
rtuti,
na tvrdíše zbídačelé žízní, na
rohovatělost zkázy,
na dřeň prošoupanou
až ke slupce, až
na konec.
Safírová mi taje v kostech, taje
mi v prohnilých kloubech,
taje v rozežraných dásních
mé pokory před životem, před
snětí, před žárem, před záští,
před mou malostí, kvete
mi do pórů, všude,
i tam,
kde umírá smrákání a rodí se
nic,
z čeho bych měl radost
se bát.
|
