|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Uvazite-li pocet svetovych nabozenstvi, sekt atd., ktere existuji, jiste dojdete k uctyhodne sume. Jednim z mnoha takovychto svetonazoru je jeden, ktery si v zapadni spolecnosti ziskal velice dulezite postaveni (ovsem dominantni je zrejme prilis silne slovo), myslim tim samozrejme vedecky svetonazor. Podle jednech si uzurpuje monopol na pravdu, podle druhych upi pod knutou ruznych iracionalnich pover. Otazkou je, zda nejaky svetonazor muze byt lepsi nez jine, zda existuje takove kriterium, podle ktereho by to bylo mozno rozhodnout. A pokud ano, pokud lze takto rozhodnout, je veda neopravnenym monopolem nebo jsou jeji naroky legitimni?
Jakekokoliv podobne rozhodnuti vyzaduje mit pevne vychodisko, bod, o kterem nebude nikdo ze zucastenych pochybovat. Takovymto bodem, jak alespon soudim, je predpoklad logickeho mysleni. Logiku akceptujeme do jiste miry vsichni. Je sice v lidske prirozenosti ji pravidelne obchazet a dopoustet se omylu, presto ji alespon v principu musime vsichni prijmout. Muze vas to poburovat, muzete protestovat, ani na jediny okamzik se ji vsak nezbavite. Je to proste obecny predpoklad a nutna podminka pro jakekoliv mysleni, tudiz ji jen tezko muzete uteci. Akceptovani tohoto faktu je dostatecnym zakladem pro dalsi uvahy. Pokud nesouhlasite, je vase stanovisko v nemale nevyhode. Tvrdi-li napriklad nekdo, ze zakladnim vychodiskem ma byt Buh, pak se myli. Mame Boha a co? Pak musime o Bohu zacit myslet, pak musime prijmout logiku.
To neni karteziansky racionalismus. Nerikam, ze myslim a tedy jsem, ze akt mysleni me nejak vymezuje a zajistuje. Jen tezko vsak muze jakakoliv myslici bytost dojit k zaveru, ze zadna pravidla mysleni neexistuji, nebot tento jeji zaver je sam vysledkem aplikace takovych pravidel. Stejne tak myslici bytost jen tezko muze dojit k zaveru, ze neexistuje, nebot to by taktez odporovalo vubec moznosti k takovemu zaveru dojit. Neni to vsak racionalismus. Ne vsechno pochazi z rozumu, mnohe je empirie atd. Jde pouze o konstatovani nepopiratelne skutecnosti, ze mysleni si vyzaduje pravidla.
Uz jsem mluvil o Bohu, nestaci jako vychodisko. Ovsem nic nebrani tomu, aby byl prijat jako dalsi z nedokazovanych tvrzeni. Jedinou podminkou, kterou lze klast, je konzistence axiomatickeho systemu.
Vezmeme si tedy za jediny predpoklad logiku. Co tedy mame? Predne vime cosi o minulych stavech naseho rozhodovani, zname retez myslenek od A do B. Zname jej dokonale? Zcela jiste nikoliv. To by nase pamet musela disponovat veskerou informaci o minulosti, tedy i o sobe same. Obsahovala by tedy vice, nez obsahovala a muze obsahovat, zrejmy spor. Mame tedy jen jakysi vytah z historie naseho myslenkoveho procesu. Co mame dale? Smyslove informace, naprostou zahadu, nic o nich nevime, proste jsou. Nakolik ovlivnuji nase mysleni, nakolik odrazeji realitu, o tom neni nic znamo.
Matematici jiz vypracovali mnoho netrivialnich vet o tom, jakeho poznani mohou pomoci logiky dosahnout, vychazeji-li z danych predpokladu. Toto vedeni je jiste. Napriklad podle modni Goedelovy vety mohou existovat (a existuji za jistych podminek) takove vety, ze nelze zjistit jejich pravdivostni hodnotu. To je jedno z prvnich omezeni naseho poznani.
Dalsi plyne z povahy empiricke zkusenosti. Na jejim zaklade sice muzeme uspesne usuzovat, jaka je povaha reality, nicmene si temito extrapolacemi nemuzeme byt vubec jisti. Vidite-li napriklad krychli ze spravneho bodu, muze se vam zdat byt ctvercem. Ovsem rozhodne je jiste vice ctvercem nez trojuhlenikem. Poznani tedy muzeme zdokonalovat, nemuzeme jej vsak verifikovat. Cokoliv nam neco rika o realite, nemuze byt jiste, cokoliv jiste nam nemuze rici nic o realite.
Tento moment je zcela urcujici pro vlastnosti axiomatickeho systemu, ktery muzeme prijmout. Prvnim a nutnym predpokladem byla logika. Pak vznikl problem, zda muzeme predpokladat Boha nebo jine entity. Kriteriem zde mela byt konzistence. A nyni je zrejme, ze axiomaticky system, ktery by vyjma logiky obsahoval jeste dodatecna tvrzeni o povaze reality, by nebyl konzistentni, nebot z prvniho prijateho predpokladu, logiky, plyne, ze realite nelze mit jiste vedeni. Co to znamena pro Boha? Pokud si jej predstavujeme jako pouhy princip, nijak jej neprojektujeme do existujiciho sveta, pak nevznika zadny rozpor. V opacnem pripade se dopoustime chyby.
To ma samozrejme drtivy dopad na povahu mnoha svetonazoru. Skritkove, zeleni muzicci z Marsu, bohove nebo Buh, cokoliv, co se projevuje v realnem svete, nemuze byt nezpochybnitelnym axiomem zaroven s logikou. A jelikoz je logika neodstranitelna, je nutno demontovat tyto entity, anebo se smirit s faktem, ze nase mysleni je rozporuplne a tvarit se, ze tomu tak neni. To vsak odporuje uplne vsem nasim predpokladum.
Na druhe strane nic nebrani existenci veci, ktere jsme zminoval, jako pouhych abstraktnich konstrukci. Jako napriklad matematici definovali funkce, integraly a treba tenzory, tak lze udelat totez v pripade Boha. O techto pojmech lze hovorit, lze je zkoumat. Lze uvazovat o tom, ze jimi muzeme vysvetlit realitu, jak to fyzikove cini s pomoci prislusneho matematickeho aparatu. Ovsem jen a jen v tomto ramci.
A nyni k tomu, co jsem nastolil na hned napocatku. Jaky narok ma veda na pravdu? Odpoved je vsechen. Absolutni pravdu o realite nemuzeme ziskat a vse to, co muzeme ziskat, ma status vedeckych teorii, tedy nedokazatelneho, avsak uzitecneho k vysvetleni sveta. Jakekoliv konkurencni systemy si protireci. Na jedne strane chteji absolutni jistotu pro sve entity, na druhe chteji logicke mysleni. To vsak mit nemohou!
|
|
|
