Tonu v černi dnů a jasu nocí

slyším zpívat hvězdy v chóru rekviem

kreslím pískem přesýpacích hodin života…

Krutost? Zrnko za zrnkem … „Jen hra!“

Jak zabít věčnost?!

U pramene Léthé zahlédla jsem křídla černých andělů…

jak děti

cákali si do tváře…

smrt.

Šerým pláštěm halím otazníky…obnažuji vykřičník, deformuji slovo

vstoje usínám a vleže žiji spánek

lehce procházím se po hlubokých závějích

kroky se mi boří v pevném dláždění

šeptám hlasem hromu

drtím stiskem křídel modré vážky

pluji v nadoblačných výšinách

a vlasy moje protínají svými ostny zemi

hladím bílá pírka holubic…a od čeho mám tolik

černi v dlaních?

Jak list v poryvech větru se chvěje, rotuje a vibruje má mysl…

je pevnější skal himalájských…

Piji světlo

hustou teplou vlahou tmou se sytím

bolest tlumím

svíjejíc se v křečích

zimou se chvěji

plášť můj horkým potem zmáčený…

Jsem hravou baladou i temnou romancí

Jsem pravidelným veršem  -  skřípu v disharmoniích

Jsem přesložitým tónem - zahraj jeden akord

Jsem žhavým plamenem…a ruce kryté ledem lesklým

Jsem barevným kobercem podzimu

Jen rozhlédni se, v koutě bílá hůl…

Jsem přenádherným květem bez okvětí

Jsem Orestova elegie když vyšel z podsvětí

Jsem dravým pramenem jenž líně sobě hraje s bárkami

Jsem hádka s Měsícem – kdo první proťal oblohu

Jsem zločinem i trestem

Jsem modlitbou i hříchem

Jsem zrozením i zřícením

Jsem vášeň, touha, nenávist i slast

Jsem zlý hlas a libý zpěv

Jsem boží prozřetelnost…a s ďáblem hrajem kostky v očistci… Kam půjdeš, duše?

Jsem naostřenou hranou a kolem mě se potácejí vlákna života…

Jsem uspávanka

Jsem černá růže

Jsem protinožcem existence

Jsem bolavým vředem

Jsem mírným úsměvem…

Ano, já jsem….

Jsem rozbitým zrcadlem…na 1000 kousků rozbitá…

Až jedinkrát se spatříme

Pak

Pak střípky propojí se na sekundu….

A z vteřiny pak věčnost…