Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Zalezavosti
Autor: kilgoretraut (Občasný) - publikováno 15.1.2007 (11:38:24)
Šok

Honíte si pravou, řekla mu, on byl v rozpacích, nevím to proto, že bych Vám přičichla k prstům, to ne, mluvím o Vašich pohybech, pravačku máte mnohem jemnější, než levačku, jsem pravák, takže píšete pravou, samosebou, budete tak laskavá a povíte mi, kdy umřu?, jistě, dejte mi levou dlaň, proč levou?, ta je od srdce, aha, děkuji, ta je ale malá, budete žít, jak?, dlouho?, ano, budu starý kmet?, ne, mám dojem, že brzy zemřete, dojem?, dobře, stojí tu, že se rozhodně nedožijete vysokého věku, už je to venku, mám se na Vás dívat vystrašenýma očima nebo jen mávnout pravicí a odejít?, volím strach, ona se mi vážně dívá do očí, takovou ledovou tvrdost a křehkost, její rampouchy prorážejí vzduch, mráz je brousí, přibližuje k mým očím, dva ledové můstky - její oči v mých, studí to, bolí to, povede se mi zamrkat, bolest, strach, jsou pryč, ostré jehly pohledů, pryč, ona - široký úsměv a smích, stále výmluvnější, nahrazuje věty, odstavce, stránky, z toho zvuku mi chodil mráz po zádech, ten led mi vskutku vnikl očima do těla, kde jsme to jen seděli?, v parku?, to už tu bylo, opakovalo by se to beze smyslu, v hospodě?, to by šlo, zvláště v těchto zeměpisných šířkách délkách, ale počkat, kdo říká, že se tohle všechno odehrává v těch a těch čarách, jejich průsečících?, vláknech pavučin?, zatím nikdo, v továrně na hračky?, to by nesedělo, mělo by to být čistě městské místo, muselo to být v muzeu, jistě, umělecké, přírodovědecké, historické, technické, na tom nezáleží, bylo to v muzeu, v hale, kde se platí vstupenky, čeká na průvodce, a nějak jsou rozmístěná křesla stolky květiny kamery vitrýny pohlednice cizinci, tečka.
Tečka mizí, nahrazuje ji nevinné slovo: Čekání. Za tím slovem je dvojtečka, podívejte:
Čekání:
na koho?
Musím uznat – a všichni ti poutníci s reklamami v rukou, pomalu na ně padá prach, také – že ta otázka pálí. Čekáme tu na boha, nebo na zmateného studenta historie techniky architektury biologie, jehož prázdniny tak brzo skončí a on zase bude chlastat za prachy z brigád?
Odpovídám:
to nikdo neví…
Tu otázku a odpověď opatrně šeptám paní u pokladny do ucha, to ucho mezi neposlanými pohledy, mezi sklem, to chlupaté ucho s krápníky ušního mazu - do něho prošla ta má odpověď, reakce žádná, jen oči upřené na turistu a uši odkloněné ode mě, hltající otázku v cizím jazyce, ne tu mou, která zněla "na koho?", ale tu ukazující na to vycpané zvíře odsouzené k nesmrtelnosti stojící u vchodu-východu, nebo na to letadlo zavěšené, visí ze stropu, nebo na obrovskou plastiku chemické sloučeniny, fotografii dávno zbourané továrny roztaženou po celé délce zdi, nechci tím nikoho zatěžovat – chci předejít panice. Aspoň jsem se trochu ohřál z předchozích mrazíků tím horkým bramborem, který buď teď přehazuju z pravé dlaně do levé, z levé do pravé...
Pak brambor vychladne a já si ho namáznu máslem, posypu solí a sním: Kdokoliv, už víš, že žít je jako když děti nahlížejí do díry a ta se jim zdá být bezedná, ale až zestárnou, je pro ně jáma něco jako mělký hrob? Jediný člověk, kterého kdy zabiješ, budeš Ty sám, ať se Ti to líbí nebo ne - a uděláš to elegantně: až konečně najdeš svou duši pod hromadami sraček a udělá se Ti z ní špatně, metafyzicky špatně, skončí ti kulka v hlavě, anebo prolétne skrz mozkové závity: kůra, pleny, mok, bude to promítání Tvého života na krvavé plátno sítnice, těsně před poslední bolestí, poslední křečí: porod v jídelně, protože láska prochází žaludkem, kuchtíci s noži, městská hromadná doprava doprava doleva dolů, do náruče první a zdaleka ne poslední zoufalé lásky, poslední vydechnutí rodičů, rozvod, všechno Ti prolétne a skončí zavrtané ve zdi, dokonale připravené pro práci Vyšetřovatele, který přistane pár vteřin poté na střeše Tvého domu a přikryje komíny padákem, aby Tvé tělo prohlásil za oběť loupežného přepadení, ale možná že se nezabiješ, nebudeš hrdinou ani zbabělcem, určitě, jistě, budeš obojím: opustíš rodinu, prodáš jim barák pod nohama, koupíš si pušku a strunu a budeš nenápadně sledovat hlavy cizích lidí přes křížek svého hledáčku a stiskávat spoušť přesně ve chvíli, kdy se ty tváře otočí a pohlédnou smrti, Tobě, s červenou svrnkou na čele a bude to jako v Indii, kde se všechno vrací a trestá a znovu naplňuje. Ten Tvůj osud, který jsem Ti nalinkoval, je bezesporu krásný, vede k naplnění, vede ke spáse: Tvé, nebo někoho jiného, na tom už nezáleží. (Vždy jsi přece miloval schopnost lidské tváře vyjádřit všechno, nebo nic, a sledovat tváře těsně před smrtí, umírající se strunou na modrajícím krku, to znamená přiblížit se tajemství života! Ber tu možnost! Zachránil jsem Tě před šílenstvím, odvahou a zbabělostí sebevraždy - otevřel jsem Ti cestu k pochopení života a smrti. Tuhost, ta nemoc, která napadla Tvé tělo, její neléčitelnost, nemožnost najít lék, pravda, ztráta cesty k němu, to Tě vedlo k myšlenkám na autodestrukční čin, ale ten prst, kterým jsi chtěl zmáčknout spoušť, jejíž pokračování vedlo směrem k Tvému temeni, Tě nezklamal, jen ta hloupá technická závada pistole... A přišla změna. Změna nahlížení na svět, uvědomění si vlastní zranitelnosti, přetavit ji ve zraňování těch ostatních, tavit abstraktní smrt v konkrétní finanční obnos, přetavit ji v touhu poznat, co se s člověkem děje, když ztrácí všechna vlákna, která ho pojí k materiálnímu světu, chceš toho dosáhnout jako smrtelník, vím, je to těžká cesta, bude Tě stát hodně.) Když jsem Tě viděl, jak zvracíš v dešti na ulici ozářenou umělým světlem, už jsem věděl, jak to s Tebou dopadne: bude to pokračovat mnoha vraždami na objednávku.
Stará záležitost, skoro jsem ji chtěl vyhodit do koše, ale nakonec jsem se rozhodl, že ji použiji: zuhelnatělé cosi vstává z popela a dožaduje se svých práv. Říkám: "Jakých práv? Žádná nemáš, milé Cosi, které mi tak připomínáš Loutku, ano, jsi to ty, málem jsem tě nepoznal, všechna ta spálenina, maso a dřevo, práva: musím ti nějaká dát, určit, předat." Kolem Loutky hoří zbytky trupu letadla, ona se rozhlíží kolem: znáte tu strukturu ohořelých polen, brázdy zbarvené, vyžrané plamenem, ten uhel, kterým můžeme kreslit psát na kámen? Tak přesně taková byla kůže Fénixe, který shořel, aby byl oživen, navrácen, očištěn, ačkoliv není vůbec jasné, k čemu to všechno je, že se všechno - i život a smrt - neustále opakuje. Život je smrt a smrt je život: Loutka podobná herci se potácí z hořícího torza. Sleduji to celé s vámi v zákrytu a napadá mě: "Je člověk tvůrce, nebo ničitel?" Při pohledu na to, co se stalo, děje, a ještě se jistě stane, není pochyb o tom, že člověk tvoří, aby ničil a ničí proto, že chce tvořit, a je omezenost přehlížet, že ničivé síly člověka jsou mnohem silnější než ty tvořivé, už jen tím, že přeci zničit věc je vždy jednodušší než ji vytvořit - lidstvo má v tom odvěkou praxi, tak se prosím nedivte, že se Loutky drží destrukce jako klíště psa, jehož zuby se lesknou slinami a krví, Loutky, která zemře a zase se narodí, aby, ale to já vám neprozradím.

Panika

Ne, neseděli jsme v žádném muzeu. To byl strašlivý omyl. Muzeum nemá s naším příběhem co dělat. (Opět se projevují vedlejší efekty cestování v čase, ale ty brzy pominou, protože se dostanu do přítomnosti, přítomnosti v budoucnosti, jelikož přítomnost pro nás přestává mít význam, vlastně, tím pádem i minulost a budoucnost, všechno se slévá do jednoho kruhu...) Ve skutečnosti to bylo tak, že jsem stál a ona visela. Nevisela z trámu, nebyla to opička na provázku se zlomeným vazem, nebo dozmítaná a udušená vlastní nešikovností, protože to ještě nevěděla, jak se pohodlně oběsit. Bylo to v porcelánové chodbě, světla strnule svítila ze stropu, byly to zářivky, a ta zář dopadala na mě, to už víme, a na ni, která, zredukována na plochu, vrývala svůj obličej do mého a já jsem ji za to miloval a zároveň se jí bál, byla na obraze, portrét, ona, parafráze Dámy s hranostajem, jen ten pohled, nebyl na stranu, byl vlit do mého, a to zvíře, bylo to něco, nebyl to mamut, zebra, plejtvák, kráva, krokodýl, žirafa, ani trepka, ani pes, ani kočka, ani ptakopysk, ani hranostaj, bylo to nic, paže Dámy naznačovaly, že cosi drží, nebo chovají, ale nebylo to nic, zase ten pohled, oči, nic, žádný život, ten malíř vdechl obrazu smrt, obraz žije ve své smrti, a tehdy jsem věděl, ani se mě neptejte jak, že ta Dáma nikdy neexistovala, že její skutečnost je iluzorní, že přede mnou nevisí portrét, vlastně ani obraz, nic, prázdná stěna, když jsem poodstoupil, viděl jsem i další obrazy, které nikdy nebyly, byla to celá galerie Ničeho, smrdělo to sterilitou Prázdnoty a jak jsem z místnosti odcházel, ty obrazy se vpíjely do sebe a mohutněly, zvětšovaly se, když jsem otevíral dveře, abych je za sebou zavřel, a sešel po točitých schodech dolů, viděl jsem odraz na lesklých dveřích: sžití krve s kaolínem - nádhera těch dvou barev, jejich jednota, a v té magické chvíli jsem věděl, že cosi zásadního se má stát, že se všechno blíží k něčemu neodvratitelnému, něčemu, co prorůstá lidským tělem, roznáší sněť, šíří se chodbičkami, které vyhloubili masití červy, co škube v mozcích prasat souložících v bahnech svých střev, aby vyhřezlo ze všech tělesných otvorů ven a obrátilo maso kosti šlachy vnitřnosti naruby, co nutí šílence řvaním napodobovat hrocha, co pluje v řece zvratků vzhůru, dolními i horními: blíží se to k lidskému konci a začátku člověka, k ústům a řiti.
Tak tedy: zavírám dveře za tím němým místem, ale nevydávám se po schodech, jak jsem slíbil, ale pomalým krokem se blížím k oknu. (Tak, přesně tak, ano, ještě kousek, tak je to správně!) Nevím, jestli je večer nebo ráno, nedá se to tak snadno určit. Je pošmourno a je vidět nějakého muže... počkejte. Odemyká si auto cvaknutím. V ruce drží kufřík. Je formálně oblečený a není mu vidět do tváře. Kdybych ho potkal na ulici, v reji ostatních, nezajímal bych se o něj dál, ale tady, kde narušuji jeho intimitu, protože na parkovišti obehnaném vysokou zdí není noha, ani kolo, kromě těch jeho dvou v naleštěných botách a těch čtyřech v letních pneumatikách, je to jiné, začíná mě zajímat, mám chuť si k němu nasednout a naslouchat jeho samomluvě nebo mluvě do telefonu, vdechovat kouř jeho cigaret, ale nekýchat, nechtěl bych, aby o mně věděl, chci, abych byl neviditelný, jako vzduch, být součástí rychlosti.
Kde je snovač tkáč tkadleček? Bude, musí se proměnit. Každá housenka se promění. Představte si laskavě tvora, který si to šine po řapících listů a došine si to kamsi na větev, kde ustrne, zakuklí se a po pár dnech se protrhávají z kukly jedna, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá až osmá nožka pavouka, je to jako když dítě vystrkuje prsty z pod peřiny. Ano, je vidět, že každého člověka - dokonce i mě, ducha v textu - baví prznit přírodu.
Okno, jediné, s obdélníky a čtverci rozevřenými do krajiny zbrázděné císařskými řezy, průjmy bombardérů. V rohu místnosti, u stropu, pokud chcete popisnou přesnost, na takových a takových souřadnicích, pokud stále trváte na svém, dva metry padesát devět centimetrů a tři milimetry k tomu pěkně počítáno od podlahy prozářené sluncem, jste stále stejní, podlaha je beton pokrytý linoleem, to linoleum (je to vůbec slovo?) má tmavězelenou barvu, cítíte se jako u moře, viďte?, málem bych zapomněl na bílé zdi, nemyslete na nábytek, zbytečně byste se rozptylovali, raději se spojujte, bílé zdi a u stropu, na rozhraní tří, v rohu, je stín. Ten stín, to je chrám zasvěcený bohu, člověku: pavučina. Co byste čekali? Pána domu a oběti, vysátá tělíčka, nebo zmítajícího se zoufalce? Čekejte muže v obleku klečícího na zemi. Kdybyste se mu laskavě podívali přes rameno, viděli byste kufřík, ruce vyndavající součástky a montující je do podoby pušky. Kdybyste se sebrali a odešli (ne pryč, ale za roh), viděli byste zrcadlo: rána pěstí, protože krev na mužových kloubech a kapající na podlahu koupelny a protože vlákna sítě střepů na zdi, tam, kde kdysi civělo celé zrcadlo. A viděli byste čerstvou mrtvolu ve vaně, s dírou v hlavě a nedopovězeným: "prosím?" na rtech. A viděli byste zamknuté dveře, zrezlou šmouhu v umyvadle, chuchvalce prachu v koutech, plnou lahev vína na stole, vývrtku, ne, to ne, to tam nebylo, to teď leží na mém stole a chystám se nalít si sklenku, než se pustím znovu do psaní. Kdybyste minutku počkali, viděli byste muže, jak stojí u okna, dívá se na hodinky a vyhlíží. Kdybyste viděli jeho čelo, nebylo by zbrocené potem, ani přikrčené nervozitou, bylo by klidné, jakoby vyhlazené nějakou tamtou, tamtou, tamtou drogou. Bylo by klidné drogou. Jakoby nějakou tamtou. Nebylo zbrocené. Viděli by klidné.
Kdyby.
To.
Tak.
Bylo.
Viděli byste to tak. Kdybyste byli schopni se vcítit do pocitů, do něho, vidět jeho chladnost, jistě, někdy se narodí lev zabiják, zuby drápy pro maso ponechané supům, jistě, někdy se narodí člověk, nože kladiva pro maso, pro ten pohled do vyhaslých očí, ten duet oběti a zabijáka, je krása v tom tanci, v souřadnicích, na kterých umírají loutky, tak byste, to už ale patří do dalšího odstavce:
Neviděli byste jen jeho touhu poznat život skrz smrt, jeho dílo, protože každá tvář, která pod pohledem jeho mušky zvadne, je navždy uložená do paměti, zaevidována, vyfocena, uložena do alba uměleckých snímků. On se živí jejich pohledy - v posledním setkání těch dvou očí, lovce a kořisti, je láska, nekonečná láska mezi zabijákem a jeho obětí, ona prosí: "Nech mě ještě chvilku žít!", on slibuje: "Dám ti vteřinu věčnosti, abych na tebe nikdy nezapomněl a aby jsi měla šanci mě pochopit, aby ses naučila mě milovat, mou moudrost, která očišťuje, mé kulky, které vnáší život do tvé rány, které tě oživí, budu stát nad tvým tělem a prudce ho milovat na pitevním stole odsáváním krve z žil a vháněním nové krve do nich, to je pravý život, žila jsi ve smrti, teď budeš mrtvá v životě, poděkuj mi první a poslední křečí, oslav jí svůj příchod na skutečný svět, probuď se, probuď se!"

Křest křečí

Tak se narodil Kdokoliv - zalit světlem blesků, a vlastně, od té doby se bál bouřek, trpěl utkvělou představou, že pokaždé, chycen v síti provazců dešťových kapek, viděn přes přefiltrované sluneční světlo, někde v otevřené krajině, nebo třeba v lese, nebo v klikatých uličkách, je cílem všech blesků: ta fobie byla metafora jeho strachu ze života a bylo to krásné břímě, to mi věřte. Nevěděl, co bylo předtím, než byl. Nevím, jestli to mohl vůbec vědět, totiž jestli pro něho něco existovalo, před tím, než do něho v břiše matky vrostla pumpa. Mohl snad tehdy snít o svých minulých životech? Dalších životech? Co vlastně cítí plod v děloze? Je nějak připravován na život tam venku? Chce se vůbec narodit? Musí chtít, nebo jenom: musí. Chce to někdo tam nahoře, žádný bůh, nebo něco podobného - rodiče to chtějí. Znamená to snad, že náš život může být zván "naším", navzdory tomu, že někdo jiný chtěl, aby se cosi malého, uječeného narodilo? Tedy náš život je ukradený už od doby početí a musíme být někomu jinému vděční za ten dar, uctívat dárce, být dlužní a jako dlužníci milovat, splácet láskou, tím šíleně krutým platidlem?
("Ano, znamená, to vše platí!" řekl jsem si, hrnek s čajem na stole, noviny posypané solí, chleba se sádlem, počítač, monitor, klávesnice, lepí se na ni upocené prsty, prostředníček píšící naposledy ten smutný otazník za slovem? Ano, řekl jsem si to, nikomu - jen sobě, nebo sobě - tedy všem, ale to je jedno. Dál jsem psal zhruba toto: Neznamená výrok "Vyber si svůj život" natisknutý na tričkách nadržených roztleskávaček, které čekají na svého učitele závislého na sexu s čerstvými ženami, které už se těší na slast rozkoše a slast peněz, největší absurditu života? Jak říkával Malíř, dřív než záhadně zmizel: "Smysl života je v jeho nesmyslnosti". Zmizel a zbytečnost jeho bytí se promítnula v bezradnosti Vyšetřovatelů a známých, kteří jenom krčili rameny nad absencí těla. Mohl vůbec někdy existovat, když jediné, co po něm zbylo, byly jeho obrazy a prázdné plátno uprostřed zaneřáděného ateliéru připomínající spíše než umělcovo pracoviště soukromé smetiště? Základní a povrchní důkaz existence, ten, který je patrný pro každého, je tělo a jeho umístění v časoprostoru a když člověk vidí ohořelé zbytky jdoucí ulicí, řekne si: "Ten si ale žije, ten má tuhej kořínek, ten měl ale štěstí, ten se má dobře." Ta oživlá mrtvola se pak někde ztratí a nikdo ji už nikdy nikde neuvidí neuslyší neucítí zápach jejího spáleného masa. Chci tohle a taky to hned píšu, udělal jsem chybu, že jsem se o tom nezmínil dřív - pár důležitých věcí o životě Kohokoliv: Kromě žen se naučil hrát i na kytaru. Když byl v léčebně pro drogově závislé, z té spousty volného času hrabal do strun a poznal, že ho to něčím naplňuje, vlastně ho nevyléčili žádní doktoři ani sestřičky v minisukních a bez spodního prádla, protože tak vyžaduje předpis Primátora, ale hudba, droga hudby nahradila drogu drogy, aby byla posléze - když už byl volný, ale pořád svázaný, venku, nahrazena drogou lásky, tak ostrou, že: se častokrát otevíraly stydké pysky dámské kabelky na stole v restauraci když se mělo platit nebo když si byl odskočit a ona je otevřela jemným pohybem něžné ručky a vyndala pudr aby vypadala dál jako nedosažitelná vůbec nerad chodil do restaurací měl v hlavě nějaký balvan který ho vždy drtil když si pročítal jídelní lístek ale musel to překonávat vždy když zval slečinky protože slečinky milují poznávat muže při jídle je to předehra k sexu anebo spíš ukázka sexu protože způsob jakým jíme ukazuje na způsob kterým milujeme a jeho povinností také bývalo aby mluvil o svých sympatiích k dětem o nutnosti zachování rodu ale hladce uhlazeně vznešeně chápate dobře že jedna z těch dam se později stala jeho životní partnerkou on jí říkal Dámo s hranostajem protože nosila šálu z norka sice to není hranostaj ale jemu se to přirovnání líbilo dokonce i ta skutečnost že Da Vinciho malba zobrazuje živé zvíře a ona je mezitím v jeho přítomnosti objímána mrtvolou děti nakonec měli dvě na víc se už nezmohli on že už jsou jeho spermie líné ona že by to neutáhli ale skrývalo se za tím víc že dvě děti kluk a holka stačí k tomu aby byli šťastni a rodina tak má jakýsi módní lesk jen pohleďte když uvidíte na molu se procházejícího otce matku jedno dítě není to hezké nesladěné ale když jsou čtyři je to nádherná sbírka drahokamů oheň voda země vzduch, aby láska byla nahrazena drogou zabíjení, lidé se mají měnit, tak buďme rádi, že vztah Kohokoliv ke světu se změnil a to tak, že si vybral svůj život, život v životu, ten život, který mu kdosi určil, byl jak pouta otroka, tak si vybral svůj a překryl jím ten nenáviděný - zapomněl na něj.)
Kola míjejí domy, budky, chodce, psy, kočárky, tašky s nákupy, jiná kola, ale nejsou to kola osudu, co někam směřují, je to něco mnohem míň anebo mnohem víc: Služební vůz Kohokoliv. (Našel si ho v zastrčené uličce, kam nechodí žádní zedníci, nerostou tam lešení, on se bravurně dostal dovnitř a spojením drátků nastartoval, nechci říct, že to auto ukradl, on si ho prostě vypůjčil, ukrást znamená vzít si něco pro sebe a nepřestat to vlastnit, on si vzal, aby to použil a potom nechal být, nezajímal ho ani obsah kufru, chtěl jen dělat svou práci.) Sedí uvnitř, obě ruce na volantu, je svědomitý řidič, nikdy by nechtěl být viník dopravní nehody, nechtěl by někoho zabít jen tak náhodou, nedbalostí, chce zabíjet jen cíleně a dokonale, precizně, miluje čistou práci, na rukou má kožené rukavice, já sedím v sedadle za ním, ale vzhledem k tomu, že slunce svítí ve špatném úhlu, nemůžu jasně rozpoznat, zda-li jsou hnědé, šedé nebo černé barvy, jenom cítím zřetelně vůni kůže, ne jeho, která je jistě suchá jak jak... teď mě v tom fofru nic nenapadá, hltám místa, kudy projíždíme, ale rukavic, které navíc vržou o volant, uklidňující zvuk, skoro bych usnul, jak čistě vybírá zatáčky, ale nesmím, musím tiše pozorovat, má zvědavost je nejsilnější zbraň, hádám, že jeho pohled je levharta, geparda, jaguára, tygra, lva, při čekání na křižovatce upravuje jednou rukou zpětné zrcátko, to, kterým se řidiči dívají za sebe, kde vidí pohledy ostatních, ale můj pohled nezahlédne, jenom já jeho odražený na skle, hádal jsem správně a v mé mysli zůstává šelmou, čekání na správnou barvu je dlouhé, doufám, že má neviditelnost nevyprchá v nevhodnou chvíli, v tom se něco mění, žádná barva na semaforu, žádný černý mrak, mění se atmosféra uvnitř auta, zdá se mi, že Kohokoliv něco nebo někdo zaujal, z očí na zrcátku odhaduji cíl, je to žena, která jde po přechodu, krásná žena, dalo by se říct, oblečená vkusně, obutá vkusně, její tvář, moment, tu jsem už někde viděl, s těmi ústy jsem už jednou mluvil, do těch vlasů jsem už jednou dýchal, ty ruce už mi jednou jezdily po mých, hledaly čáry, kolem krku něco chlupatého, to je ta Věštírna, jednou jsem byl u ní, tvrdila, že manžel není doma, že děcka nejsou doma, že zvíře žádný nemaj, ale že mi vyloží kartami budoucnost a že se mi podívá na čáry života, samosebou, podíval jsem se jí pod... ne nebudu se vám tady rozepisovat, měla v sobě něco ze starých obrazů, jistou grácii, neuchopitelný, nepopsatelný šarm, a teď, to kouzlo přechází ulici a já v tu chvíli vím, co ta žena znamená, nebo alespoň znamenala pro Kohokoliv.


Poznámky k tomuto příspěvku
opožděné zrcadlo (Občasný) - 15.1.2007 > Nečetlo jsem to, přesně podle instrukce. Jenom než jsem se sem odrolovalo, vidělo jsem tuším slova brambory, slipy (?) kouzlo, smrt, rozkoš, pěstí. To by mohlo bejt fajn.
Body: 5
<reagovat 
kilgoretraut (Občasný) - 15.1.2007 > Mňo děkuju a jen se neboj a (ne)přečti si více, věz, že to je dlouhá cesta...
<reagovat 
Lokianna (Občasný) - 16.1.2007 >

Nezklamal:-D....tvůj styl psaní se mi líbí, ač je to chvilkami příliš nahlučené vše do sebe, a osobně bych dala některým větám trochu více prostoru k předvedení se:-D(ale neboj, samozřejmě jsem to nečetla:-D)

 

Jinak.....fakt se to dá tak poznat....kterou rukou??:-D


Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter