Pižlal mu nožíštem nozictu. Nebožížtem navltal hlavictu. Z hlavicty blctem vyšál mu možešet. Vytopal na žahjádce hlobecet. Pžichlyl še pezintou v poštýlce. Špintal a šchjábal še plstíctem v pldýlce.

Polaštalo ho slunýcto láno po šelíštu - pjobudil še, pjotáhl še, chuť doštal na chlvictu.

Otevžel šuplíšech, šo že tam má - šetylectu, pištoltu a ležavý hát.

Chvilištu dumal, šo šebou vžít, ším vjaždičtu špáchat by mělo to vtip.

Nachoneš hášet ždál še mu nejhezcí, šáh po něm, potěžtal - choho naň zavěší?

Do chapšišty u bundišty inštjument vložil, už doctat še nemůže, šelištý ožil.

Již plíží še noší ve švitu měšíše, nad hlavou žáží mu hvězdišech tišíše.

Plíží še, plíží, oběť ši hledá, funí jak mašinta, tváž jeho bledá.

Po nábžežíštu šoulá še, žtjáší švůj chlid - chše choštišty lámat, šiží chjev pít.

Lušišet jeho še žmočňuje tžaš - však nichde nichdo. Ach! Špej to ďaš!

Už šotva vidí, žtěšta še plouhá - jak to že v uliších nichde ni noha?

Náhle še měštem lozlehl lyt - Špajta šou šaláti - vyhjál Banít!

Do ošišta vlaštního žalažil hášet, už je š ním ámen, chonší chlvášet.