Když jsem poté ukojil i svou žízeň, sytý usedl jsem pod jabloň a dopřál si jednoho z posledních letních dnů. Ptáci se proháněli korunou vzrostlého stromu, vosy se topily ve sladkých šťávách přezrálých plodů a tráva se hemžila hmyzem pilným ve své činnosti. Po boku usadil jsem sobě ženu svou milovanou a syn můj prvorozený, nedospělý batolil se mezi tou vší havětí.

Byl nám dán nádherný den, plný života a radosti.

I pomyslel jsem, zda ve chvíli tak vzácnou může být člověku na světě ještě lépe, když v tu chvíli vrzla drobná vrátka a do naší zahrady téměř rajské vstoupil pod rouškou nevinnou pokušitel.

Pozdravil a já stejnou měrou jemu jsem oplatil.

„Vítej můj vzácný příteli, copak přivedlo tvé kroky k prahu mého domu?“

„Buď pozdraven ty a tvá žena i dítě tvé, ať přízeň Vám všem zachována jest. Přicházím za tebou s prosbou na rtech, neb na mysli mi vyvstala věc jistá.“

A žena má se usmála a nabídla hostu jak se sluší nápoje chlazené i něco menšího z pokrmu našeho k radosti jazyka jeho.

„Nuže poděl se s námi o tu věc. Nabídni sobě chléb i soli kolik třeba a usedni k nám v pokoji,“ pravil jsem.

„Díky za tvou velkorysost, příteli, však postojím. Hleď mraky se stahují nad námi, polnosti mé ladem leží a já spěchám sklidit dary našeho pána dřív, než mne on ztrestá za mou lenost deštěm spravedlivým a seno bude navěky ztraceno. Bez sena dobytek můj pošel by hladem a já sám potom jak dobytek bez sousta zemřel bych sláb.“

„Nuže postůj tedy a pověz, co na jazyku.“

A on stál i pravil:

„Vzpomeň prosím příteli, že neděle dnes, dnem sedmým jest a v měsíci září týden první na svém sklonku. Jsem tu, abych připomněl ti naše dávné ujednání, že v den, který dneškem se zdá přijdeš navečer, až klekání určí v místa jistá a tam setkáme se spolu.“

Tehdy odpověděl jsem mu:

„Prosím, zbav svou mysl takových obav, příteli, já nezapomněl jsem. Jak večer uléhám, jak ráno vstávám, má mysl patří mým blízkým stejně tak jako slibům, které jsem dal a věcem, ke kterým jsem se zavázal.“

Pohlédl jsem s nadějí na ženu svou, ona se však neusmála.

Pak přítel, který přišel za mnou s pokušením pravil:

„Nuže dobrá. Půjdu teď, abych s pomocí pána své povinnosti bez důvodu neodkládal a kroky mé vedl později jak ujednáno. Myšlenky mé jsou nyní čisté, však na srdci ještě jenu prosbu měl bych. Prosím, obstarej, ať já i ty nezůstaneme dnes navečer sami na tom místě, neb ve dvou přetěžko ve věci naší.“

Kývl jsem k souhlasu a pokušitel, hrábě přes rameno maje, odešel spokojen mými vrátky ven ze zahrady, která rajská už ten den nebyla. Neb přes svou vůli čistou sémě sváru tu zasel jako had lstivý, jemuž není rovno. Vyšel na ulici, rozhlédl, by povozům četným vyhnul se spěšně a zamířil za svými věcmi bez odkladu.

Pak žena má promluvila řečí plamennou a slova její málo početná však jako dýky do mé duše.

Odešla i s potomkem mým do mého domu, kde zatrpkla v tu chvíli a uzavřela své tělo mé náruči stejně jako své srdce mé lásce.

Osamocen, z ráje vyhnán, přesto stále v zahradě své, přemýšlel jsem o jejích slovech, stejně jako o slovech pokušitele. Bojoval jsem, avšak zesláblý na duchu, podléhal jsem.

A pak…

Jiný promluvil ke mně shůry a dálky nesmírné, ten třetí, jako by slyšel slova má a slova mého pokušitele. Snad ďábel sám mu je tajně sdělil. On mluvil ke mně ze skříňky pekelné:

„Rád mluvím s tebou a slyším tě příteli. Mluvil jsem s tím, který právě seno kopí a on svěřil se mi se svou obavou, že na věc společnou dnešního večera zatím jen dva patrně budete, což jest nesnadné. Dovol abych se přidal a pomohl Vám těžké břímě nést silami společnými.“

A srdce mé prohnilé, zkažené zaradovalo se.

„Díky za tvou pomoc. V ráji i na zemi tisíckrát ti bude vráceno.“

S tím dojednáno bylo a přístroj ďáblův utichl. Pokušení v mých žilách, v mé mysli i na duši zastřené vládlo již rukou pevnou. Nějakou dobu jsem pod jabloní seděl a potom se do domu odebral, bych připravil se na cestu dalekou. Svého syna jsem políbil, s ženou svou čistou pohledy nepěkné, blesky i hromy vrhající jsem si vyměnil a za zvuku klekání, vydal se do míst znesvěcených, kde k obcování s ďáblem dohází.

Pokušen již, s tou věcí ďábelskou při sobě k poslednímu sám jsem zvolal:

„Zanech konání veškerého, a přijď bez prodlení za námi dřív, než ulehneš na lože řádně jako každý den. Dnes sedmý den prvního týdne měsíce září jest a na místě o němž víš, sejdeme se já, ty, on i pokušitel sám k dílu nečistému.“

Slyšel jsem, jak mlčí a tušil, že on sám, tak jako každý z nás vzdoruje. Avšak marně, protože život jeho jinak nesnadný a útrapy veliké.

„Jsem na cestě v tu chvíli, sečkejte do mého příchodu než rozdáno bude v kolo všem stejně.“

Tak ujednáno bylo. Sešli jsme se všichni ve smluvenou dobu na smluveném místě a hřešili dlouho do noci. Popíjeli jsme korbele nápojů nečistých, v ústech spalovali plamenem tabák pohanský jak ďábel sám a čertovi obrázky ve hříchu Mariáše měnili jsme za peníze. Ve hříchu jsme činili o to větším, že navíc jeden druhého jak přítele jsme hájili, smáli se a ve své nevědomosti se radovali, jak dobře se nám vede.

Tehdy byli jsme ztrestáni. Naše ženy odvrátili od nás přízeň svou a na druhý den, každému jednomu hřeb ocelový do hlavy byl pánem zatlučen pro výstrahu a pokání. S bolestí nelehkou, na věčnost trvající, pak celý den museli jsme pracovat až do úmoru.

Neb bylo pondělí, ne volno ni svátek k radostem a odpočinku zasvěcený.