Cesta na severozápad

V minulých dílech si luk naběh na fotrovskou ješitnost a Ted poznal půvab sudet a Děčína.

Húteří

Hospoda cítit zvětralým pivem. Na cuknutí bradou vrchního se zkrabaceným čelem, podáváme snídaňové lístky. Protočení očí: „To mi taky mohli říct.“ Jakoby sme někomu rozšlápli bábovičku. „Betochvílitrvat,“ odplivne k nám ještě přes rameno.

Než přinese snídani, dva asi třicetiletý bachoři, převlečení za číšníky pijou vedle u stolu pivo kouřej jednu za druhou, stěžujou si na zdraví („ ty vole, ty klouby…“, „jak mě bolej záda“…, „sem se normálně nemoh nadechnout…“), na práci a na celej svět. Tvářej se u toho, že už fakt lezou na Golgotu.

„Tak proč tady dělaj?“ šeptem Ted.

„Někerý lidi baví dělat za sebe chudáky, užívaj si to. Když udělaj sviňárnu, řeknou si: já můžu, sem na tom blbě.“

Kuchař je asi spokojenej, hemenex jak má bejt.

Za Děčínem stopař.

„Kam to bude,“ ptam se.

„Do Loubí.“

„Neznam, tak mi řekni.“

Po dvou zatáčkách zpod mokré větve – začíná lejt – vykoukne cedule Děčín - Loubí.

„To už je vono?“

„Jo, říká stopař, „strašněs mi pomoh, asi bych nedošel.“

Výhybka: těsně před koncem vejšky sem málem utek k Vodním zdrojům, mával bych teď někde lopatou, pil vod rána a nadával že nám ukradli revoluci.

Nadáváte na vietnamská tržiště a bordely u hranic? Nenadávejte zrcadlům. Ani těm v Hřensku. Pýcha na to, kolik nevkusu a úchylů k nám Němci vyvážej. Ostatně většina branží uspokojuje hlavně špatné vlastnosti.

„A jé, hranice,“ pyšnej na fungl novou občanku.

V budce snad ty samý lidi, co mi před dvaceti lety zabavili boty a dětský hadry pro sestřenku. Jen koženě kouknou na občanky a stroječek v nich popřeje šťastnou cestu.

Kolik pečlivosti věnujou Němci svému roztomilému nevkusu si všímá i Ted. Zároveň však žádný komunální nedodělky („Lojzóóó, už se na to vysééér, dyť je to dobrýý“). Königstein se vypíná nad Labem jak hrdina Wagnerovy opery.

A to už předměstskej výrobní bordel Drážďan obkličuje zbytky bohatých čtvrtí, co přežili bombardování.

Naše bývalé koleje, před válkou SS kadetka, vypadá jak sdružení útulných domečků, z Appelplatzu pohodový parčík. Paneláky naproti vypadaj, že se v nich dá i příjemně bydlet.

Ted furt nic. Až když parkujem mezi panelákem a stalinistickou budovou mé bývalé vejšky a já mu řikám: „Teď jsme na Vinohradech, těsně za Hlavákem. Támhle je ten jejich.“ Moc mi nevěří. Až když ho máme v zádech a vidí pár historických věží.

„Přesně jak teď deme my, sem si takhle jednou šel ze školy do města. Na sobě už nevim co, ale nechyběla dlouhá šála a baret. A tady mě voslovili lámanou němčinou dva frajeři, blonďák, příkladný svazák ze stránek Ruďase a černovlasej s knírkem, maďarskej buldozer dívčích srdcí: „Vó vír hýr esen, byte?“. „Kommen Sie mit, ich zeig´s Ihnen.“

Nic sem neřikal, zimní den mi prima čistil hlavu po cviku z marxáku.

„Boha, pozri, ako kríve,“ odpliv si ten černej

„Kríve, no a čo? Ukáže nam kde se najeme, a vyzerá múdro, to teraz Nemci potrebujú.“

Jen sem polk a napůl se k nim otočil.

„Šén hýr. Ja? rozpřahoval ruce směrem k panelákům na Prager Strasse ten blonďák.

„Isch kenne schönere Städte, usmál sem se na něj s lehce saskym dialektem.

Kýve jako že jo, ale očima nerozumí.

„Už ma serie, tým kríváním.“

„Veď som ti hovoril, takýchto inteligentov teraz Nemcom treba. Ha, pozri, vyzerá ináč, ako tý ostatný tunak.“

„Hier isses. Im ersten Stock,“ ukazuju na hospodu, kde bejvá místo. Nerozumí.

„Do pr dele, vlezeš prostě do těhlech zasranejch dveří, vylezeš po takovejch zkurvenejch schodech a seš v tý zpíčený hospodě, kde ty a ten tvuj mongoloidní kámoš budete mít možná zmrdanou kliku, že si sednete na ty svý debilní prdele a narvete do těch svejch vymatlanejch rypáků ňáký blbý žrádlo, už mi rozumíš ty čuramedáne?!?!?!“ řek by mu asi Malér, ale v tu chvilku byl ve mně jen jako embryo.

„Herein,“ pích sem na dálku do dveří, „Treppe hoch,“ zašmrdlal sem prstama a zvedal ruku, „und Sie sind da,“, ukázal jsem na okna v prvnim patře.

„Jáá, danke šén,“ blonďák, „auf výdrzén,“ po drcnutí i ten černej. „Auf Wiedersehen.“

„A pročs jim neřek něco česky?“ Ted

„Chtěl sem je mít z krku, takhle by se začali omlouvat, že to vlastně tak nemysleli, že jinak a blablabla brekeke.“

Bylo to ale jinak: Omluvili by se mi, nalili do mě pár panáků a já bych s nimi vytvářel mafii na okresním městě, kerý bych pak s nima zprivatizoval. Tím bych v sobě zabil Maléra a stal se velmi jednosměrným.

To už Ted zírá na fotku Prager Strasse z roku 56.

„Jo, teď sme tady. Ukazuju na prázdné místo. Necelý tři měsíce před koncem války udělali Amíci z měkkýho města tohle.“

Ted se na město kouká, jako by ho chtěl pochopit.  „tyhle vybombardovaný města, jsou jak lidi se zlomenou páteří – ty nikdy nebudou chodit, se zlomenou hrdostí –  ty se nikdy nerozhodnou svobodně, tohle město má zlomenou historii, navazuje jen na zbytečky.“

Měkkou pohodovost Drážďan zažíváme až kolem Zwingeru a Frauenkirche a ještě víc v Neustadtu, plnym galérijek ve dvorech, hospiček a klubíků. Při návratu před bývalým obchodním domem Centrum – nyní Karstadt – stojí strejda a mavá sovětskou vlajkou. Oslovuje i nás. Mizíme. Odpojuje se Malér.

„Što ty chočeš, durak?“ Strejda koktá něco sasky. „Sovětskyj flag u těbjá i po rusky něznáješ?“ Strejda neví. Vlajka taky ne. „Komunizm chočeš?“ Strejda že jo. Kde vzal Malér lopatu? „Zděs, tvoj komunizm,“ a přetáh ho.

„Než do mě vlezeš, taxy umej ruce,“ řexem Malérovi.

„Buď rád, že si dovnitř neberu tu lopatu,“ a šel k fontánce.

Až u auta mi doteklo, kolik hrobečků vlastních storek jsem za ty dvě hoďky v tomhle městě viděl. Nežiju je, tak je po nich, jen pár se jich do mě nacpalo těsně před odjezdem do jiného života. I proto je Malér takovej jakej je.

„Lepší podlaha než u tebe v obejváku,“ Procházíme Skleněnou manufakturu (výroba Phaetonů a Bentleyů) kousek od centra Drážďan. Kolem chlapi v bílých montérkách a bílých rukavičkách. „Ták, vezmem tohle sklíčko, a teď dávejte bacha, jak ho tam lípnu,“ řek by ten robot, kdyby uměl mluvit, přední sklo vezme do přísavek, zatočí s nim, ukáže nám ho, a pak ho prostě prdne na tu kastli, laserová kontrola pípne, že v poho, pomalu odlepí přísavky, zavrtí, že normál, a už má druhý a netrpělivě čeká, že kde xakru vězí to další auto.

Vozejček s podvozkem a motorem se líně šine po parketách, nad ním na lanovce se pomalu vznášejí kastle, zastaví se a z parket se vytrčí dva praky zvednou podvozek, na kerej se snese karoserie jak jestřáb na sviště. Vozejček uhnul právě včas, kus podlahy se otočí  mučící stolici a injektuje ulovený podvozek křovím tyčí se šrouby, co se nemilosrdně utahujou, takže není úniku. Stolice se zasune a máme tu ze dvou larv auto.

V dalším díle se pak Luk ponoří do minulosti, vyplave živ a zdráv, ačkoli v ní skočí z vlaku. Dále pak dobydou Berlín, velmi císařský i dnes.