Cesta na severozápad I

Pondělíček

„Póť pojedem někam, řexem Tedovi, když Srpen zás zachraňoval zemědělcům srážkový průměr.

„Zas ňáký města?“ kinklá se, v očích vidět hrůzu z vlastivědy a chození do kopce jako v Bánský Šťiavnici. Zas vyrost, furt se poměřuje. Eště nepřerost, eště nepřepere.

„Neboj, bude i adrenalin.“

Odjezd.

„A co na tom Mácháči má teda bejt?“ Ted

„Nó psali, vodní skůtry, čluny a tak. Póčo nic moc, teplo není, uvidíme.“

Rozebírá tábor a brusle. Žije tim, mává vlasama.

Xakru, proč já sem si nikdy nenechal narůst fáákt dlouhý vlasy? Průbliky do půlky 70. let: „Dej se ostříhat, máš to strašně dlouhý.“ (matka) „Veselý, když už si nenajdete čas na „matematiku, najdi si čas aspoň na holiče.“ (matikářka, když Zbyňkovi – třídní máničce - s rozkoší malovala další čtverec do notesu) „Máničkám nenalejváme“ (krédo spousty hostinskejch). Moc línej na vzdor a moc živej na dav, tak sem měl aspoň kecy.

Lehce sme se otřeli o Mělník, chataři a chalupáři se mrcasej po pozemcích, krabatí čela, že práce neubývá, ale zároveň si ji přidělávaj. Schraňujou bordel, posouvaj ho po usedlostech. A proto tam musí jezdit každej víkend. Prej to dělaj pro děti. Ty by se jim na to nejrači vysraly. Už ani vlastně nevěděj, proč sem jezděj.

Šup a sme v Sudetech. Neviditelná hranice je naprosto jasně cítit.

Vyhýbka: Na ní stopuje holka, kerou vezmu o dva měsíce později a budu poslouchat, jak je skvělý lítat malym letadlem. Tak se s ní proletím. Připomínka možnýho života, kerej bych žil, kdybych v osmnácti koupil za prachy z brigády od Honzy Harleye z roku 48 a připojil se tak ke komunitě, co nic nemá, ale jak v rauši žije svými koníčky, do kerejch vráží neuvěřitelný mergle.

Doksy se vyvalují u Macháče jak přerostlý rekreant. Nepřemejšlej, trčej pupek, mezi žrádly se s funěním přelejvaj.

Á, velerekreant si jezírko ohradil.

„…no helé, von se fakt před dvěma tejdnama vychrup s tou Petrou, s tou blonďatou, víš, jak tam byla s Honzou, a pak s ní byl eště párkrát, mě dycky řikál že de s klukama a nebo na fotbál…“ do našeho studování cedule gestikuluje že za chvilku, mezitím víme, že vstup je pade (!), pučujou slunečníky, šlapadla, loďky, tříkolky (?), „…no a dneska s nim du na večeři a budu u něj spát,“ bejt obětí svý vlastní blbosti, tak držim hubu a nestříkám to na čelo, „tak mi řekni co mam dělat, počkej, já teď fakt nemůžu…“, to už stojíme rozhodnutě u pultu.

„Tak dvakrát?“, sklapla mobil.

„No počkejte, a motorový čluny nebo vodní skútry nepučujete?“

„Ne, ale ty tříkolky jsou prima.“

„To je něco jako ty terénní …“

„Néé, to jsou ty malý … eletrický…“

„Jéžiš, pro mrňata.“ Ted

„Dyš ti bylo pět, tak ses na nich vyblb.“

„Táák prd.“ Odchod.

Děvče rozklaplo mobil. „Dyš já ho mam furt ráda…“

Malér začal potichu výt.

Pár kroků od vstupu se mezi stromy do pavučiny lan zachytila různá prkénka, trámky, značky a před tím nápis: Jungle creek. Opičí dráha v výši šesti metrů. Dvojí jištění.

Frajer leze po skalách, chodí na stěnu, tohle by ho mohlo bavit. Beru kratší trasu.

Podprdelníky s karabinama lákají k houpavějšímu kroku pistolníků. Lez po provazovym žebříku do šesti metrů je vopruz sám o sobě.

„Co tady kurva dělam“ a „zasraná fotrovská ješitnost“ jsou dvě nejčastější myšlenky, bombardujou mě, když balancuju mezi houpajícími se prkýnky a lany a mezi nima zem. Na rakev je moc blízko, na vozejk akorát. Malér se mi směje.

Jako bych vylez z mandlu. Je to na mě asi vidět, protože: „Měli jsme dát tu delší,“ šklebí se Ted. Vypadá jak z menšího mandlu, ale vychutnává si mě.

„Seš moc hrc prc,“ šklebim se já, sem mu to naložil v minigolfu o šest ran, nedal z kruhu sedm, já jen jednu.

Slunce mezi mraky není vidět, jen barokní průsvity na nepříliš vzdálenou krajinu okolo České Lípy dávaj  tušit, že tam je. Mlčíme. Naskakuje film.

Pokračování příště: kde se Luk s Tedem a Malérem před dobytím Drážďan a Berlína prokutálí Českou Lípou a Sudety se prokličkují do Děčína, kde zjistí, že vždy může být ještě hůř.