|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Pouť za soumraku
Autor: hody (Občasný) - publikováno 11.12.2006 (15:08:33)
|
|  |
V.
„Ptám se, mistře, co je to láska? V bledém světle zde hasnou všechny plameny.“
Jakub, 14. září 2038
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem Leška poznal lépe. Vylíčím pomalu a beze spěchu, jak se to stalo a jak jsme se stali přáteli.
Bylo to mezi dvěma dlouhými spánky, v bílé době bez slunce a bez času. Procital jsem do ni pomalu ze zmrtvělého stavu, když se kdesi uprostřed prázdnoty probudil malý teplý bod, ne snad ještě vědomí, a rozléval se nekonečnou černou hmotou, mým tělem. Horkost přitom nabírala na intenzitě, měnila se v nesnesitelný žár, v bolest, která mučila mé smysly, bičovala mé vědomí, až konečně se můj mozek probudil a vykřikl strašným zjištěním vlastní existence.
Beztvará černá hmota se postupně vlévala do lidské formy, ucítil jsem nohy, ruce se oddělily od těla.. Ach, byl jsem člověkem. Konečně jsem ucítil i své oči a věnoval veškeré úsilí do nepatrného pohybu otevřít víčka. Trvalo to hodiny, nebo dny, nevím, bylo to vyčerpávající, trhal jsem dvě zarostlé jizvy na kusy. Odměnou mi byl bílý blesk, šlehnutí biče ostré bílé záře, vniklo mi do těla, zaplašilo černotu, ovládlo mne. I když světlo samo bylo studené, žár nepominul, ještě zesílil.
Pokračoval jsem v souboji s vlastním tělem a rozšiřoval po milimetrech tu skulinu světla. Jakoby se však do mne skrze ni valily záplavy ostrých střepů. Pronikaly mi do mozku a nechávali jej krvácet.
V jednu chvíli mne přepadl strach, že to nevydržím, cítil jsem vlastní slzy tlačit se na povrch. Ale nemohl jsem si je otřít, nemohl jsem vůbec nic. Bezmocně jsem plakal, zmučený, vysílený a plný bolesti.
Nebylo ovšem kam couvnout, za mnou se otvírala propast a já si uvědomil, že buď otevřu oči, nebo zemřu. A tedy jsem pokračoval v tom šíleném snažení, urputně a s posměškem k vlastním mukám, jakobych dočista pozbyl rozumu, hnán jen jedinou myšlenkou.
Nakonec se mi přece jen podařilo překonat nejtěžší a brzy jsem spatřil ve clonách bílé mlhy míhat se lidské siluety. Střídaly se jedna za druhou, bez povšimnutí mne obcházely, v podivném chvatu, nebo v podivných sekvencích, když jsem byl schopen je vnímat. Kde to jen jsem, ptal jsem se sám sebe. Vzpomínky na minulost mi zůstávaly dosud nepřístupné. A kdo vůbec jsem?
Bolest postupně ustupovala, v předloktí jsem však brzy rozpoznal cizí předmět. Trčel ve mne, brněl, bolel až do hloubky ochablých svalů. Co to bylo? Jehlice? Umělá výživa? Nebylo způsobu, jak to zjistit.
A pak se světlo ztlumilo, zastínila ho veliká bílá hlava. Clony se rozestupovaly, zaostřoval jsem. Starý muž, bělovlasý, ustaraný a nedbale oholený. Jeho ústa se pohybovala. Co říkal? Jako z veliké dálky ke mne doléhal ten zvuk, rozpoznával jsem jen velmi nejasně. Ale opakoval stále to stejné. Ano, teď už slyším.
„Musíte se probudit, co nejdřív, rozumíte.“
S údivem jsem si prohlížel rysy lidské tváře. Kdo to jen je? Znám ho?
Pak jsem uslyšel nové slovo z jeho úst, bylo to: „Střídání.“
A v tom naráz jsem si na všechno vzpomněl! Trpké zjištění znehodnotilo veškerou mou předešlou snahu. Tak tohle mne čeká! Bylo by snad lepší se neprobudit. Střídání, jak hrozný úděl! Už dvacet let uplynulo. A kdo je ten člověk, který se nade mnou sklání, ach ano, plukovník Czerny. Jak jen zestárl ten hitlerčík.
Zavřel jsem oči. Černá tma se ve mne znovu chopila vlády. Nechci, křičel jsem v duchu, tohle ne! Ale mé tělo už boj vyhrálo. Pomalu jsem se zotavoval.
Když jsem se konečně po několika dnech posadil, vytáhli mne z rakve a zabalili do županu. Byl jsem stále ještě prokřehlý, nemotorný a jen s námahou jsem držel hlavu napřímenou, když mne sprchovali horkou vodou a oblékali do šedivé kombinézy. Chytal jsem se jejich ramen, tiskl k opoře jejich paže a přitom jsem se pomalu a s nechutí rozhlížel po svém novém domově. Kryt Waršava-Bieliny, rok dva tisíce třicet pět. Nebo čtyřicet? Vem to čert, kdo se tady stará o letopočet.
Hledal jsem bratra (byl však v jiném střídání) a přitom jsem pozoroval, že se okolo mne pohybují dva druhy lidí. Jedni podobní mě, vysílení, hubení desorientovaní nešťastníci a druzí dobře živení, ale bledí lidé, s tvářemi strhanými. Jen oči jim zářily. Těšili se, že se blíží konec jejich utrpení. My byli na začátku.
Pod velením plukovníka Czerného a doktorky Lipovské (i z ni už byla téměř stařena) jsme svým následníkům oholily vlasy a všechny chlupy na těle a vydrhli je speciálními přípravky. Celou proceduru jsme všichni již jednou zažili, takže vše proběhlo mnohem klidněji než napoprvé. Nikdo neodmítal umrtvovací injekci, nikdo neprohlašoval, že je to smrtelný jed. V klidu, smířeni a dokonce s úsměvem na tváři ulehali lidé do svých rakví.
S údivem jsem pozoroval tu proměnu člověka, docela nahý a holohlavý tu kráčel po lesklé podlaze krytu vstříc bezesnému spánku. Obětovali jsme sami sebe, myslel jsem si. Tak dlouho jsme sebejistě hleděli vstříc vysněné dokonalosti, až z nás nakonec nezbylo vůbec nic. Jen ubohá bezsrstá stvoření, hluboko v zemi, přežívající, unavení a zničení. Jako v nemocnici.
Když byla ukončena první a druhá fáze hibernace, zhasli jsme ve třech betonových komorách světlo a zanechali své předchůdce samotné. Nikdo již nesměl vstoupit dovnitř, pro nás živé byl vyhrazen jiný prostor. Sotvaže jsem mohl chodit, přešel jsem jej tam i zpátky za deset minut. Přešel jsem jej znovu. Zbývalo pět let.
V Zahradě Edenu, jak jsme posměšně nazývali náš kryt, byla jedna nepříliš obsáhlá knihovna, jeden pingpongový stůl a dva kulečníky. Také zde byly šachy, ale polovina figurek chyběla. Kam se jen mohly podít, ptal jsem se sebe i jiných, až pak mi kdosi řekl, abych se už nesháněl. Byla to příliš krutá metafora.
Hráli jsme tedy zmrzačené šachy se třemi střelci, jediným koněm a pouhými pěti pěšáky, mrzácké hry bez vítězů a poražených, jen tak, k zabití nudy. Tahal jsem své kameny po šachovnici s nezájmem o jejich osud, nuceně lhostejný ke všemu, co mne obklopovalo.
Nakonec jsem shodil všechno na zem a zoufale se pustil do čtení zoufalých knih. Byly ovšem všechny příliš naivní a nedokázal jsem se přenést přes vzdálenost se kterou mne míjeli. Hrdinové z dávných, dávno mrtvých, pitoreskních časů se rodili a umírali, ale žádný z nich mne nezaujal. Čím byly jejich problémy proti mým, jejich soužení proti mému? Nic se nedokázalo vyrovnat utrpení, které jsem zažíval.
V knihovně ovšem zcela chyběla závažná literatura. Samí Dumasové a růžové knihovny. Jediného Schopenhauera tam nemohli nechat! Snažili se nás ukolébat, přivést na jiné myšlenky, odtrhnout od hrozné skutečnosti, ale výsledek byl zcela opačný. Znechutili mne ty jejich knihy. Zvracel jsem jejich plytkostí, ale neměl jsem na výběr. Četl jsem dál tisící a první příběh šťastného konce nešťastné lásky.
Jen jedna kniha mne zaujala, jakýmsi nedopatřením zařazená v poličkách. Chillonský vězeň Lorda Byrona. Znal jsem už z dřívějška tu báseň, ale tentokrát ke mne promlouvala zvlášť naléhavě. Díky ni jsem poprvé v životě začal vážně uvažovat o sebevraždě.
Po několika měsících jsem si byl jist, že pokud se něco nezmění, pět let do dalšího střídání tu nevydržím. Jiní snad snášeli situaci lépe, protože navzájem komunikovali, ale já si snažil zachovat odstup. Bylo nás tu vzhůru pouhých dvě stě, dříve či později muselo dojít k nějakým třenicím. Hrozil jsem se, že bych mohl začít někoho nenávidět. Anebo milovat. V obou případech krutý úděl v tak stísněném prostoru.
Občas jsem poslouchal, jak se mí spoluvězni (snad není od věci nás tak nazývat) baví. Hovořili především o starých časech před katastrofou, o dávno mrtvých přátelích, které potkali na dávno neexistujících místech. Proč se tak trápili, copak nevěděli, co se stalo? Nebo nechtěli vědět? Mátli sami sebe, utíkali od reality do vysněných lží. Ano, lží, protože jestli si své dětství vymysleli, nebo jej skutečně prožili, bylo přeci lhostejné. Nemohl jsem pak už ani slyšet ty řeči, také bych snadno podlehl. I z toho důvodu jsem se raději držel v ústraní.
Avšak sláva těm kteří se nevzdávají, sláva hledajícím! Jednoho dne jsem objevil záchranu, bez níž bych zřejmě býval nepřežil. Docela náhodou jsem si všiml, že dveře jedné z hibernačních komor nejsou zamčené. Závlačka byla vytažená, zbývalo otočit velkou pákou a vstoupit. Celý jsem se roztřásl při tom zjištění. Není snad v komoře můj bratr? Kdybych tak mohl pohlédnout na jeho tvář, promluvit k jeho spícím očím. Nalezl bych svůj ostrůvek dětství v tomto nevlídném místě, dětství, které přežilo.
Hrozilo ovšem potrestání, kdybych vstoupil. Tak jako nebylo povoleno mnoho věcí, nebylo povoleno ani přibližovat se k hibernačním komorám. Náš život v krytu měl pevný řád, to byl jediný způsob, jak se docela nezbláznit. Respektovali jsme takový systém, protože jsme si neuměli představit jiný. Pokud se snad ptáte, proč jsme se řádu nepostavili, myslím, že myšlenka na převrat nikdy nikoho z nás nenapadla. Bylo koneckonců dobře, že na sebe plukovník Czerny vzal veškerou zodpovědnost.
Plukovník Czerny, z pověření nějakého dávného rozkazu velitel krytu, byl kromě doktorky Lipovské jediný starší pětatřiceti let. Bylo mu k padesáti už když se kryt uzavřel a protože jako velitel nemohl využít hibernaci, zestárl za tu dobu o dalších dvacet let. Nevím, zda tu službu dodržoval jen z hloupé vojenské poslušnosti, nebo měl i své důvody, ale obdivoval jsem ho pro takovou vytrvalost. Sotva bych dokázal přežít tu čtvrt století.
Teď se mi však naskytla příležitost jeho řád porušit a nebyl to jen hloupý vrtoch. S hlavou horkou vzrušením jsem vyčkával večerku, až všichni ulehnou a až usne i plukovník. A pak, když zhasla světla a ze všech stran se neslo jen pravidelné oddechování, vstal jsem, abych se jak zloděj plížil podél stěny dlouhou chodbou plnou dveří a čísel, až na její konec, k vytažené závlačce. Riskoval jsem snad mnoho, ale riskoval bych víc, kdybych se o nic nepokusil.
Veliká páka klesla v mých rukou s tichým vrznutím a já vstoupil. Polilo mne červené bezpečnostní světlo, mdle prostupující dlouhý sál plný našikmo postavených rakví a vytrvalé vrčení vzduchotechniky napružilo mé smysly k prasknutí. Připadal jsem si jak v pradávné svatyni, v obřadní síni kultu lidského zmrtvění. Černé lizény hadic a elektrických drátů stoupaly od rakví ke stropu a utíkaly stínem dál, do hlouby místnosti. Vykročil jsem tím směrem.
Sotva jsem ušel pár kroků, boky rakví přestaly skrývat svůj obsah a já v periferním vidění spatřil bílé skvrny lidských těl. Jejich tváře byly obrácené vzhůru, ztuhlé ledovým spánkem, jakoby zmámeni červeným světlem do něhož hleděly. Jak dlouho už byli tito uspáni? Deset, nebo dvacet let? Nepoznával jsem zprvu nikoho z nich.
Hledal jsem bratra, nejprve s nechutí a se strachem, že jej tu skutečně najdu, ale nepoznám jeho tvář, anebo že jej poznám a nepřekonám pláč. Připomínal jsem si znovu stav, ve kterém tu lidé leželi, průlet nekonečnou tmou, bez vědomí, bez času, který utíká okolo. Je možné, aby mne bratr slyšel, promluvím-li k němu, aby nějak zaznamenal – byť nepatrně – můj mírný hlas plný žalu, tak jako se to někdy stává u lidí, kteří upadli do bezvědomí? Já nic takového nepamatuji, usnul jsem a vzápětí se probudil bolestí, nic mezi tím. A proč by to někdo měl mít jinak? Až promluvím, promluvím spíše k sobě. Ostatně to také bývá úlevné.
Prošel jsem celý sál, postupně nahlédl do všech rakví, ale bratra jsem nenašel. Nevím, proč jsem se vůbec odvažoval doufat, pravděpodobnost nebyla moc vysoká. Jistě, pošetilost, ale byla alespoň nadějí. Rozkřesla po dlouhé době jiskru v mém srdci, které už začalo usychat a nebyl jsem pojednou tak otupělý. A navíc, ačkoli jsem nenašel, co jsem hledal, neodcházel jsem s prázdnou.
Unikl jsem ze sálu, jako krysa jsem se prosmýkl škvírou v ocelových dveřích. Nikdo mne nespatřil, díkybohu. Ulehl jsem mezi ostatní odpočívající, zvláštně klidný, naplněn čímsi novým. Brzy jsem usnul.
Druhý den se mi vrátily vzpomínky na noční dobrodružství a nemohl jsem myslet na nic jiného. Musím se tam vrátit, pomyslel jsem si, trýzněn představou neblahého opomnění. Pamatuji se správně, co jsem spatřil, nebo mne jen šálí zlomyslné smysly? Jak se blížil večer, roztřásly se mi ruce. Plukovník Czerny seděl přede dveřmi své kanceláře a pozoroval nás unaveným pohledem. Unikal jsem se jeho zraku, jistě by bez potíží prokoukl mé provinění i mé úmysly. Po druhé už je to neomluvitelné.
Čekal jsem tentokrát o několik hodin déle, abych měl naprostou jistotu. A ani tak jsem ji neměl. Vstal jsem pokradmu, ve strachu, že mě po celou dobu sledují čísi bdělé oči. Udaly by mne snad? Nevím, neměl jsem v našem střídání mnoho přátel.
Vydal jsem se chodbou, mé kroky se však rozléhaly hlasitěji než předchozího dne. Čím to bylo? Cítil jsem se snad více provinile, když jsem nebyl již ospravedlněn touhou spatřit bratra? Když mne vpřed pohánělo zcela jiné chtění?
Otočil jsem pákou,ani ta ke mne tentokrát nebyla tak milostivá. Mohl jsem utéci zpět, nebo se vrhnout dovnitř a tak jsem se tedy záhy ocitl v sále a dveře jsem za sebou zavřel. Obléklo mne červené světlo. Tak jsem tu opět. Cítil jsem srdce, jak mne roztržitě bije v hrudi.
Vykročil jsem vpřed. Jaká to jen byla rakev? Sto šedesát pět, nebo šest? Konečně jsem u ni opět stál, jakobych nebyl vůbec odešel. Ach lidská pošetilosti, nic jsem si nevymyslel. Byla tak krásná!
Hleděl jsem do té tváře, neživotné, vzdálené a přesto tak uchvatné. Když jsem ji včera spatřil, její krása mne projela celým tělem a zanechala na dně žaludku neodbytné chvění. Dnes jsem pocítil totéž, hlava se mi točila. Co mne tak zajímalo na té podchlazené, holohlavé bytosti, člověku se podobala jen vzdáleně. Nebo snad to bylo právě proto? Připadalo mi najednou, že ona je tím pravým člověkem. Evou v nahé prostotě, bez všeho nánosu, který přišel po ni a my jsme jen jejími pokřivenými potomky. Dech se mi tajil, teď zde leží přede mnou, nádherná, nádherná..
Bylo cosi výjimečně oduševnělého v jejím výrazu. Lehký úsměv koutků, rovné čelo bez jediné vrásky, víčka lehce přivřená, jakoby zrovna usnula. A nebo neusnula, zemřela. Kdybych ji viděl na denním světle, přišla by mi jistě příšerně bledá, bílá jako křída, studená, podobala by se smrti. Ale zde, hluboko pod zemí, vzdálena slunci a zahrabána na věky - smrt už pro nás nebyla tím, čím dříve. Červené světlo propůjčilo její tváři i jejímu tělu nový život, klouzalo po jejích křivkách do temných stínů, kroužilo její krásné tvary v obdivuhodnou zručností. Za víkem z trojitého skla připomínala obraz neznámého mistra, který dokázal vše odhalit a zároveň vše ukrýt, ukázat krásu a pak ji zamknout v tajemství. Kdo byla ta dívka? Jaký by měla hlas, kdyby promluvila, jakou vůní by omámila mé smysly? A její oči, jakou by měli barvu?
Dal jsem ji prozatím jméno Eva a sám jsem se ji v duchu také představil. Tedy buďme přáteli v tomto děsném místě, neodtrhnu se už od tebe, čarokrásko. Jsi nádherná, zveš můj pohled svou nahotou, ale já jsem slušný člověk. Budu ti vyprávět, co mne zrovna napadne, složím ti básně a snesu je k tvým nohám. To nejlepší, co je ve mne bude tvé. Budu tě milovat a nestanu se za odměnu zvířetem, neotupím se, nepadnu hluboko pod práh člověka. Budeš mou nadějí, Evičko, pod tvými víčky září slunce. Naklonil jsem se blízko nad víko rakve a na její tělo padl stín.
V hedvábný šat se halíš, hanebnosti! Kdo jen jsme, že se tak chováme? Náhle mi všechno přišlo až příliš bizardní. S úlekem jsem couval pryč ze sálu. Už je to tady, přichází šílenství. Zamiloval ses do sochy z kamene! Hlupáku, hlupáku, tisíckrát buď prokletý!
Nedokázal jsem být na své cestě už opatrný, dveře bouchly, ocelová rána zazněla prostorem. Prchal jsem pryč. Pot mi rašil na čele a žaludek se svíral vědomím závažného provinění. Proběhl jsem dlouhou chodbou, vběhl do noclehárny a padl na matraci. Nejsem věřící, ale chtělo se mi křičet: „Ach bože, pomoz, ďábel se o mne pokouší.“ Až do rána jsem oči nezamhouřil.
Vzdorovat jsem nedokázal více než týden. Z počátku jsem měl ještě strach, že vědí o mém prohřešku, vyhýbal jsem se plukovníkovi a klopil jsem zrak na ranních nástupech, ale brzy ve mne opět začala sílit touha vrátit se do hibernační komory. Nedokázal jsem si pomoci, setřást ze sebe to puzení. Bylo ve mne hluboko a spalovalo mne zevnitř. Spíše bych si vytáhl páteř z těla, než abych se ho zbavil.
A tedy jsem se jedné noci náhle rozhodl, zcela impulsivně a bez jakékoli přípravy. Nenaslouchal jsem pečlivě oddechování spících, nezajímal jsem se o plukovníka. Jestli mne chytí, nemám co ztratit. Nohy mne unášely chodbou a já se jim nebránil.
Když jsem v sále červených světel pohlédl opět do její tváře, všechno mé neštěstí ze mne spadlo. A tehdy jsem s konečnou platností pochopil, že tu dívku miluji. Nemohlo tomu být jinak. Zdá si jistě nemístný takový vztah, ale nemístné bylo v té době úplně všechno. Hleděl jsem na ni alespoň hodinu bez hnutí a nepřipadalo mi už nic špatného na mém počínání. Chtěl jsem mít svou lásku na očích, to je všechno.
Nohy mi zdřevěněly z dlouhého stání a tak jsem si našel v sále židličku a sedl si na ni. Tehdy jsem se podruhé odvážil naklonit se blíže nad víko, abych lépe viděl, a pozorujíc překrásnou linku jejích úst, začal jsem pomalu a potichu vyprávět svůj život.
Ano, bylo to podobné mámení, jaké na sebe šili mí spoluvězni během dlouhých hovorů, to jsem si dobře uvědomoval, nemohl jsem v sobě však už nic zadržet. Začal jsem od nejprvnějších vzpomínek a pokračoval dál, zahradou svého dětství, unášen štěstím které jsem tehdy vlastnil. Slova se linula z mých úst a tříštila se o trojité sklo a já si představoval, že pokračují dále, až k jejím uším a že ji těší má důvěra.
Nemohl jsem vše stihnout za jediný den, když se blížil čas vstávání, unikl jsem zpět, abych se další noci vrátil znovu. Nedělal jsem si už velké starosti s plukovníkem. Dokud jsem se neodvážil překročit jeho pravidla, připadal mi jako mohutný muž, voják hodný respektu. Ale jakmile jsem se proti němu jednou provinil, a nic se nestalo, proměnil se před mými zraky v stárnoucího nešťastníka. Chřadl ve vleku strašného rozkazu, který ho odsoudil k pomalému umírání, už neměl sílu hnát se za každou maličkostí. Ne, nehrozilo mne už nic z jeho strany, byl jsem čím dál tím drzejší.
Eva poslouchala trpělivě mé vyprávění a její povaha se přitom v mých představách postupně utvářela. Nebylo těžké poznat ledacos podle rysů tváře, prozrazovala mírnou, ale zvídavou povahu, jasné úmysly hladkého čela, snad dosud trochu naivní, dětské tvářičky, jakoby se na ní hrůzy života vůbec nepodepsaly. Její ústa, nejkrásnější, jaká jsem v životě viděl, zase mluvila o bohatém vnitřním životě, sotva znatelný úšklebek (mohl být dost dobře i úsměvem) – hnízdilo v něm vědomí skutečnosti a nadhled nad ni. Na jejích víčkách ležel stín a její oči musely být krásné.
Představoval jsem si, co by asi řekla na jednotlivé příhody z mého života, jak by se tvářila a co by si pomyslela. Dospěl jsem k názoru, že je shovívavá, veselé povahy, že má smysl pro humor a že ovšem dokáže být i vážná. Měla trochu mateřské sklony, trochu podobná mé matce. Byla podivně dospělá a dětská zároveň, krásná i odpudivá, živá i mrtvá.
Když jsem dopověděl svůj příběh až do současnosti, začala vyprávět ona. Z jaké je asi rodiny, jistě z dobré, žila s otcem a s matkou v domě se zahradou na kraji města. Do školy jezdila autobusem, nejkrásnější široko daleko. Nosila bílou košili s provázkem na ňadrech a řasenou sukni ke kotníkům. Měla ráda jablka a švestky a ráda plavala v řece, když se slunce klonilo k západu. Na levém rameni (ach, jak bylo krásné) měla drobnou jizvu. Přemýšlel jsem hodiny, jak k ni přišla.
Snad zde věnuji příliš mnoho místa niterným záležitostem, místo abych se soustředil na to, co je důležité, ale věřte, ještě dnes se chvěji, když si na Evu vzpomenu. Věděl jsem, že je to bláznovství, ale neměl jsem tehdy nic kromě ni.
A pak přišlo, co nakonec přijít muselo. Dostal jsem pořádně za vyučenou.
Jedné noci jsem vstoupil do sálu a nebyl jsem v něm sám. Na židli před rakví stodvaašedesát seděl urostlý mládenec a hleděl dovnitř. Hleděl dovnitř na Evu. Krev mi ztuhla v žilách, když jsem to spatřil, nevěděl jsem co si počít. Červené světlo mi zkalilo zrak, slina zhořkla v ústech. Nebylo jiné řešení té situace. Nikdy jsem nebyl násilné povahy a nezvykl jsem si rozhodovat se unáhleně, ale tenkrát to bylo jako uragán. Na vině byla snad trýzeň dlouhého pobytu pod zemí, snad strach, že přijdu o svou milou. Vykročil jsem vpřed, abych vetřelce zabil.
Nezpozoroval mne hned, nebo mne zpozoroval, ale nenechával se vyrušit. Ohlédl se, až když jsem byl pár metrů za ním, když už jsem se krčil jako šelma připravený k zběsilému skoku. Uviděl jsem jeho široký obličej, jasně modré oči, mohutný ostrý nos a bradu, vytrčila se výhružně proti mě. Síla mne opustila, mé svaly ochably. Nedokázal jsem už nic.
„Věděl jsem, že sem celou dobu někdo chodí,“ řekl překvapeně. „Ale nevěděl jsem, že jsi to ty.“
„Já nebo kdokoliv jiný, jaký je to rozdíl?“
„Žádný.“
Chvíli jsme oba mlčeli.
„Není dobrý nápad někoho zabít,“ řekl. „Kdybych tě objevil já, asi bych ti dal jen pár facek.“
Jak poznal, co chci učinit? Vyděsil jsem se, abych si to záhy uvědomil. Ze dveří jsem strhl železnou závlačku a teď jí svírám v pěsti jako nůž. Stud mne vzplál ve tvářích, upustil jsem ji na zem. Co jsem to jen měl v úmyslu? Probodnout mu hrdlo?
„Odpusť,“ řekl jsem a svěsil v hanbě hlavu.
„Moje jméno je Lešek,“ řekl. „Jsem rád, že tě poznávám.“
Pohlédl jsem mu do tváře, ale nezdál se být rozzlobený. Jeho oči byly mírné, smířlivé.
„Adam,“ řekl jsem mu.
Vyšlo najevo, ach osude, že jsme oba dva již dlouho chodili za stejnou dívkou. On neohroženě odpoledne, já v noci. Zamiloval si ji stejně jako já i když jeho vztah byl jiný. Nevyprávěl ji, pokud vím, nic. Díval se ji do tváře a přemýšlel. Říkal ji Naďa, po matce.
A tak byla celá věc ještě bizardnější. Dělili jsme se o děvče se dvěma jmény a žárlivě jsme se rozhodli jsme rozhodli trávit u ní svůj čas společně, abychom se navzájem hlídali. Poslední věc však byla zdaleka nejzvláštnější: S Leškem jsme se spřátelili. Poznali jsme, jak blízko máme jeden k druhému.
Mluvili jsme spolu o všelijakých věcech, kritizovali jsme poměry v krytu, anebo jsme diskutovali o literatuře, na kterou jsme měli podobný pohled. Měl jsem rád Charmse, on Viana, líbil se mi Camus, on zase četl Kierkegaarda. Pocházel z Polska, já z Čech, oba jsme milovali Krkonoše.. To však nebylo tak podstatné v našem přátelství, důležitější byla důvěra, kterou jsme si vzájemě prokazovali, pokud šlo o Evu. Nebál jsem se nechat jej s ní někdy samotného a on se zase nebál nechat mne. Byly to sice na jednu stranu zbytečné obavy, protože pochopitelně nemohlo k ničemu dojít, ovšem i v tomto na ruby převráceném místě jsme si zachovávali jisté principy naučené z dřívějška.
O Evě jsme s Leškem skoro nemluvili, nevím dodnes, jak si ji představoval on. Ale zřejmě byla jeho Naďa docela jiná, než moje Eva, myslím, že z jediného těla vyrostly v naší obrazotvornosti dvě naprosto rozdílné bytosti. I povahu měla zřejmě jinou, nevím. Dělily jsme se o poklad, který měl každý ve svém srdci sám.
Jen jednou se dostalo naše přátelství do nesnází. K závěru se chýlil už čtvrtý rok vězení, když se plukovník Czerny zastřelil. Neviděl jsem to, ale prý si naplnil ústa vodou, než k nim přiložil zbraň. Byl-li to akt zoufalství, nebo sebenenávisti, těžko říci, ale byl jsem napůl rád, že jeho trápení skončilo. Na čas nás všechny dojal jeho smutný příběh, ovšem brzy se ukázalo, že nevíme, kudy dál. Doktorka Lipovská byla už příliš stará, než aby se nás pokusila někam řídit, a tak jsme se museli rozhodnout sami. Dokončíme střídání podle starého řádu, znělo rozhodnutí. Přesto však otěže byly jednou povoleny.
Napadlo nás s Leškem takřka současně, co bychom nyní mohli udělat, ale báli jsme se náhle jeden druhého. Probudit Evu! Od první chvíle, co jsem ji spatřil mi ta myšlenka seděla hluboko v hlavě. Předtím to nešlo, mohl bych ji snad tajně probouzet a tajně přivést mezi ostatní, s kápí přes hlavu dokud by ji nenarostly vlasy? Ne, to bylo nemyslitelné. Nyní se konečně cesta pootevřela, ač trnitá.
Užíral jsem se tou náhle zjitřenou představou, která mi několik dní nenechala spát. Ledové sevření by povolilo, krev by se znovu rozproudila do jejího těla. Líce by zrůžověly, otevřela by oči. Musel jsem to probrat s Leškem.
„Bylo by to příliš troufalé,“ nadhodil jsem jednou bez varování, když jsme seděli v zamyšlení u rakve, každý z jiné strany. Okamžitě věděl, o čem je řeč, myslel zřejmě na to samé.
„Bylo by to příliš sobecké,“ odvětil. A měl jistě pravdu, Eva už jedno střídání zažila, podle všeho hned to první. Nemohli jsme ji znovu přivést v naše hrozné vězení.
„Láska bývá sobecká,“ řekl jsem já.
„A kazí přátelství,“ odvětil on.
„Vybrala by si sama.“
„A koho myslíš, že by si vybrala?“
„Koho? Tebe ne,“ řekl jsem napůl žertem, ale už jsme v sobě byli zaklesnutí jako dva býci. Ani jeden nechtěl ustoupit a navzájem jsme se poháněli dál a dál na nebezpečná skaliska.
„Probuďme ji tedy pod nějakou záminkou. Jen na pár dní. Uvidíme, zdali bude někomu víc nakloněna. Bude-li, všechno ji řekneme a zůstane. Když ne, opět ji uspíme.“ Byl to Leškův návrh, ale já souhlasil. Takové sobectví! Copak jsem už zapomněl na muka, která probouzení doprovází, na balanc mezi životem a smrtí. Ale ucouvnout jsem nechtěl. Představa, že by se Eva probudila a zůstala, mne zbavovala veškeré ohleduplnosti.
Několik dní dohoda platila, ale nikdo se neodvážil udělat něco konkrétního. Jen vzrůstalo naše nepřátelství. Byli jsme teď skutečnými soky, cítil jsem, že začínám Leška nenávidět. Nenávidět především za špatnost, ke které mne dotlačil. A on zřejmě stejným způsobem nenáviděl mne.
Konečně jsme se sešli, abychom tu věc vykonali. Čistě technicky na tom nebylo nic složitého, stačilo na displeji přepnout dva režimy. Do čtrnácti dnů mohla být vzhůru. Stáli jsme nad rakví a hleděli na ten zázrak přírody, který nám oběma tolik učaroval. Proč jsme si vůbec museli vybrat tu samou? Copak zde nebylo spoustu jiných dívek? Nebo jsme byli s Leškem tak podobní? Nebýt to takhle, zřejmě by ji nikdo z nás sám neprobudil. Ušetřila by si muka, vyhnula by se riziku.
„Lešku, já ji nechci,“ řekl jsem s námahou. „Vem si ji.“
„Ne, tobě ať náleží,“ odvětil on. „Máš ji raději než já.“
„Proč myslíš, že ji mám raději?“
„Nedokázal bys ji ublížit.“
„Ani ty bys to nedokázal, Lešku.“
Cítil jsem, jak se hradba mezi námi rozpadá, těžké cihly padaly s rachotem na zem. Zapomněli jsme v okamžiku na Evu a padli si do náručí. Plakal jsem dojetím v tom šťastném shledání s přítelem. Objímal jsem jej pevně, roztřesený, jakobych právě o vlas přeskočil hlubokou propast. Jakobych se právě vyléčil ze smrtelné nemoci. Ne, nikomu nebude ublíženo, ani mne, ani jemu, ani ji. Štastný mladý Adame, jak dlouhý mohl být účet za tvou nezdravou lásku!
V přátelství s Leškem jsme přežili poslední rok, než přišlo střídání. Když se čas naplnil, otevřela doktorka Lipovská dveře do hibernační síně číslo pět a já konečně spatřil bratra. Spolu s Leškem jsme jej omývali horkou vodou, když byl ještě příliš slabý, než aby mohl stát. Byl jsem už v té době nesmírně unavený a těšil jsem se na dlouhý spánek.
O pár dní později jsem s úlevou ulehal do skleněné rakve.
A Eva ve vedlejší síni spala dál, aniž se kdy dozvěděla že jsme s Leškem existovali. Myslel jsem si, že ji již nikdy nespatřím.
…
|
|
|
