Polarizovaná skla vpouštějí do kanceláře právě tolik světla, aby netlumila jiskřivě modrý svit dnešní oblohy, ale slunce pomalu se soukající prostorem mezi dvěma protějšími věžáky mhouřit oči nenutí.

Schneider zamyšleně ťuká propiskou do pracovního stolu. V kaštanových vlasech se mu třpytí první šediny. „Já samozřejmě chápu, že existuje cosi jako koncepce prověřená na mezinárodní úrovni, paní Milerová, ale stejně bych to rád zkusil podat ještě jinak. Jsem přesvědčen, že nějaká, ehm - nohatá holka sice opticky přitahuje, ale neudrží si pozornost dlouhodobě. Řeknu to ještě tvrději: ty noviny jako noviny pouze vypadají. Ne, dovolte mi prosím, abych to dořekl. Vyrábíme jakási falza, podáváme pokřivený zrcadlový odraz toho, čím by noviny měly být, ale obsah chybí. Umělé sladilo taky sladí, ale nevyživuje, to je, oč mi jde. Tahle - ehm, reportáž, poskytuje cosi víc... Je to přidaná hodnota. Získáme čtenářův čas, a o ten jde v první řadě. Pokud se nám ho podaří připoutat, rozrušit, jistě se to projeví pozitivně i na tom, jakým způsobem reaguje na reklamu, ať už bude na následující stránce, nebo na té samé... Rozumíte mi? Můžeme probudit hlubší zájem...“ Uvědomuje si, že tohle řekl už před pěti minutami a náhle se zaráží. Ustrne - na okamžik má pocit odhmotnění - jako by celou situaci vnímal z velké dálky. Uvědomuje si, že se začíná potit a instinktivně stáhne prošoupané tenisky hlouběji pod židli. „Můžeme samozřejmě mluvit o titulku, ale celé to téma... Je to nesmírně zajímavé.“

Bylo to jejích šestadvacet let, co jí dávalo tu velkou převahu. Já jsem tady a ty - co ty jsi dělal celé ty roky? Nemarnil jsi čas? O kolik jsi starší? Ne. Nebyl o mnoho starší, sotva o pět let - je to málo, nebo hodně? „Pane Schneidere, já si samozřejmě vaší práce vážím, i vašeho zapálení pro věc, ale... Vy jste skončil studia gymnáziem, viďte? Ne, neberte si to prosím osobně, ale naši marketingoví specialisté, se kterými jsem tu věc konzultovala, tvrdí opak. I když odhlédnu od toho makabrózního titulku, který vlastně nemáme kam vepsat, aby to nevypadalo, že za krysy považujeme pracovníky ministerstva nebo třeba - naše vydavatele...“

Pudrová vůně jejího parfému Schneidera zalechtala v nose - dokázal by přesně určit cestu nervového vzruchu skrz páteř do mozku a zpět do páteře. Jak vstřícně a rovnostářsky se k němu naklonila s tím spikleneckým žertíkem - nebojte se, jsem s vámi - tady jsme my - a tam jsou oni - já k jsem k nim loajální taky jenom kvůli tomu platu - a autu. Opřela si lokty o stůl. Čím blíž mu byla, tím zbytečnější, trapnější a neúspěšnější si připadal. Jak zmuchlaná ponožka. „Ale, ten titulek přece...“

„Dovolte...“ Zase ten srdečný, přející a uvolněný úsměv, jako by se spolu v noci báječně vyspali. „Ta vaše úvaha, můžeme říct rovnou koncepce ovšem obsahuje chybu. Můžu vám říct, že mnou ta četba taky otřásla a nyní mi řekněte - když vzbudíte ve čtenáři takový pocit viny za cosi, zač vlastně nemůže, jak mu chcete na stejné stránce prodat nové boty? Vy nejen, že chcete lidem zkazit náladu, pane Schneidere, přiznejte si to, vy chcete lidi měnit. Chcete je ovlivňovat. A to my nechceme a já vám osobně ručím za to, že se stejným názorem se setkáte nejen ve všech našich sesterských redakcích, ale ve všech vydavatelských domech. My se tady nerveme o kus žvance, pane Schneidere, my nabízíme čtenáři přesně to, co on chce. A děláme to dobře - naše prodejnost je toho důkazem.“

„Paní Milerová, já přece chápu, že ti lidi jsou rádi, že vypadli ze školy a nemusí se nic učit...“

„Výborně, pane Schneidere, ale řekněte mi prosím, proč podle toho nepíšete? Vaše práce v naší redakci vzbudila velkou pozornost, mluvilo se o vás dokonce na radě šéfredaktorů v Hamburku...“

„Skutečně?“ Schneidera až lapnul po dechu. Takže přece. Často měl pocit zoufalství, že mluví do zdi. Čekal dopis, reakci, potkával lidi s Metropolitanem v ruce, skládali ho, strkali do kapes a pokračovali v chůzi. “Proč jste mi to neřekla?“

„Protože to není dobře, pane Schneidere. Padl názor, že jste novinář minulého století. A já s ním musím souhlasit. Samozřejmě jsem vám dávala šanci a stála jsem za vámi tvrdě, protože jsem si myslela, že sám pochopíte, o čem je tato práce v dnešní době. V dějinách Metropolitanu se nestalo, aby něčí texty byly přeloženy do pěti jazyků a čteny na jednání šéfredaktorů. My tam řešíme úplně jiné záležitosti. Pane Schneidere... Marku... Poslouchejte mě, Marku. Já jsem za vás bojovala velmi tvrdě, ale toto. Podívejte, já si na rozdíl od ostatních kolegů nemyslím, že jste blázen. Naopak - vy jste vizionář, ale řekněte mi prosím, jakým způsobem mám vysvětlit svým nadřízeným rozdíl mezi těmi pojmy. Já ho chápu, ale naši ředitelé nikoliv. Vybojovala jsem pro vás šestiměsíční odstupné. Původně vám chtěli dát jen dva měsíce. A soukromě vám dám cennou radu. Vezměte si dovolenou - aspoň dva měsíce nic nepodnikejte, nepište a zkuste se soustředit na to, jaká je ve skutečnosti situace. Protože pokud nezměníte svůj postoj, tentýž problém vám zlomí vaz na všech pracovních místech.“

Schneider si náhle připadá jako malé dítě. Teď by se měl někdo objevit a říct: nic si z ní nedělej, pojď domů, ale nikdo nepřichází, a tak se vleče z kanceláře - zapomíná i pozdravit - a nikomu se nedokáže podívat do očí. V šestnáctém poschodí přestupuje na výtah jedoucí k jižní straně. Dlouhý pojízdný chodník a schody. „Nashledanou, pane Schneidere,“ usmívá se portýr s perfektně zastřiženým šedým knírkem, „promiňte, máte chvilku? Dcera by se s vámi chtěla seznámit, četla ten váš včerejší článek, mám vám poslat navštívenku...“

„Ano, děkuji...“

„Je vám něco?“
„Není mi dobře. Půjdu si lehnout.“
„Nechcete zavolat taxi?“
„Ne, skutečně ne.“

Skleněné dveře, které se nepřetržitě otáčejí. I v noci, když tudy nikdo nechodí. „Hej! Co čumíš! Máš nějaký problém?“ výkřik chlapa potetovaného na tváři ho přivádí k plnému vědomí. Náhle vidí ostře jako člověk, kterého přešla kocovina. Jiskřivý netvor ho spolknul
--- chvíli žmoulal
---- zdál se mu nějaký tuhý
----- tak ho vyplivl...

Šéfredaktorka Milerová se na své židli otočila k oknu a stiskla knoflík ovladače. V jejích rysech se objevilo napětí. „Bylo to v pořádku?“ promluvila dříve, než se na celé ploše okna promítla trojice mužů v kravatách.

Muž sedící úplně vlevo se usmál. „Hodnotili jsme zde váš postup už během jednání, paní Milerová a nějaké výhrady pochopitelně máme. Především kolega Reiner,“ lehce se uklonil k muži sedícímu vprostřed, „je toho názoru, že zbytečně akcentujete svou vlastní iniciativu a vytváříte tak negativní obraz managementu naší společnosti, ale současně se všichni shodujeme, že to děláte v dobré vůli, a že se tento drobný nedostatek dá odstranit dalším tréningem. Váš postup je správný a vychází z tréningového programu, ale tento obraz vnitřního spojenectví proti silnému vedení a jeho jasné koncepci je třeba vytvářet nejvýš opatrně. Chce někdo něco říct?“

„Já bych jen podotkl,“ řekl muž pojmenovaný jako Reiner, „že z mého úhlu pohledu se do celé věci příliš citově angažujete, takový dojem jsem z vašeho vystupování měl. To sice na jednu stranu prospívá vaší přesvědčivosti, ale na druhé vás to osobně vyčerpává. Po takovém jednání byste měla být stejně klidná jako před ním - může se vám přihodit hned ráno a rozrušení by vám pak mohlo bránit v plnění běžných úkolů.“

„Ale neberte to jako nijak ostrou kritiku,“ vmísil se třetí a lehce si odkašlal. „Tento problém mají zpočátku v podstatě všichni... Já osobně jsem si musel několikrát, i když je to vlastně proti předpisům společnosti, dát po podobném jednání malou skleničku bourbonu...“

„Bourbonu?“ zvedl obočí ten po levici. „Vy tady děláte reklamu našim konkurentům, pane řediteli. Správní radu by příliš nepotěšilo, kdyby se o tom dozvěděla. Vy nečtete bulletiny? Nevíte, že jsme uzavřeli partnerskou smlouvu s Asociací evropských lihovarů?“

„Je to už dávno. Od doby, kdy jsem začal v naší firmě něco znamenat, odhalil jsem kouzlo skotské. Ostatně,“ pohlédl na hodinky, „zvu vás, abyste se přesvědčili, pánové. Paní Milerová, za nás všechny mohu říct, že jsme s vámi poměrně spokojeni a po absolvování několika - ostatně nijak dlouhých a pro vás v žádném případě náročných - kurzů s vámi počítáme na místo ředitelky lidských zdrojů. V této věci vám oznámíme datum schůzky. Dnes už si prosím vezměte volno a užijte si víkendu.“

Obraz zmizel a sklo opět začalo propouštět paprsky zvenčí. Hana Milerová zavřela oči. Na tváři měla šťastný úsměv a z levého oka jí vyklouzla slza. Ve stejném okamžiku ostatně jedna ukápla i na chodník, po kterém se Schneider vlekl, aniž pořádně věděl kam.