|
| |
 |
Nesplnitelná předsevzetí
Autor: Tina (Občasný) - publikováno 22.1.2002 (15:13:22), v časopise 22.1.2002
|
|  |
Každý z nás to zná, dárky jsou již rozdány, je pár dní před Novým rokem a přišel čas na dávání předsevzetí. Tento rok mi přišlo, jako by se s těmi, kteří si chtějí osladit příští rok, roztrhl pytel. Na přednovoročním meetingu na chodbě domu, kde jsme se všichni náhodně sešli, si třeba soused Hanásek předsevzal uklízet každý den odpadky před domem, což při jeho lenosti je dost těžký úkol. Soused Mrvan, který kouřil všude, kde to šlo, se zavázal, že již od ledna přestane kouřit ve výtahu. René, moje kamarádka, mi při důvěrném rozhovoru daleko od ostatních sdělila, že se v rámci programu proti znečišťování ovzduší rozhodla, že nebude jezdit do práce autem, ale autobusem.
Nejvíc mě ale překvapil můj dobrý přítel Zdeněk, kterého jsem potkala na výstavě fotografií, kde mi řekl, že vylepší svou fyzickou kondici. Vypočítal si, že když bude cvičit dvě hodiny dvakrát týdně a k tomu běhat třikrát týdně kolem našeho bloku, jeho kondice bude lepší než jeho úhlavního nepřítele, spolužáka ze základní školy. Byla jsem překvapena, Zdeněk byl hubený a nikdy o žádný sport zájem nejevil. Kvůli svým volným kalhotám si dokonce vysloužil přezdívku hadrák, čímž se stal posměchem, kdykoli je oblékl. Ale bylo to jeho rozhodnutí a mně se nechtělo mu kazit náladu.
Hned první den v lednu jsem totiž nemohla vydržet a ze zvědavosti vytočila jeho číslo. Nikdo to nebral a za chvíli se ozval jeho záznamník. K mému překvapení se z něj ozvalo místo „sejdeme se v pekle“ „najdete mě v posilovně“. Když jsem ho ani druhý den nezastihla doma v sedm hodin ráno, uvědomila jsem si, že to bude vážné. Za pár dní, když jsem byla na nákupu v supermarketu, jsem jej zahlédla u regálu se zdravou výživou. Jakmile mě zahlédl, rychle běžel k pokladně a omluvně mi naznačil, že pospíchá. Už jsem přestala doufat, že jej ještě někdy potkám, když jsem jej zahlédla na zastávce autobusu, odkud obvykle jezdím. Výraz jeho tváře byl, jakoby právě vypil horký likér. Přistoupila jsem k němu a zahradila mu cestu tak, aby nemohl utéct:
„Jak se máš, Zdeňku?“
„Mám se dobře, díky,“ odpověděl a na tváři mu zůstával stále stejně kyselý výraz.
„Co cvičení, jak ti to jde?“
„No, rozhodl jsem se, že vytrvám do posledního dechu…“
S nedůvěrou jsem se dívala, jak nastupuje s roztřesenými koleny do autobusu a chytá se tyče.
„Kolikrát týdně běháš? Zapomněla jsem.“
Zdeněk se na okamžik zarazil a po tváři mu přeběhl mráz.
„Víš, to cvičení, není to tak, jak bych si představoval.“
„Proč toho teda nenecháš?“
„Chci vytrvat až do konce.“
Po pár týdnech jsem si potřebovala půjčit nářadí na kolo, a tak jsem opět vytáčela Zdeňkovo číslo. K mé radosti se ze záznamníku ozval známý hlas: „Nesplnitelná předsevzetí odkládám na příští rok…“
Spokojeně jsem šla do obývacvího pokoje a sáhla po krabici bonbónů. Já jsem si totiž dala také tajné předsevzetí, které jsem však ihned zrušila. Nemá cenu dávat si nesplnitelná předsevzetí. V televizi právě probíhala tisková konference s prezidentem G. Bushem. Na otázku novináře, jak je spokojený s úspěšností dopadení Bin Ládina, G. Bush prohlásil: „Budeme hledat Bin Ládina, dokud jej nenajdeme.“
Zbývalo jen v duchu dodat – a co to raději odložit na příští rok?
|
|
|
