|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jessie Donellová: Takový klidný kraj...
Dobrodružný příběh ze sbírky Spolek Spravedlivých.
To bylo v Kansasu toho času,
zlato jsem tam rejžoval.
Šerify posílal jsem do ďasu
s čertem jsem zašpásoval.
„Četl jste správně, pane Sandersi. Jetmore potřebuje šerifa.“ řekl Bud Seagley, okresní maršál v Dodge City.
„Tak mně aspoň řekněte, kdo zastřelil toho předchozího. Pokud to ovšem víte.“ namítl Bill.
„Pane Sandersi, vy asi čtete příliš mnoho dobrodružné literatury. Šerif Ewan Clark z Jetmore se nakazil nějakými zatracenými neštovicemi a umřel na ně, doktor-nedoktor. To je důvod, proč potřebuji obsadit uvolněné šerifské místo v Jetmore.“ zasmál se Bud Seagley. Tak jsem tu nudnou štaci vzali, protože jsme momentálně neměli do čeho píchnout. Lumpové na americkém Západě buď vymřeli, nebo se nám momentálně velkým obloukem vyhýbali...
Díky dobré pověsti města Jetmore jsme se tam z Dodge City ani nenastěhovali všichni. Mimo mě a Billa, kteří jsme pro změnu po delší době vystupovali jako manželé, přijeli s námi jenom nerozluční kamarádi Jos Windon a Kim Shaller. K nim se samozřejmě přidal Bud Sheehan. Vojenskému zabezpečení jsme však řádnou pozornost nevěnovali. Obvyklé pozorovací stanoviště na nejvyšším bodě Jetmore jsme tentokrát vybudovali s pořádným zpožděním...
Ptáte se, k čemu potřebujeme vojenské zabezpečení ? Především proto, že si ráda hraju na generála - to ostatně poznáte sami. Další důvod vybudování aspoň částečného vojenského zabezpečení však rozumné opodstatnění má. Šerifa, popřípadě i jeho náměstky, ve městě všichni dobře osobně znají. Pokud se v takovém městě nebo v jeho okolí vyskytují různí lumpové, například bandité, můžete vzít jed na to, že také oni všechny oficiální zástupce Zákona velmi dobře znají - už jen proto, aby se jim při své bohulibé činnosti na sto kroků vyhnuli. Jenže šerifovou úlohou je právě tyto lumpy dopadnout, dopravit do vězení - a přitom zůstat naživu. To si poněkud odporuje, protože v takových případech šerif podstupuje neúměrné riziko. Proto jsme v předchozích štacích mívali pomocníky, kteří k nám oficiálně vůbec nepatřili. Ale znovu opakuji, uvěřili jsme okresnímu maršálovi v Dodge City, že Jetmore je klidný kraj a sami jsme se tam chovali dost neopatrně. Jos a Kim dokonce natolik slevili ze své opatrnosti, že v Jetmore složili přísahu a stali se náměstky šerifa Billa Sanderse. Já, svobodná dáma Jessie Donellová, jsem se opět jakoby stala Billovou manželkou, pročež jsem se musela jmenovat Jessie Sandersová a sdílet s Billem stůl i lože - tedy ne že by mně to bylo nepříjemné. Také jsem se jako první z naší skupiny v Jetmore proslavila. Ptáte se, jak ? Jmenujte mně nějakou jinou šerifovu manželku, která chodí do místních saloonů hrát poker a obvykle nad místními muži během večera pár desítek mizerných dolarů vyhraje. Jelikož jsem však duše dobrotivá, za vyhrané peníze jsem svým statečným soupeřům u karetního stolu kupovala kvalitní whisky - no a sobě také. Lidé v Jetmore začali tvrdit, že kdo hraje s Jessií Sandersovou poker, tak vlastně nemůže vyhrát, ale ani prohrát.
Samozřejmě, že žádný z mých protihráčů se nepokusil hrát falešně. To by se totiž ode mě dočkal podrazu, který vždycky na falešné hráče platil. Nakonec, řemeslné hráče jsem dokázala poznat na první pohled. V takovém případě bylo rozumné vzít si do saloonu nějakou posilu - zkrátka někoho, kdo by zavolal šerifa, až falešného hráče usvědčím. Matematika zná cosi jako teorii pravděpodobnosti. Netvrdím, že já sama bych matematiku nějak zvlášť ovládala. Jenže řemeslní hráči na nějakou pravděpodobnost většinou úplně kašlali. Pak stačilo, aby jejich soupeř měl trpělivost a dobré nervy. Znovu však opakuji, že nic z toho jsem v klidném městě Jetmore nepotřebovala. Aspoň nikoliv v případech, kdy jsem chodívala hrát poker. Ostatně, když se po skončené hře hráči společně napijí, a navíc jsem je po čase všechny osobně znala, tak jaképak podezírání z falešné hry...
Zdánlivý klid v Jetmore však byl jenom klidem před bouří. Po necelém čtvrt roce totiž Bill Sanders obdržel od okresního maršála z Dodge City balíček. Balíček obsahoval asi stovku kvalitně vytisknutých zatykačů s dobrou kresbou nějakého zatvrzelého lumpa a s jeho podrobným popisem. Zatykač sliboval odměnu 500 $ za řemeslného střelce jménem Egan Rawley... a šerifovi Sandersovi bylo nařízeno rozvěsit zatykače na celém území jeho okrsku. Bill to skutečně za pomoci Jose a Kima chtěl udělat. Také by to udělal, kdyby jistá Jessie Sandersová neměla na věc jiný názor:
„Jestli se tady Egan Rawley někde skrývá a umí aspoň trochu číst, tak si nejspíš přečte zatykač a zmizí. V zatykači se přece píše, že Egan Rawley je řemeslný střelec. Asi umí vytáhnout to svý žhavý železo parádně rychle a proto si na něj hned tak někdo netroufne. Bille, pokud má Egan Rawley aspoň trochu slušný úkryt, tak se tohoto zatykače ani nemusí bát. Spíše bych podezírala okresního maršála, že chce dát Rawleyovi na vědomí, aby z tohoto kraje co nejrychleji zmizel. Rawley pravděpodobně v minulosti někoho sejmul a teď to na něj dodatečně prasklo - nebo to na něj prasklo hned namístě, a teď ho poblíž Jetmore někdo zpozoroval.“
„Co tedy chceš udělat, milá Jessie ?“ zeptal se mě slovutný šerif Bill Sanders.
„Jsme v Jetmore už dost dlouho. Kdyby se Rawley skrýval někde ve městě, věděli bychom o něm. Kresba na zatykači je velice kvalitní. Já bych se po Rawleyovi podívala v okolních rančích. Já, Jos, Kim a Bud. Ty budeš muset sedět u telegrafu nebo dělat drobné domácí práce, protože jsi nesplnil příkaz okresního maršála, že ty prokleté zatykače máš rozvěsit po okolí. Nám stačí dva nebo tři výtisky.“
„Co když se okresní maršál bude zajímat, proč jsem zatykače podle jeho příkazu nerozvěsil ve svém okrsku ?“
„Proč se mně ptáš na takovou hloupost, šerife Bille Sandersi ? Vlak sem nejezdí a dostavníková pošta je velice liknavá. Žádné zatykače jsi od okresního maršála z Dodge City nedostal a tím to pro tebe končí.“
„Rád bych jezdil po okolních rančích s vámi hledat Egana Rawleye. Jsem přece šerif města Jetmore !“ namítal Bill Sanders.
„To je vyloučeno ! Tím bys přece přiznal, že o úředních zatykačích na Egana Rawleye víš. Jenže nevíš, co dělá tvoje drahá manželka.“
„To vím až moc dobře, milá Jessie. Hraješ ve městě poker za peníze a tím mně děláš ostudu.“
„Asi sis nevšiml, že zásadně neprohrávám, takže to s tou ostudou přeháníš - ostatně jako vždycky. S pokerem nyní samozřejmě přestanu, protože už na to nebudu mít čas. Ale zhýralou manželku neschopného šerifa v Jetmore jsem snad hrála dobře.“ zasmála jsem se. Bill Sanders se místo odpovědi jenom opovržlivě ušklíbl, jak měl ve zvyku, když neměl co říci.
... ... ...
Dostala jsem nápad, jak zařídit, aby šerif Bill Sanders o zatykačích na Egana Rawleye jakoby nevěděl a tak toho lumpa mohl jezdit hledat společně s námi. Nemohl však použít úředního zatykače, protože jej podle mého proradného plánu jakoby vůbec nedostal. Stačilo však najít dobrého malíře, Rawleyův portrét ze zatykače nechat překreslit malířem a lumpa jménem Egan Rawley hledat s takto vyrobenou malůvkou či portrétem (podle umění blíže nejmenovaného malíře) namísto veleúředního zatykače z Dodge City. Jinými slovy, nehledat řemeslného střelce Rawleye úředně, ale jakoby soukromě...
Úkolu, najít malíře a obstarat Rawleyův portrét namísto natištěného zatykače, se zhostili Bud Sheehan a jistá Jessie Sandersová. Přijeli jsme se třemi poměrně dobrými portréty - a zastavili jsme se v Dodge City u Johna Hallese a jeho detektivů. Jetmore už jaksi přestávalo být centrem klidného kraje. Nebylo to pro nás staré známé Jetmore, jako tomu bylo, když v tomto městě Bill Sanders přísahal před soudcem, že své šerifské povinnosti bude plnit bez ohledu na život svůj i svých náměstků...
„Jessie, tady už to také není bezpečné. Asi dva týdny nás sledují tři neznámí chlapíci. Někdo v Jetmore musel vystopovat, že patříme k vám.“ hlásil mně John Halles.
„Vždyť jsem ti všechny telegramy posílala zašifrované...“
„Jessie, víš přece dobře, že jméno a adresa se zašifrovat nedá. Někdo se vám v Jetmore "napíchl" na telegraf a přečetl z tvých a Billových telegramů moji adresu v Dodge City.“ konstatoval John Halles. Asi měl pravdu.
„Podívejte, támhle na toho chlapa. To je jeden z těch tří špehů.“ nečekaně ukázal John Halles z okna.
„Johne, má tenhle zatr... barák nějaký zadní východ ? Já toho chlapa sejmu a bude po problémech.“ nabídl se Bud Sheehan.
„Zadní východ nemáme, ale můžeš na zadní straně domu vyskočit v přízemí z okna. Já bych se tomu ničemovi ukazovat neměl, protože mě určitě zná.“ radil John Halles. Takže jsme z okna vyskočili dva, protože jsem chtěla Budovi krýt záda. Špehové přece byli celkem tři ! Ukázalo se, že podpořit Buda Sheehana, byl prozíravý nápad. Bud Sheehan sice sejmul drzého špeha potichu a zezadu nožem, ale jeden velice nenápadný chlapík namířil na Buda svou pistoli. Dostal však kulku z mé opakovačky...
Třetího špeha jsme vůbec neviděli. Bylo možné, že třetí špeh byl chytrý a zůstal v nějakém úkrytu. Po mém výstřelu pochopil, že John Halles dostal nečekanou posilu a zčerstva běžel tuto skutečnost oznámit. Komu ji běžel oznámit, to bohužel nevěděl nikdo z nás. Byla však naděje, že John Halles má pravdu s telegrafním odposlechem a že ten odposlech v Jetmore tajně najdeme. Musíme najít "napíchnuté" šerifovo telegrafní vedení, protože z Dodge City do Jetmore vedly podél dostavníkové cesty jen dvě telegrafní linky. Jedna končila u poštmistra (který také denně vypravoval dostavníky) a druhá vedla do šerifské kanceláře a nechal ji zřídit už Billův předchůdce, šerif Ewan Clark. Přitom takzvané "napíchnutí" telegrafního vedení byl trik, který jsme proti některým zatvrzelým lumpům v minulosti úspěšně používali my sami.
Nyní jsme však v Dodge City urychleně nakoupili koně - potřebovali jsem dokonce dva nákladní - a vyrazili jsme všichni po dostavníkové cestě opatrně do Jetmore. Opatrně proto, že jsme jeli v noci, abychom se vyhnuli dalším všetečným špehům...
Do Jetmore jsme dorazili, celí ospalí, ráno. Ustájili jsme koně a John Halles se svými detektivy se zatím nenápadně ubytoval... u Billa Sanderse ve vězení. Zakoupení domu pro Hallese a jeho muže si vzal na starost Bud Sheehan. Ale ještě dříve, než se Budovi podařilo koupit v Jetmore vhodný dům, zjistili jsme, že šerifův telegraf je "napíchnutý" u domu bankéře Wilmotta. Do Wilmottova domu také vedly načerno připojené dráty.
„Chlapi, nerušte zatím ten odposlech. Donutíme lumpy, aby odposlech zrušili sami a přitom je snad dopadneme živé. Když jsme nikoho živého nedopadli v Dodge City, chci mít živého svědka aspoň z Jetmore. Však on nám po žíznivém výslechu ještě rád prozradí všechno, co na své šéfy ví.“
„Milá Jessie, jak chceš ty lumpy donutit, aby si odposlech mého telegrafu odpojili sami ?“ zajímal se Bill Sanders.
„O to se s výmluvností sobě vlastní musí postarat šerif tohoto smutného místa, zvaného Jetmore. Jakožto úřední osoba vystoupíš před městskou radou s vážným podezřením, že tvůj služební telegraf je odposloucháván. Budeš požadovat peníze na revizi celého telegrafního vedení z Dodge City. Protože bankéř Wilmott je také členem městské rady, určitě se pokusí odposlech ihned zrušit. Jenže ctihodný bankéř Wilmott zcela jistě nepoleze na telegrafní sloup osobně. Někoho si na zrušení nedovolené přípojky zjedná a toho chlapíka my prostě chytnout musíme ! Samozřejmě, že živého ! Kromě tebe se totiž na stráži u kritického sloupu vystřídají všichni dobří střelci. Ty, jako šerif, bys byl na stráži nápadný. Přiběhneš, až když padne výstřel nebo až se ozve křik, a chlapa jednoduše zatkneš.“
Proti tomuto geniálnímu plánu se ani šerif Bill Sanders nezmohl na odpor. Před městskou radou pronesl příslušnou řeč... a pak jsme jen čekali. Plán jsem ještě vylepšila tím, že jsem navrhla dvoučlenné hlídky - protože se osvědčilo v Dodge City mít krytá záda. Třetí noc jsem byla na hlídce s Johnem Hallesem, když na hlídaný sloup vylezl neznámý chlapík. Vybídla jsem Hallese, aby ho ze sloupu "sundal" živého.
„Jsi zatčen. Slez z toho sloupu, nebo budu střílet.“ řekl potichu John Halles. Jenže stál přímo pod sloupem, takže ho chlapík slyšet musel. Jenže s uposlechnutím poněkud váhal. Neváhal však John Halles a střelil neznámého do nohy. Chlapík samozřejmě ze sloupu spadl a kromě kulky do nohy se pořádně potloukl. Šerif Bill Sanders ho přišel úředně zatknout. Teprve na světle jsme si všimli, že zraněný a zatčený chlap je hledaný pistolník Egan Rawley. Podoba na zatykači a popis se shodovaly dokonale. Při odpojování telegrafu naštěstí odložil Colty, aby mohl vůbec na telegrafní sloup vyšplhat. Jinak mohl být i na sloupu nepříjemným soupeřem.
„Zavolejte doktora Graingera, ať mu vyndá kulku !“ nařídil Bill Sanders.
„Proboha, Graingera ne ! Grainger je vrah ! Vyndejte mně kulku sami ! Jistě to umíte !“ prosil Rawley.
„Kohopak zavraždil doktor Grainger, milý Rawleyi ?“ neodpustila jsem si otázku.
„Šerifa Ewana Clarka.“ překvapil nás Rawley.
„Ten prý přece umřel na neštovice.“ namítl Bill Sanders.
„Ano. Takhle to napsal Grainger do úmrtního listu. Šerif Ewan Clark však umřel na otravu krve.“
„Zdá, se, že znáš dost podrobností, milý Rawleyi. Mluv dobrovolně, jinak taky umřeš na otravu krve. Stačí, když ti nějaký čas necháme kulku v ráně.“ hrozila jsem lumpovi. Rawley si však byl vědom své ceny:
„Uzavřeme dohodu. Řeknu vám to do půlky. Pak seženete láhev pálenky, opijete mě a kulku mně vytáhnete.“
„Tak povídej, Rawleyi.“
„Dělal jsem různé špinavé práce za prachy a schovával jsem se na Onnesově ranči. Na Přeškrtnutém kruhu. Šerif Ewan Clark mě tam však vyčmuchal a střílelo se. Clark dostal ode mě kulku do ramene. Nechtěl jsem být nápadný tím, že bych zavraždil šerifa. Zraněný šerif Ewan Clark se nějak dostal do Jetmore, načež rančer Onnes raději zakročil, aby Clark už nepromluvil. Podplatil doktora Graingera, aby nechal Clarka umřít a aby napsal do úmrtního listu nějaký nesmysl. Grainger si vymyslel neštovice a všichni mu to zbaštili. Báli se nákazy, takže mrtvolu šerifa nikdo neohledával. Nikdo tedy nevěděl, že šerif Ewan Clark měl stále moji kulku v rameni a na ni také zemřel, protože mu ji doktor Grainger úmyslně nevyndal. Víc neřeknu ani slovo, dokud mně vaši kulku nevyndáte sami.“ ukončil svou výpověď nájemný vrah a řemeslný střelec Egan Rawley. Musel však chvíli počkat. Šerif Bill Sanders jel se svými náměstky okamžitě zatknout doktora Graingera. Rawley svou výpověď na Billův pokyn před Graingerem opakoval. Doktor Grainger se před námi všemi ke Clarkově vraždě i k úplatku písemně přiznal. Teprve potom jsme Rawleye opili a vyoperovali jsme mu Hallesovu kulku z nohy. Když se Rawley "probudil z opice", měl zavázanou nohu a ani moc nenaříkal.
Následující dny byly v Jetmore až nadměrně rušné. Bill Sanders na nic nečekal a doktora Graingera obžaloval před místním soudem z vraždy Ewana Clarka. Soudce si poslechl Rawleyovo svědectví a nařídil exhumaci Clarkovy mrtvoly. Kulku v rameni Ewana Clarka a jasné stopy rozsáhlého zánětu jako příčinu smrti vyhodnotil doktor Bimmon, přivolaný jako znalec z Dodge City. Doktor Grainger byl odsouzen k trestu smrti za vraždu. Další den byl za účasti celého Jetmore doktor Grainger oběšen na šibenici.
„Tak co, Rawleyi ? Jsi ochoten nám to dopovědět do konce ?“ pokračovala jsem ve výslechu vězně.
„Jsem. Ale potřeboval bych aspoň tisíc dolarů. Potom jakoby uteču z vašeho vězení a navždy zmizím z Kansasu. Půda v Kansasu je nyní na můj vkus poněkud horká.“
„Tisíc dolarů je hodně peněz. Víš, jaké jsou šerifské platy ?“
„Třesky, plesky. Bill Sanders má prý někde ukryté zlato nebo aspoň zná nějaká zlatá naleziště.“ odsekl Rawley, nějak nápadně dobře informovaný.
„Dejme tomu, že ty prachy seženeme. Co ty nám za ně nabídneš ?“
„Informace, co jiného ? Proč vlastně Bill Sanders nevylepil zatykače od Buda Seagleye ?“
„Taktika okresního maršála se nám zdála tak hloupá, že Buda Seagleye podezíráme ze spolupráce s Onnesem. S Onnesem a s Wilmottem. Vyděláváte na takzvané špinavé práci všichni tři.“
„To jste odhadla správně. Bankéř Wilmott byl napíchnut už na telegraf Ewana Clarka. Od Wilmotta vede na Přeškrtnutý kruh dokonce telefon. Samozřejmě, že kabelem, takže není žádné vedení na sloupech po cestě na Přeškrtnutý kruh vidět. Objednávky na takzvanou špinavou práci získával většinou okresní maršál Seagley a posílal je pod jmény různých bankéřů Wilmottovi. Samozřejmě, že šifrovaně. Wilmott tyto požadavky Onnesovi jednoduše telefonoval, aniž by o tom někdo věděl. Já jsem pokaždé udělal práci v místě, kde mě nikdo neznal a rychle jsem se vrátil k Onnesovi, který mě platil. Jak se vyrovnával Onnes se Seagleym, to už mě nezajímalo.“
„Rawleyi, proč nemá Wilmott svůj vlastní telegraf ? U bankéřů je vlastní telegraf spíše obvyklý.“
„To nevím, madam Sandersová. Zeptejte se na to přímo Wilmotta.“
„Ty myslíš, že nám to Wilmott řekne ? Zatím na něj kromě nedovoleného odposlechu nic nemáme, takže ho šerif nemůže zatknout. Máme však tebe, Rawleyi. Máme tebe a ty od nás chceš tisíc babek a ještě k tomu chceš inscenovat útěk z tohoto vězení. Jestli už nejsi ochoten mluvit, zkusíme žíznivou dietu. Ta se mně u lumpů znamenitě osvědčuje.“ zkusila jsem Rawleye zastrašit. Jenže pouhé zastrašení na řemeslného střelce Rawleye neplatilo. Museli jsme hrozbu žízně splnit. Byla jsem si jistá, že Egan Rawley ví mnohem víc, než zatím prozradil...
—
„Zatraceně, Sandersová, vyhrála jste. Dejte mně, k sakru, něčeho loknout a ptejte se.“ zachroptěl Rawley.
„Proč si k odpojení Wilmottovy přípojky vybrali právě tebe ?“
„Protože jsem kdysi dělal telegrafistu železniční u společnosti Atchison - Topeka - Santa-Fé.“
„Jak je to tedy s Wilmottovým soukromým telegrafem ? Má ho nebo nemá ?“
„Samozřejmě, že ho má. Když měl Onnes prachy na telefonní kabel, tak měl Wilmott prachy na telegrafní kabel z Dodge City. Oba kabely se mohou ve Wilmottově baráku spojit, takže pokud Wilmott někam odcestuje, má přímé telegrafní spojení se světem sám rančer Onnes. Že se telefonní vedení dá použít i pro telegrafování a naopak, to je vám snad jasné. Dráty jako dráty, hlavně když jsou dobře izolované.“
„Kudy vede Wilmottův telegrafní kabel z Dodge City ? Podle dostavníkové cesty ? To by si asi lidé pamatovali, že se tam kopal příkop pro kabel.“
„Wilmottův telegrafní kabel z Dodge City vede aspoň 1000 stop západně od cesty. Tenkrát se říkalo, že tam ti chlapíci hledají vodu. Přepečlivě jsem výkop hlídali, takže pravdu nikdo kromě nás nezná. Ale když aspoň přibližně víte, kde Wilmottův telegrafní kabel leží, možná, že nějaké stopy po kopání příkopu ještě najdete.“
„Rawleyi, na to já kašlu. Wilmottův telegraf přece musí končit v telegrafní přepojovně v Dodge City. Tam už si ho najdeme. Jakou má Wilmott telegrafní adresu ?“
„Fred Wilmott, Jetmore. Kdo mu telegrafuje z větší dálky, vůbec se nedozví, že posledních 20 mil jde telegram kabelem. Tímhle telgrafem přijímá Wilmott objednávky na špinavou práci.“
„Jakou práci jsi pro ten spolek dělal ty, Rawleyi ?“
„Řemeslného střelce, jak je napsáno na zatykačích. Někoho nepohodlného vyprovokovat a odbouchnout. Zdánlivě poctivý boj, ale můj soupeř většinou neměl ani stín naděje.“
„Kolik vás bylo v partě ?“
„Řemeslní střelci zásadně pracují samostatně. U Onnese je však schovaný ještě Lehký Laurie. Víc vám nepovím, protože víc nevím.“
„Přece jenom něco víš, Rawleyi. Kolik lidí jsi vlastně poslal na Onen svět.“
„Nikdy jsem je nepočítal. Snad dvacet. Snad třicet...“ ušklíbl se Egan Rawley.
„Takže jsi aspoň dvacetinásobný vrah.“
„To tedy nejsem. Soupeř pokaždé vytáhl bouchačku jako první.“ hájil se Rawley.
„Podle mě vrahem jsi, protože své takzvaně poctivé souboje jsi prováděl za peníze. Odsuzuji tě k smrti žízní.“ vynesla jsem verdikt nad Eganem Rawleyem. Za půldruhého dne jsme mu opět dali napít... jenže v té vodě byl v dostatečném množství rozpuštěn Chloralhydrát, což Rawley díky své obrovské žízni nepoznal. U Rawleyovy cely jsme přepilovali mříže a jeho mrtvolu jsme odvezli v noci do stepi. Šerif Bill Sanders pak ohlásil soudu i okresnímu maršálovi útěk nebezpečného vězně. Byla to sice vražda jako hrom - ale přece nenecháme řemeslného střelce Egana Rawleye vyhrávat za peníze takzvané poctivé pistolnické souboje !
Tajná přípojka od šerifova telegrafu do Wilmottova domu byla už dávno zrušená. Wilmott za sebou zametl dobře - jenže netušil, co na něj ve vězení prozradil Egan Rawley. Přitom v Jetmore nebyl Wilmott vůbec z ničeho nekalého podezírán, když zde byl dokonce členem městské rady. Wilmottův dům byl zděný, takže jej nebylo možné zapálit. Hledat vývod kabelu v nebezpečném Dodge City se nám také nechtělo. Nakonec jsme tedy z nouze začali hledat samotný Wilmottův telegrafní kabel ve stepi. Celý týden nám trvalo, než jsme podle Rawleyova popisu našli u dostavníkové cesty stopy dávných zemních prací, jen náhodou nezahlazené divokou prérií. Ke kabelu jsme se dostali po třech hodinách kopání. Tady se vyznamenal Bill Sanders. Když jsme kabel přerušili a díru částečně zaházeli, nainstaloval Bill Sanders amatérsky vyrobenou minu, citlivou na otřesy. Zbytek hlíny jsme na minu ukládali už jen velice opatrně. Vlastně jsme část hlíny nechali vedle vykopané jámy, z obavy, aby nám mina nevybuchla pod rukama. Pak jsme do naší pozorovatelny v Jetmore donesli nejsilnější dalekohledy a sledovali jsme místo přerušení kabelu z Jetmore. Spojení se skupinou mužů, pozorující výkop, jsme měli zabezpečeno zrcadly. Zrcadly a morseovou abecedou... zkrátka bezdrátovou telegrafií na tehdejší vysoké úrovni.
Chlapíci, kteří k přerušenému místu vyrazili, vyjeli naštěstí také odněkud z Jetmore. Nechtěli jsme, aby při výbuchu Billovy miny zahynuli kabeloví montéři z Dodge City a proto jsme hlídali i na místě. Chlapíci z Jetmore však znali kabelovou trasu velmi přesně. Bylo jich šest a jeli najisto. Jeli jsme tedy opatrně za nimi.
Bill Sanders se jako pyrotechnik osvědčil. Ze šesti chlapíků zabil výbuch tři. Zbylí tři byli však otřeseni a tak jsme je snadno zajali. Jenže jsme se s nimi nemohli vrátit do Jetmore. Aspoň nikoliv přes den. Rozhodně jsme nechtěli, aby nás Wilmott se zajatci spatřil.
Wilmottův telegrafní kabel samozřejmě zůstal přerušen. Následující den se na totéž místo vydala další skupina, vedená samotným Wilmottem. Tajně zajmout bankéře Wilmotta - takové bylo naše přání, protože ve vykopané díře už samozřejmě žádné výbušniny nebyly. Všechny již vybuchly...
„Necháme je dojet až k mrtvolám a pak na ně zaútočíme opakovačkami. Snažte se nezabíjet. Wilmotta chci mít zdravého.“
„Tak to vidíte - je to jako vždycky. Naše drahá Jessie chce po nás téměř nemožné a my jí samozřejmě ochotně vyhovíme.“ sarkasticky komentoval Bill Sanders můj vynikající plán. Jenže na lepší plán nikdo nepřišel - až na to, že můžeme snadněji střílet do koní, než do lidí. Dalekohledy jsme měli a proto jsme bezpečně věděli, na koho střílíme...
Zcela zdravý bankéř Wilmott nakonec zůstal osamocen a bez koně. Přesto jsem se s ním jako se zatčeným nemohli vrátit do Jetmore, protože nám chyběly jakékoliv důkazy. Wilmottův telegrafní odposlech byl totiž po Rawleyově zatčení dávno demontován jinými lumpy...
„Bill Sanders a oba náměstci se vrátí do Jetmore, jakoby se nic nedělo. Já a Bud Sheehan tady počkáme se zajatcem na Halleye, kterého sem pošlete aspoň s jedním rezervním koněm. Wilmotta vyslechneme v Hallesově domě v Dodge City.“ vymyslela jsem plán.
„Má drahá ženuška si to představuje příliš jednoduše. Chlapíky, kteří viděli mě a moje náměstky, nesmíme do Jetmore pustit živé. Jako zajatců je jich příliš mnoho. Musíme uspořádat polní soud a trestat na místě. Další plán mé vzácné Jessie už proveditelný je.“ prohlásil šerif Bill Sanders - a měl pravdu. Nevěšelo se, protože nebylo na čem - v prérii nerostly stromy. Nástrojem kata byla pažba těžkého Billova Coltu.
Když přijel John Halles se svými chlapy, vydali jsme se do Dodge City jenom se samotným Wilmottem. Už po cestě nedostával nic pít, aby byl dříve ochoten mluvit...
John Halles a já jsme došli v Dodge City do telegrafní přepojovány požádat, aby Hallesovi nebyly žádné telegramy doručovány - že si pro ně bude chodit osobně.
„Jaké je vaše povolání, pane Hallesi ?“ zeptal se šéf přepojovny.
„Jsem soukromý detektiv a v Dodge City mám naléhavý případ. Nemyslím si, že by se mně vyplatilo nechat si kvůli tomu zavádět domů telegraf.“
„Odkud jste ?“
„Z Jetmore. V Dodge City chci provést výslech jednoho zajatce a to je všechno.“
„Asi budete mít problémy i s tím jedním zajatcem. Je tady na vaše jméno jeden šifrovaný telegram.“
„Musím si ho odnést domů rozšifrovat. Používáme totiž šifrovací knihu.“
„Billa Sanderse znáte ?“
„Samozřejmě ho znám. Z toho plyne, že text telegramu bude asi vážný. Odtelegrafujte mu v čisté řeči, tedy nezašifrovaně, že jsem si jeho telegram odnesl domů k rozšifrování.“
„Raději si chvilku počkejte na odpověď, pane Hallesi. Anebo riskujte a požádejte ho o celý text v nezašifrované podobě. Poštovní zákon nám přece zakazuje prozrazovat cizím osobám i nezašifrované telegramy.“
„Johne, my přece nevíme, kolik má ještě chlapů Onnes. Využijeme ten návrh. Požádáme Billa o nezašifrovaný text.“ navrhla jsem Hallesovi. Podezření, že v Jetmore se stalo něco nemilého, se potvrdilo. Bill Sanders poslal tento telegram:
-- Celé Jetmore je obklíčeno Onnesovými střelci. Jeden z nich sedí u mě jako vyjednavač. V jakém stavu je Wilmott ? --
-- Wilmott je po cestě unaven, ale zcela zdráv. Navrhněte Onnesovi, že zítra Wilmotta vrátíme. V noci se vracet nebudeme. Koně jsou příliš unaveni a nedojeli by. Halles.--
-- Čekejte u telegrafu ! -- odpověděl Bill Sanders. Jistě to neměl lehké. Čekali jsme skoro půl hodiny:
-- Vyjeďte ráno s Wilmottem směrem do Jetmore. Wilmotta si převezmu osobně a rozhodnu se podle toho, jak jste s ním zacházeli. Rančer Onnes.--
-- Přijímáme vaše podmínky. Halles a Sandersová. Konec. --
S Onnesem jsme nakonec prohráli, přestože jsem všechny takzvané Hallesovy telegramy diktovala telegrafistům já. Rančer Onnes měl podle Billova telegramu nyní v rukou celé Jetmore. Zbývala nám však ještě celá noc. Podaří se mně vymyslet na Onnese nějaký podraz ?
„Johne, ty to tady znáš lépe, než já. Zkus se svými lidmi sehnat čerstvé koně a vyjedeme do Jetmore okamžitě.“
„Co si od toho slibuješ, Jessie ?“
„Narušíme časový plán nepřítele. S Onnesem se setkáme mnohem blíže Jetmore, než on bude očekávat.“
„To není žádná výhoda, pokud neznáme sílu Onnesovy jednotky, kterou nám pošle naporti.“ namítl John Halles.
„Bill Sanders snad prozradil Onnesovi, že nás s Wilmottem odjelo celkem sedm. Jenom sedm ! Opakovačky máme všichni. Onnes proti nám určitě nepošle víc, než 20 až 30 chlapů. Ostatní muže přece potřebuje na obléhání Jetmore.“
„Jenže my Onnese osobně vůbec neznáme. Ani já, ani ty.“
„Určitě ho zná osobně Wilmott. Máme na jeho výslech celou noc. Wilmott nám Onnese důkladně popíše. O to se pro změnu postarám já.“ ujišťovala jsem Hallese, že jsme možná ještě definitivně neprohráli.
Zatímco John Halles sháněl po nočním Dodge City odpočaté koně, "vytáhla" jsem z Wilmotta podrobný Onnesův popis za pomoci pálení svíčkou. Wilmott buď pochopil, že se ho Onnes snaží nějak vysvobodit - anebo nechtěl ztratit bohatého společníka. Musela jsem proto Wilmotta popálit poměrně dost - a proto jsem mu po exekuci dala napít pálenky. Wilmott pil jako duha, dokud bolest nepovolila. Na koně jsme ho museli přivázat, neboť kvůli své opilosti usnul. V noci jsme stejně nemohli jet rychle, proto nám to ani nevadilo.
Z dvaceti mil do Jetmore jsme do svítání stačili ujet víc než 15 mil. Byli jsme tedy poměrně blízko obleženého města, ale neviděli jsme zatím nikoho. Přesto jsme opustili dostavníkovou cestu a zaujali palebné postavení. Koně si museli lehnout, aby nás neprozradili - jenže koně si lehají neradi. Dva neposlušné koně jsme dokonce museli zastřelit...
Z dostavníkové cesty nás nikdo vidět nemohl a přitom my jsme na cestě mohli vidět každého díky svým dalekohledům. Popis rančera Onnese jsme znali všichni.
Předpoklad, že narušíme časové plány protivníka, se plně potvrdil. Rančer Onnes proti nám poslal asi 40 chlapů, ti ale v blízkosti Jetmore zdaleka netvořili souvislou skupinu, nýbrž oddělené skupinky, které měly dohodnutý sraz - někde v úseku cesty, kterou jsme absolvovali v noci. V jedné osmičlenné skupině jsme Onnese objevili. Zahájili jsme na skupinu nemilosrdnou palbu z opakovaček. Když někteří ranění palbu opakovali, spustili jsme další salvu. Pak už po nás nestřílel nikdo. Rančer Onnes byl dvěma kulkami těžce raněn. Vysloužil si tedy třetí kulku, aby útočící chátra ztratila jeho morální a finanční podporu.
V prérii jsme zůstali ještě dva dny a dvě noci. Živili jsme se zásobami zastřelených Onnesových chlapů a masem zastřelených koní. Bankéř Wilmott mrtvého Onnese bezpečně poznal. Wilmotta jsme okamžitě propustili, aby zprávu o Onnesově smrti předal ostatním členům tlupy a "oslabil" tím jejich bojechtivost při obléhání Jetmore.
Samotný bankéř Wilmott už nám nebyl nebezpečný - a dědické řízení po mrtvém Onnesovi se jistě potáhne dlouho. Onnesova tlupa ztratila nejen svého velitele, ale zejména chlebodárce. Více než dvě stě mužů buď našlo práci na okolních rančích, nebo se změnilo v bandity. Na dostavníkové cestě do Dodge City sice přibývalo přepadení, ale cestující začali jezdit dobře ozbrojeni a špatně organizovaným tlupám banditů se úspěšně bránili. Přepadávání dostavníků nakonec přestalo. Samotné město Jetmore jsme podrazem v Dodge City uchránili od obléhání. Když Wilmott ohlásil, že je Onnes mrtvý, obléhající bandité ztratili jakoukoliv naději na odměnu a proto přestali Jetmore obléhat. Jediný velký lump, který nám unikl, byl Bud Seagley, okresní maršál z Dodge City.
Konec.
|
|
|
