Kant a ti druzí

/skica/

 

 

Irma milovala Martina, ale Martin Irmu podváděl. Když mu přišla otevřít dveře, uvítala ho odevzdaným gestem. Plandaly na ní obnošené tepláky, ve kterých obvykle drhla podlahu. Do napuchlých očí jí padaly pramínky nedbale sepnutých vlasů, pravidelně si je strkala za uši. V bytě bylo uklizeno, ačkoli ráno za sebou Martin nechal nepořádek ze včerejšího večírku. Irma vzala ze sporáku pití a vešla do pokoje Martinovi, který se mezitím rozvalil na gauči a nohy si natáhnul do křesla. V televizi běžel akční film, Irma ho měla puštěný jako kulisu. Zatímco mu podávala sklenici, upila trochu vína, pak ještě trochu a ještě. Martin si k vínu přivoněl, ani se nenapil a položil skleničku na malý stolek před pohovkou. Pohybem ruky ji vyzval, aby si k němu přisedla.

 

Irma mlčela a kousala si nehet na palci. Martin se na chvíli zakoukal do střílení v televizi. Už se nadechoval, že něco řekne, když se ho zeptala, jaký měl den. Zprvu se na ni tázavě podíval. Pak se rozhovořil o svém nadřízeném, který chce na jeho místo dosadit jiného programátora a o tom, že ten člověk dneska u vyšších kádrů pohořel. „Jsem pro ně nepostradatelný,“ řekl a v nadsázce na sebe ukázal prstem. Zapálila si, loktem se opřela o břicho a vydechla kouř. Nezdálo se, že by ji historka příliš vzrušila, protože si u ní stále kousala nehet na palci. „A co tvůj den?“ Irma se mu zahleděla vyčítavě do očí, avšak Martin se na ni usmál a ona je záhy sklopila.

„Alešova obhajoba málem skončila katastrofou, jinak docela dobrý,“ řekla opatrně.

„Vidíš, a to sis ho pořád chválila. O čem že to psal?“

„Svoboda jako potlačená žádost – Důsledky metafyziky mravů v pohledu E. Lévinase,“ připomenula mu, ačkoli se o tom včera bavili. 

„No tak! To je perfektní téma.“

„Nejsem si teď úplně jistá. Obhajoba se málem zřítila, protože přísedící Aleše dusil v Kantově terminologii, se kterou  pracoval. Ukázalo se, že jí pořádně nerozumí,“ podotkla zatrpkle. „Musel ji čerpat z nějaké učebnice, ale naštěstí se mi to podařilo zachránit.“

„Však on by si to rád napsal znovu.“

„No to nevím. Kdyby neprošel, způsobila bych  rodinnou katastrofu. Znáš proděkana, jak je na své syny pyšný...“ Irma opatrným pohybem odklepla popel z cigarety.

„Každopádně dost přísný, pokud se starý Kovač nezměnil...“ dodal Martin a opět se zakoukal do televize. Irma ztišila hlas: „Říkala jsem mu, ať Kanta raději nedělá a drží se něčeho vděčnějšího, ale nenechal se odradit. Dost mě to zklamalo.“  

„To ale znělo jako výčitka...“ Martin jí položil ruku na stehno.

„To taky byla,“ odvětila a dala jeho ruku zase zpět. „Tys byl taky takový. Taky jsi podváděl.“

„Rozhodně jsem nebyl tak přičinlivý jako Aleš,“ připustil.

„Ano, skutečně mám ten pocit, to jsi nikdy nebyl.“

„Který chodil při každé příležitosti na konzultace. Což mu ostatně při nekonečném natahování studijní doby stejně nepomohlo...“  ušklíbl se.

Odmítavě zakroutila hlavou. „Aleš potřebuje matku, vlastně,“ upřesnila, „nějakou citlivou holku.“

Irma si dolila víno. Ve skleničce se od stropu odráželo rubínové slunce, v televizi běžely reklamy.

„Víš co? Ty jsi Kanta nikdy pořádně nepochopil, protože jsi ho pochopit nechtěl.“ 

„Máš pravdu,“ poznamenal Martin vážně. „Přistoupit na stanovisko svobody, které znamená potlačovat žádost a které je možné jen jako moralita, to mě fakt nikdy nelákalo.“

„Tobě žádná trandcendence  není svatá, žádná odpovědnost k druhýmu, nic...“

„To neříkám. Říkám jen, že Kantova systematičnost a dikce přísného nároku sama na sebe, v porovnání s lidskou přirozeností, zapříčiňuje spíš masochistickou nehumánnost než cokoli jiného. Člověk by měl jednat víc spontánně a víc si hrát, ne si přivádět neurózy. Bráno do důsledku, Kantova morálka v hektickém životě nutně eroduje, je hezká jako idea, ale v praxi může být pěkně na obtíž. Tím chci říct, že může napáchat víc škody než užitku.“ 

Irma zarytě mlčela a pak ironicky poznamenala: „Jo. Tak to asi bude.“

„Ale no tak. Ty přece víš daleko líp než já, že to tak je – neříkám nic nového.“

„O tom opravdu nic nevím. I když tě naprosto chápu, brát to takhle je mnohem jednodušší. Ale s takovou bych tě od zkoušky vyhodila.“

Obývák se zableskl televizními výstřely, které doprovázely krátký křik umírajícího. Martin vzal Irmu za ruku, položil jí hlavu do klína a tou rukou se přikryl. Hleděl jí přímo do očí, její pohled byl pevný a tvrdý.  Opatrně se prsty dotýkal jejích semknutých úst. Irma nevydržela nápor něhy a vdechla do plic nový život. Napjatá kůže změkla, tělo povolilo z křečovitého sevření.

„Přestaň už mě trápit,“ zašeptala. Uhnula jeho pohledu a natáhla se k popelníku pro cigaretu. Martin se nejistě usmál, jako by vlastně ani nevěděl, o čem mluví. Zvedl hlavu z jejího klína, pohladil ji po šíji. Naklonil se k ní, aby z jejích úst sejmul polibek. Irma našpulila rty a vydechla mu do obličeje uštěpačný kouř.

 

Martin odešel z bytu krátce poté, co mu zapípal v kapse saka mobil. Přečetl si zprávu a když viděl, že se Irma chce dnes sama opíjet v kuchyni, nechal ji být. Irma dlouhými loky dopila flašku vína a málem se při tom udusila. Někdy kolem jedné hodiny, když už byla alkoholem dočista vyčerpaná, ji napadlo napsat Martinovi. Pak si ale uvědomila, že svoboda je přece potlačená žádost a raději než po mobilu sáhla po další flašce. Odpotácela se s ní do koupelny, vlezla si do vany a čekala, až se Martin vrátí.