Kniha

     Podzimní, pošmourný den, který mnoha lidem kazil náladu, se konečně chýlil ke svému konci. Na spoře osvětlených ulicích se poslední chodci snažili dostat co nejrychleji domů. Za chvíli začne noční zákaz vycházení, a po něm už není radno zůstávat venku. Po chvíli už bylo na ulicích pusto a jediné co mělo nějakou spojitost s životem, bylo kvílení větru, který ohýbal větve stromů a proháněl se osiřelými ulicemi. Světla v bytech postupně zhasínala, obyvatelé se ukládali ke spánku.

     V jednom z nemnoha dosud svítících oken se objevila silueta postavy. I přes značnou výšku – bylo v posledním patře domu, téměř v podkroví – šlo poznat, že je to muž. Mohutná široká ramena, ale hlavně mohutný plnovous nenechával nikoho na pochybách. Na chvilku se zadíval do ulice, poté odstoupil, aby mohl zavřít okno, a zatáhl závěs. Těžký, tmavý, který nepropouštěl světlo. Téměř.

     „Nemáte pravdu, vážený! Je to nejlepší přítel člověka. Dává mu radu, potěšení a inspiraci. A to nemluvím o fantazii. Nebo spíše o jejím rozvíjení.“

     „Nezkoušejte to na mne! Nemá to cenu. Prošel jsem dostatečným školením, abych poznal, co se vám honí hlavou a k čemu se mě snažíte dotlačit!“ odpověděl řízný hlas.

     Patřil muži v šedém, bezvadně padnoucím obleku. Byl pomenší postavy, bez plnovousu, s brýlemi a pleší. Čekal tu dost dlouho, aby vyřídil tuto, podle něj, nepříjemnou záležitost. A ke všemu úplně zbytečnou. Už měl být dávno doma, po večeři, v posteli. Místo toho tady poslouchá filosofické žvásty o tom, co je pro člověka dobré a co naopak ne. S jakýmsi znepokojením si však uvědomoval určitou morální převahu svého soka. A to se mu nelíbilo. Do hlavy mu vštěpovali něco jiného. A on sám byl přesvědčen, že jen takto je to správné.

     „Poslouchal jste mě vůbec? Nesnažím se vám přeci něco vnucovat! To spíše vy se mě snažíte přesvědčit o něčem, s čím nemohu a ani nechci souhlasit. A nejsem sám!“ pokračoval dále vousáč.

     „Jo, tak vy nejste sám? A kde je máte? Vaše kolegy? Nebo spíše spolubojovníky?“ zeptal  se sarkasticky plešoun.

     Jak mu to mám vysvětlit? Nežijeme přeci v pravěku, pomyslel si .

     Psal se rok 2056. Technika  a věda se zastavily už někdy v roce 2007. Nebo už 2006? Vývoj šel pomalu zpět. Už se to sice začíná zase rozbíhat, ale zatím lidstvo nedosáhlo ani úrovně z přelomu století devatenáctého a dvacátého. V podstatě průmyslová revoluce podruhé. Jenže nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Lidstvo ve snaze poučit se z vlastních chyb a také ze strachu, si vymyslelo spoustu různých omezení a zákonů, které silně omezovaly soukromý život. Od plánování volného času, přes nedovolenou reprodukci a pornografii až po zákaz jakýchkoliv stimulátorů. Hlavně knih. Těch především. On to vlastně do jisté míry pravěk je, akorát, že my nejsme poloopice, ale lidé, kteří už mají v genech nějakou výbavu, budovanou po tisíciletí. Ze zamyšlení ho vytrhl plešounův hlas.

     „Nabídku jste již slyšel. Dejte nám ji, a my vás naopak necháme na pokoji. Zajistíme vám až do konce života pobyt na venkově. Na statku. Velmi příjemný život. Budete si tam moci dělat, co chcete. Třeba i číst a psát!“

     No to určitě. A dopadnu jak ten chlapík, co ho našli s tou povídkou a nedokouřenou cigaretou v paneláku. Ještě štěstí, že jsme to včas schovali. U pásu se jmenovala. Otřesné svědectví, o tom, co z lidí dělá tato doba. A nebyl prý sám. Někteří se vzmáhají, přemýšlejí, píšou a čtou. To je pokrok.

     „Moje odpověď zní ne. Nedám vám ji. Nemáte šanci. Možná vyhrajete teď. Možná i zítra. Ale dlouhodobě to nejde. Nashledanou!“

     „Děláte velkou chybu. Schválně mě nechcete pochopit! O co jde? O jednu pitomou knihu. Poslední. Zničíme ji, jako ostatní předtím, a bude klid. Lidé budou pěkně chodit do práce, nebudou se ničím rozptylovat a vy? Budete si moct dělat na statku, v krásném prostředí, co chcete! Je to tak špatná nabídka?“ zeptal se vztekle plešoun.

     „Je. Alespoň pro mne. Sbohem.“

     „Jak chcete. Vyrozumění vám přijde zítra. Dnes už je pozdě. Sbohem.“ Plešoun se zvedl a dal se k východu. Během deseti minut byl na ulici, a během dalších deseti doma, kam ho zavezlo služební auto.

     Harry Potter a Hobbití Královna. Osmý díl. A taky poslední. A je jen můj. Nikomu ho nedám, neprodám. Je jen můůůůj…zítra si ten pablb plešatá může poslat co chce, to už tady nebudu. Můůůůj…