|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Samota
To jsem jednou stál v dešti, uprostřed silnice v úplné tmě, úplně sám. Lilo jako z konve. Přes brýle už jsem chvíli neviděl. Setrvával jsem na přerušované bílé čáře a hleděl do nebe, kde nebyla ani jedna hvězda, jen někde tam daleko, tam, kam mé oko nedohlédlo byl cípek měsíce, který dělal, že mě nechce znát.
Hvězdy byly nahrazeny lampami, které vytrvale klasicky bzučely, jako přerostlé včely. Lemovaly celou černou ulici, jakoby vytvářely nájezdovou plochu pro letadla. Čekal jsem, zda nějaké náhodou nepřiletí. A neletělo, a bylo to tak krásné, to teoretické ticho.
Všechny domy kolem spaly. Lidé, hvězdy, auta, ba i ta letadla odpočívala ve svých garážích, hangárech a postelích s nebesy. I moje milá zachumlaná v teplé peřině s plícemi plnými kouře dřímala a vůbec nevěděla, že jsem tam stál sám uprostřed cesty a myslel na její červené tváře a šípkové vlasy.
Rozhodl jsem se jít k blízké řece. Byla rozvodněná a zdeformovaná kapkami deště. Ryby jsem neviděl.Spíš jsem cítil jejich přítomnost. Asi spaly. Nechávaly se unášet proudem, zdálo se mi tenkrát, že nějak zlenivěly, tou nocí. Byly jako mrtvé, však s tím rozdílem, že neplavaly břichem vzhůru. Zhypnotizované, migrovaly ve velkých hejnech neznámo kam. A zrovna dnes.
Vyhrnul jsem si kalhoty, i boty jsem tehdy odhodil a narážel jsem do těch spících potvor a užíval si ten pocit. Opilý a agresivní. Blížilo se to bláznovství . . . ? Ano, to ta samota, která tím, že mě obklopovala, dodávala mi odvahu ukazovat si své pravé já. (konečně)
Připadal jsem si podvedený, jakoby mě Cháron zapomněl převést přes bájnou řeku Stix a já se musel sám dostat na druhý břeh. Pěšky, tou páchnoucí tmavou vodou. Vstříc neznámému budoucnu.
Dlouho to však netrvalo, ono vás to za chvíli přestane bavit, zima od nohou, to není nic příjemného. Vzdal jsem tohle nesmyslné putování v okamžiku, kdy mě zelená větvička snad stoletého, opravdu mohutného stromu šlehla do tváře.
Vypotácel jsem se z té bezejmenné řeky v místech, kde se naše město loučilo s okolním světem. Jen obrovské monumenty, elektrické sloupy se rozbíhaly z města do všech stran, aby se spojily v jednom místě. Tam soustředily veškerou svou zbylou energii, načerpaly novou a společně další den zas ovládly celé město. A já jsem tehdy viděl modré světlo kolem elektrických drátů. A pamatuji se, že mě to úplně konsternovalo a točila se mi hlava a podlamovaly se mi kolena … a za zády periferie. Domy a smutné tovární budovy. Urbanizace kontra industrializace. A nepřátelský kouř z komínů, které spaly, ale linuly. Fuj …!
Přede mnou se rozprostíral obrovský mrtvý lán pole. Mrtvý proto, že tam rostla jen tráva a pýr a vše živé v něm už dávno spalo. Polní myšky, křečci, křepelky, bažanti i zajíci zde našli svá útočiště.
Už jen poprchalo. Bylo mi tak krásně. Cítil jsem vůni mokré trávy, hledal jsem poslepu kokošku pastuší tobolku. Měl jsem hrozný hlad a myslel jsem si v tu chvíli, že jej tímto zastraším. Řekl jsem si tehdy nahlas: „Přece tady nebudeš tak stát?“ A nevím co mě to napadlo, ale rozběhl jsem se tím polem. A jako oživlý polní strašák, bosý, běžel jsem a běžel a hleděl vzhůru, hledal měsíc, který se na tomto velkém prostranství přede mnou už nemohl skrývat. Neuvěřitelná radost mnou proudila, tepala ve spáncích. Vyzrál jsem nad ním, nad měsícem neživým. Smál jsem se mu, ubožákovi, až mně tekly slzy. Měly chuť nedobrou, slanou a já, jak jsem to ucítil, přestal jsem se smát, ale pořád jsem běžel. Někdy jsem i narážel do kamenů, hrud seschlého bahna a sem tam se má noha setkala i s něčím teplým, živě se pohybujícím, chlupatým. Bylo to v tu chvíli strašně nepříjemné. Moc, moc nepříjemné je narazit do spícího polního zvířete.
A když se mně vám to tehdy stalo, to že jsem kopl do sysla, či co to bylo, měl jsem pocit, že mám zkažený celý zbytek noci (a k tomu ještě to „samotné“ ticho). Ale to jen do té doby, než mě běhání přestalo bavit, a já se ocitnul na okraji lesa. Byl mladý, jehličnatý, hezky voněl a tenké kmínky plápolaly ve větru, jako státní vlajky na prvního máje.
Mně se tam tenkrát vůbec nechtělo, a přece jsem tam šel, jelikož noc byla ještě „dívka“. A protože moje milá byla tu noc moc opilá a spala, takže bych stejně neměl kam jít. (A to jsme tenkrát pili z radosti a ne ze smutku.) Strach z toho lesa mi spoutával končetiny. Přesto, že nebylo slyšet ani výra, každou chvíli jsem čekal, že na mě z houští něco vyskočí. A neskočilo. A po chvíli mi zvyk dovolil zrychlit krok a došlo mi, že tady taky všichni spí. Nebo ne? Klekl jsem si tedy do měkkého jehličí a začal se v něm prohrabovat s nadějí, že najdu něco živého, nespícího. A nic. Učinil jsem tedy poslední pokus a vyšplhal jsem se na nejbližší nejvyšší strom a v korunách překrásné borovice hledal s nadějí v srdci nepodřimujícího živáčka. A myslíte, že jsem něco našel? Ne, ani atom nespící hmoty. Nebylo mi přáno.
A když jsem tam nahoře seděl ( jako Jeníček v pohádce O perníkové chaloupce) a díval se po světýlku směrem na město, přišlo mi, že …
…že naše město vypadá jako hřbitov těsně před Dušičkami, když ještě nehoří ani jedna svíčka. Hroby netrpělivě čekají, až zase přijde Někdo. Zamete, uklidí, zažehne a pomodlí se. Odejde. A zase za rok …
A tak je to někdy s vámi, lidi ! Jste jako ty hroby, co čekají na 2. Listopad, s tím rozdílem, že vy čekáte na slunce, až vám ráno paprskem prořízne víčka. Celý den, při práci, zábavě vás zahřívá a poskytuje světlo.Dodává energii unavenému organismu. A když se s vámi večer loučí, vy jako zhypnotizovaní poslušně uleháte do svých postelí. Jako ty hroby, co po svátcích zhasnou. Do zapomnění…
Probudil jsem se střízlivý v pozdních odpoledních hodinách (když slunce zašlo za obzor) na voňavé vysoké borovici kousek za městem. Bylo teplo a vypadalo to, že bude krásná hvězdnatá noc.
A byla.
|
|
|
