Klap. Klíč se otočil v zámku a rychlím pohybem ruka Johna Milkoweckého stiskla 2x kliku zatlačila na dveře a John v klouzl do svého bytu.Byl celý rozechvělý a až, když za sebou zamknul své protipožární masivní dveře s třemi zámky, teprve potom si trochu oddychl. Domov bylo jediné místo kde se cítil trošku bezpečněji, ale ještě stále měl strach , vytáhl z kapsy svůj revolver a potichu se plížil všemi místnostmi svého příbytku a prohledával všechny temné kouty, kde by se mohlo schovávat potencionální nebezpečí. Podíval se pod postel, za závěsy, do všech skříní a po každé když se shýbal nebo, když otevíral skříň mu srdce tlouklo div nedostal infarkt. Po důkladné prohlídce svého bytu, kterou John prováděl pokaždé, když přišel domů si konečně sundal svrchník, černý klobouk a odložil si svou  zbraň  . Zatáhl rolety a rozsvítil malou lampičku co měl na stolku vedle televize. Sednul si a zapnul televizi, kterou tak rád pozoroval. V dnešním světě se skrývá tolik nebezpečí a zla, pomyslel si. Vždyť i já prostý člověk střední vrstvy , který nemá skoro žádný majetek jsem ohrožen. Zrovna včera dávali v televizních novinách případ jak 16letý hoši zabili nebohého starce kvůli 500korunám. No pomyslete, to se může stát každému z nás. Nebo neustálá hrozba teroristických útoků, přírodní katastrofy, nemoci z cizokrajných zemí, dopravní nehody, kolik on už vyslechl ve zprávách katastrof a nehod , kolik si už vytrpěl strachu a stále nemá klid. A jak tak sledoval televizi a přemýšlel, jak je hrozně ohrožený zjistil, že už je 22:00 a musí jít spát. Nesnášel, každý večer kvůli tomu strachu, naschvál byl co nejdéle vzhůru a před spaním cvičil aby se co nejvíce unavil a co nejrychleji usnul. Bylo tomu tak i dnes..John vypnul televizi, provedl klasické hygienické úkony, převlékl se do svého pruhovaného bavlněného pyžama. Udělal 40kliků a celý rudý a udýchaní pomalu vlezl pod deku. Přikryl si i hlavu. Zhasl lampičku a silou vůle donutil víčka klesnout. Začalo peklo, každý sebemenší hluk z ulice ho děsil, světla projíždějících aut mu i přes rolety vnikala do bytu a magicky přejížděla po stropě. John tam ležel s křečovitě zavřenýma očima , potil se a modlil se k bohu aby už usnul, jeho fantazie byla živější než kdykoliv jindy. Před očima se mu míhali nože a maskovaní lidé. John odhodil deku a došel si pro revolver, uložil ho pod polštář a unavený nervovým vypětím , celý zničený usnul jako každý den.

Je 6:00 a po celém bytě pana Milkoweckého se rozezněl hlasitý drnčivý zvuk jeho budíku. John si promnul oči a protáhl se. Sedl si na postel, dal své bosé nohy do teplých bavlněných bačkor a dlouze a tupě se díval na bílou stěnu jeho bytu. Nepřemýšlel nad ničím a nevnímal nic, byl ještě rozespalý, ale ze snění ho probudil zvonící telefon. John pomalými pohyby přistoupil ke svému nočnímu stolku, kde telefon vydával svůj vtíravý hlasitý zvuk: „ Haló, tady John „ a z druhého konce se ozvalo „ Ahoj Johne kde si? Dnes si měl být v práci na půl sedmou „ Johnovi na okamžik přestalo být srdce, zamotala se mu hlava, a kdyby se neopřel jednou rukou o hranu stolku, spadl by na zem. „ haló Johne, Johne si tam? Slyšíš mě? „ – John se vzpamatoval a odvětil „ Ano, promiň ..obléknu se a hned letím do práce „ a zavěsil telefon. Pro Johna byla práce to nejdůležitější v jeho životě, byl úředník. V rychlosti skočil do koupelny a vyčistil si zuby. Oblékl se do svého ošoupaného obleku a vyndal svůj revolver z pod polštáře a strčil si ho do pouzdra co nosil pod sakem. John si kdysi vyrobil samostříl, který byl zkonstruován tak, aby vystřelil když někdo vezme za kliku a otevře dveře. Každý den než  odešel do práce ho natáhl a připevnil na stůl vedle telefonu, tak aby mířil přímo na dveře. Byl zhotoven tak, aby jeho činnost přestala fungovat jen když 2x promáčkl kliku. Tak tedy John umytý a oblečený, nastavil svůj samostříl, stejně jako každý den a zabouchl za sebou dveře. Zamkl všechny své zámky a utíkal po točitém schodišti dolů na ulici. Když v tom uviděl jak v druhém patře u dveří paní Hamiltnové stojí dva muži a snaží se ji vniknout do bytu. John se náhle celý orosil a rozklepala se mu kolena. Měl štěstí muži si ho nevšimli. John potichu skoro bez dechu pomalu couval po schodišti zpět do svého bytu. Když byl o patro víš, než byt paní Hamiltnové rozběhl se panickým během ke svým dveřím. V tom zaslechl jak z nižšího patra se ozval hlas „ co to bylo ? „ – „ nevím, jdi se podívat „ a byli slyšet jen kroky, pomalu a rozvážně kráčející nahoru po schodišti. Johnovi se klepali ruce snažil se odemknout zámky od svého bytu, ale několikrát mu klíče spadli na zem. Když už kroky byly, tak blízko, že byli slyšet víc jak Johnovo bubnující srdce, Johnovi se konečně povedlo odemknout poslední zámek, vyndal svůj revolver a vzal za kliku. V tom se před ním objevil muž. John vtrhl do svého bytu a zaúpěl bolestí. Spadl na zem a ozvala se rána. John probodlý šípem ze svého samostřílu padajíc na zem v úleku zmáčkl spoušť svého revolveru a prostřelil si ještě nohu. Tajemný muž k němu přiběhl a snažil se mu zastavit krvácení. Zvedl telefon a zavolal záchranku. Když přijela sanitka bylo však už pozdě. John tam ležel, křečovitě držel svůj kolt a v očích měl neuvěřitelný děs. Všude byla krev a oknem pronikalo do místnosti oslepující světlo. V ten den už zámečníci, kteří se snažili otevřít byt paní Hamiltnové, jelikož si zabouchla klíče, dveře neotevřeli.