Podzim hřeje už jen zaoblenými paprsky slunce

drží se zuby nehty posledních dnů

jako by se mu chtělo tento rok ještě chvíli ponocovat.

Teplý vítr se nám vtírá do kapes

a krade poslední letmá přání,

která si tajnůstkářsky

s chladným doufáním

schováváme na pozdějc…

"později není, já jsem pozdé"

hučí mi vítr kolem hlavy

s hlasitým šustěním osahává suchou trávu na poli,

která roztahuje své dlouhé nohy posledním paprskům slunce.

A listy dál opadávají se vznešeným smutkem.

"Víš, listy jsou pro strom jako pro člověka jeho vlasy,

taky tě přece nebolí, když tě maminka stříhá",

říkával mi táta,

když jsem jako malá holka na podzim brečela.

Už jsem vyrostla.

A tak se pro mě podzimní euforie

změnila na podzimní leukemii….

...list za listem,

každý jiný,

každý jindy,

každý jinde...

padá střemhlav k zemi.

Předvedou poslední excentrický taneček

než navždy ulehnou

do těžkého nánosu hnijícího humusu

...a přitom každý touží jen po tom,

aby právě jeho poslední pravotočivý výdech

nezůstal bez povšimnutí.

Vida, ani na plnění takovýchto přízemních přání už nám dnes nezbývá čas...