|
| |
 |
Jak jsem šla do kina na TBWP
Autor: Geraldine (Občasný) - publikováno 13.4.2000 (17:21:58), v časopise 17.4.2000
|
|  |
Jak jsem byla v kině na TBWP
Před nedávnem jsem se chystala jít do kina na The Blair Witch Project.
Už strašně dlouho před tím, než jsem tam šla, jsem se o to zajímala, protože můj brácha na tom byl o trochu dřív než já a neustále o tom básnil. A na internetu všude psali, že se lidi budou bát.Na chatu jsem mluvila s lidmi, co říkali, že se z toho jejich kamarádi málem zbláznili.
A jinde se zase psalo, že v Americe se z toho zbláznilo 8 lidí. Nadšeně jsem to všude vyprávěla, a náramně jsem se na film těšila. Jak jsem tak neustále přede všemi vyprávěla děj filmu, přidalo se ke mně pár lidí, kteří na to chtěli jít se mnou.
Podotýkám, že jsem člověk velmi kulturní, neustále chodím do kina a tak. Moc jsem se těšila, že se budu bát a pořád jsem si myslela, že když je to všechno podle skutečnosti, tak v kině bude přesně to, co se tam tenkrát doopravdy stalo, co tam ti studenti natočili. Jak moc jsem se těšila a ani trošku mi nevadilo, že už vím skoro všechno co se tam děje.
Před kinem jsme se sešly všichni co jsme tam měly být.-Asi 5 holek. Povídaly jsme si o filmu a těšili jsme se na něj.
Když to začalo, dívala jsem se pořád na plátno, odhodlána vidět úplně všechno a pokud možno ani jednou nemrknout.
Tak mě to zajímalo, ale stejně jsem v průběhu filmu s jednou mojí kamarádkou okecávala děj a vysvětlovala jsem jí, co se bude dít.
Ani jsem se nebála, jen dvakrát mi běhal mráz po zádech, to bylo všechno. Připadalo mi to, jako bych v kině byla jen čtvrt hodiny a už byly závěrečně titulky. V tu dobu už mi bylo jasné, že to je celé sehrané, ale věděla jsem, že by mi to holky nikdy neodpustily, kdybych jim to řekla, a tak jsem mlčela.
Před kinem jsem si zpívala jakousi písničku z 80. let.Ani nevím od koho, jen vím, že byla dosti veselá a zpívalo se tam ‚"I should be so lucky" a já tam pořád zpívala ‚"I should be so lucky, lucky, lucky, lucky". Nebála jsem se ani trošku, jen jsem pořád přemýšlela o všem, co se v tom filmu odehrávalo, a pak přijela matka pro mojí kamarádku.
Odvoz domů jsem hrdinně odmítla - jsem přeci o rok starší než moje kamarádka, co bych se bála? Domů jsem šla opuštěnými končinami našeho města. V krabičce na cigarety jsem měla už jen jednu poslední. Zapálila jsem si jí, když jsem nebyla ještě ani v půli cesty domů, usmívala jsem se a říkala jsem si, jak v pondělí budu holkám vypravovat, jak jsem se vůbec nebála a ze srandy jsem si svítila na cestu cigárem.
Jenže v půli kopce, od kterého to bylo k nám domů už je 5 bloků, jsem několik metrů před sebou zahlídla nějaké dvě postavy. V pohodě jsem natáhla cigaretu a řekla jsem si ‚"Sáro v klidu, budeš je ignorovat".
Když jsem procházela kolem nich, zastavily se a jedna z nich řekla : "Nemáš oheň?"
S klidem jsem si uvědomila, že je znám, byly to dvě holky ze základky a tak jsem jim zapálila cigaretu a odešla jsem.
Oddychla jsem si až teprve pár metrů před naším domem.-Teď už jen aby nikdo nepoznal, že jsem kouřila a bude to super.
Doma byl i brácha i matka.-Ona spala, on byl u počítače.
Spadl mi kámen ze srdce, šla jsem zapnout rádio a zapálit další cigaretu od bráchy. V pohodě jsem si vykuřovala na balkóně a dívala jsem se co se děje na ulici.
Šla tam nějaká holka s klukem a on byl totálně opilý.-Pobíhal tam ze strany na stranu a pokřikoval : "Janičko.Ty seš tak strašně krásná!Já tě mám strašně rád." Ona se na něj podívala, chytla ho za rukáv, táhla ho dál a já jí zaslechla, jak ještě zoufale říká : "No jo, já vim, tak pojď."
Ačkoli jsem se nebála, říkala jsem si, že kdybych tyhle dva potkala cestou z kina v těch tmavých a tichých končinách - určitě by mi strachy zbělely vlasy. Pak jsem si šla už jen lehnout.Byla jsem unavená, ale spát se mi nechtělo.
Moje kamarádky dodneška nevědí, že ten film byl nahraný. Pořád je to zajímá a pořád si o tom dokážou povídat. Myslím, že ani nemám v úmyslu jim to říct.-Pak by je to přestalo bavit.Když si ale vzpomenu, jak jsem se tak trochu bála cestou domů, a jak se teprve bály holky, i těch nejpitomějších zvuků a stínů ještě týden po tom, musím se smát.
|
|
|
