Třebas krůpěj nahého potu. Přesněji, black birds flying across celozrnné pole, to abys věděl, o čem je život, za žhnoucích nocí s tou pravou ve stodole. „Petře, Petříčku“, šeptala mi něžně maminka, když jsem si ještě hověl v jejím bříšku. „Nemůžu se tě dočkat.“, říkávala. Věděla, že porodí chlapce a v té šťastné době dokonce  věřila, že… ale takových už bylo.   „Véno, vezmi si klobouk, nebo se nám zase na slunci uženeš“, zahartusil na mně otec a hodil mi svůj slamák. Nechytl jsem ho a chlapi se ušklíbli. „Tak konec legrace“ zavelel a plivl si do dlaní, silný a odhodlaný, můj otec. „Dnes do soumraku vás chci všechny vidět támhle u dědkova dubu“, ukázal k obzoru. Chlapi si stejně, jako on, plivli do dlaní a dali se do práce, kosišťata zasvištěla a já, můj otec, bratr Jiří - chtěl z nás mít krále, tak to alespoň říkával v hospodě, proto ta jména - a pár dalších chlapů z vesnice jsme se začali prohryzávat lánem obilí směrem k dědkovu dubu. Hej, hou.   Slunce nadobro vysušilo mlžný opar a vší silou se opřelo do polí. Nikdy jsem nebyl moc na práci, vždycky ten pomalejší, nikdy na výsluní, vždycky v něčím stínu, zrovna jako teď. Jiří je o pěkných pár délek přede mnou, po levici otec, i za ním zaostávám. Hej, hou. Po tisící nezbude než zatnout zuby a do úplného vyčerpání dřít, vždyť večer není daleko, snad nějakých pár uřícených hodin. Hej, hou.   Chvíli myslím na Jiřího, chvíli poslouchám svistot. Lojzík začal zpívat, postupně se přidávají všichni, jen já ne, já se nepřidám, nezpívám, podivně skřehotám a navíc, navíc jsem dočista u konce s dechem. Jak by bylo příjemné svalit se do vysoké trávy a pozorovat nebe, nebo se plavit potůčkem až dolů k slepým ramenům řek, jaké by to bylo proplout je všechna. Stejně je všechna proplujeme, stejně nám nedovolí ani jedno minout, tolikrát se vrátíme, a znovu, a znovu. Plul bych po obloze až na trh, smísil bych se s tisícem vůní, poslouchal bych šumění lidiček a jen tak potichounku byl.   Vzít tak jednou Marii do města, vzít vůz, zapřáhnout Bělouše, koupit jí šátek a perníkové srdce. V pěkný den, třeba jako je dnes, to by bylo překrásné. Marie by se smála, celý svět by se usmíval s ní, to by bylo báječné. Nikdy mu to nezapomenu, nikdy mu nezapomenu, že ji chystal pro Jiřího. „Marie, nejlepší partie široko daleko a zrovna ty si na ni musíš myslet“ smál se mi, když se dozvěděl, že se po ní otáčím. Nikdy mu to nezapomenu.   Otec nikdy nevěřil na školy. Bůh ví, že by mě do nějaké poslal, kdyby myslel, že na to mám hlavu, ale měl mě přečteného. „Vždyť by ses tam trápil“, rozmlouval mi v jedné ze svých přívětivějších chvilek. Měl pravdu, nejsem zvlášť bystrý, jen, možná zbytečně moc přemýšlím. V tom to bude. „Véno, necárej se s tím“, křičí na mně Jiří, „nedumej nad tím a zaber, chlape“. Hej, hou.   Necítím ruce, jen vím, že kmitají ze strany na stranu, celé tělo se hýbe, já to vím, vidím je, ale necítím, potím se, chce se mi omdlít. Večer, až se setmí, chvíli po večeři si rozsvítím v komůrce lampu a ponořím se do knížky. Špatně spím, když zavřu oči moc brzy, zdají se mi nepěkné věci, budím se zpocený, děsím se sám sebe, svojí hlavy, všeho co v ní v noci vídám. Těším se až si rozsvítím a budu si číst. Nečtu rychle a nerozumím všemu co je v knihách napsáno, přesto čtu rád. Těším se na večer, až všechno utichne.   Minulý týden, když Jiří seřezal Vořecha, měl naběhlé žíly na rukou, stejně jako dnes, stejně lehce, jako dnes kosí obilí, bušil do Vořecha holí. Otec se na něj díval a nic mu neřekl. Řezal ho do krve a Vořech kňučel. To kňučení se mi zadíralo do kostí, a přeci jsem se nemohl pohnout, nemohl jsem nic. Někdy bych nejraději utekl, sebral se, zmizel, daleko, do města, kamkoli. Někdy je to k nevydržení, vidět jí každý boží den a nemoct nic, vůbec nic. Někdy se usměje, jen pro mně, to pak bývá všechno ještě horší. Mám všeho dost, statku, otce, Jiřího, mám dokonce plné zuby i jí, mojí Marie.   Když zhasnou lampy, když večerem zašumí listí staré lípy, když zavoní do mého pokoje, když usínám, beru ji za ruku a běžíme polem, válíme se v něm, jen tak posedáváme u potoka – chytit se tak proudu a vinout se líně krajem - povídáme si, vykládám jí o sluncem rozžhavených zemích na jihu, o tom, co se mi honí hlavou a ona se mi posmívá, „ty můj mudrlante“, říká, „tebe je tu škoda“. Je to jen sen, jen přelud, jen opar vlahé noci na mých víčkách, sladká představa, která končí s posledním vědomým nadechnutím, pak se topím a mizím v bažinách. Nikdy mu to nezapomenu.   „Petře, Petříčku“, špitla a probudila mě nebesky hebkou dlaní, hladila mě na tváři, velmi něžně. Po dlouhé době sladké probuzení, žádní démoni, zuby vlků, žádná temná zákoutí, jen teplé vlahé světlo ve velkém bílém pokoji. „Anděli“, zašeptal jsem, „kde to jsme?“ „Neboj se, Petře, my to zvládneme, zvládneme to.“ Kdybych alespoň věděl proč to všechno, kdyby to alespoň dávalo smysl, jenže nedává, nevidím ho. Otče, ukažte na první a já se s ní ožením, nic už nedává smysl, všechno je ztracené, hvězdy jsou mi ukradené. Všechno je ztracené! Hej, hou.   Kráčí polem, moje víla, rozeznávám její siluetu mezi všemi. Sem tam poskočí, zpívají si, smějí se, vidím je na tisíc metrů a přitom bezpečně poznám její vůni. Blíží se k polednímu, poslední z chlapů zastavil pěkný kus přede mnou a z vesnice přicházejí ženské s obědem. Nepřestávám, slunce mi rozežírá slanou kůži na rukou. Hej, hou. Jdou po cestě, kolem křížku, nesou košíky s jídlem a džbány plné vody. „Marie“, řvu tiše, zbývá mi posledních pár metrů.   „Véno, ty jsi pašák, král, král všech sekáčů“ křičí na mně Marie z dálky. Ženské se zasmějí a chlapi zakřičí. „Hej, hou, Véno!“ Poslední metr, Marie přijde blíž, pohladí Jiřího po tváři a dá mu napít z velkého hliněného džbánu.   Takových už bylo.