|
| |
 |
Hladina
Autor: Tupapau (Občasný) - publikováno 17.12.2001 (00:56:37), v časopise 30.12.2001
|
|  |
Hladina
Pomalu seběhla příkrou stráň k lesu, kde se cesta stáčela mezi mohutné kmeny dubů. Bylo něco kolem tří a obloha se zatáhla clonou černých mraků. To už nestihne. Bude se muset někde schovat.
Z městečka vyrazila kolem půl sedmé a namířila si to na jih. Kraj zde byl pustý a lidská sídla osamělá. Jen několik silniček symbolicky protínalo krajinu. Byla tichá a klidná, plná harmonie, nedotčená člověkem.
Na okraji lesa se dívka ještě zastavila. Přiložila dlaně k ústům a zakřičela svoje jméno. Odráželo se kamenitých svahů a vnikalo do skalních rozsedlin. Ozvěna jí ho vracela stejně zřetelné a čisté. A jak zvuk hlasu slábl, vytratila se i ona, spolknuta hustými lesy na protější straně údolí…
Schylovalo se k večeru.To je zvláštní! Byla by přísahala, že tudy vede silnice. Stála uprostřed mýtinky a studovala mapu. Dlouhá tenká linie protínala vrstevnice. Vždyť je tu i vyznačená!
Kousek dál, nějakých pět set metrů, stojí most. Malý most, asi železniční viadukt. Přenocovat pod ním může. A hned ráno bude pokračovat .
A to už se první kapka svezla po dívčiných vlasech. A druhá, třetí… Prší a hustý déšť se ve vlnách snáší k zemi
Z cesty byl snadno vidět. Stál nedaleko mezi stromy a tvářil se, jako by byl odpradávna jejich součástí. Vedly tudy vůbec někdy koleje?
Boty se jí nořily do sypké hlíny.
„Dobrý večer.“
Trochu ji překvapilo, že tu není sama. Opřen o stěnu zde seděl nějaký muž. Ani neodpověděl, jen mírně zakýval hlavou.
Usadila se naproti, po tváři jí stékaly drobné kapky. Jemu taky. Bouře ho zastihla stejně nepřipraveného jako jí. Zdalipak jde taky do Norwoodu?
Otočila se. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že se dívá do velikého zrcadla. Viselo na rezavé skobě zaklíněné ve spáře zdi a jeho bohatě vyřezávaný rám skrýval její překvapený úsměv. Ani si ho nevšimla Kde se tu vzalo?
Oblékla si svetr a zavřela oči. Je tu taková zima!
V dáli zaburácel hrom. Proudy vody stékaly po kmenech stromů, aby se na zemi spojily v jeden. V jeden tok nebývalé síly…
Prudce a hlasitě narážely kapky do listů…BUCH, BUCH, BUCH! Před chvílí se probudila. Nevěděla, jak dlouho už spí, ale les se mezitím propadl do hluboké tmy a venku, mimo ochranu tlustých kamenných zdí, zuřila vichřice. Opravdu nezávidí těm, kteří dosud nenašli přístřeší …
V obrysech jen pomalu rozeznávala tvary. Břečťan, kryjící ohyzdnou klenbu, pilíře, skryté v kopřivách. Rám zrcadla. Avšak namísto hladkého povrchu, odrážejícího každý pohyb, ba každé slůvko, se v něm otvíral pohled do dlouhé temné chodby. Dlouhé a vlhké. Zatřásla se.
Kap, kap. Veliké kapky dopadají těžce na dno katakomby. Písek je ztlumí. Kap, kap…křup…křup
Kapky? Písek, to vrže písek!
Téměř neslyšné kroky se sunou blíž. Rozvážně. Neměla by utéct? Pomalu…pomalu…pomalu…
Nemůže dohlédnout na konec té chodby. Tma halí tajemství a to se k ní blíží. Černá postava s nožem v ruce…skutečnost nebo přelud? To bylo…Blíž a blíž a…
Klid. Hlavně klid. Přece tady nemůže zůstat. To nevydrží! Kapka za kapkou. Teď už musí. Už je příliš pozdě… příliš pozdě a vrah čeká.
Blesk osvítil oblohu. Prolétl klenbou, aby nakonec vklouzl do temné chodby v zrcadle. Ten krátký okamžik jí přesně stačil na to, aby ve vlhkém písku spatřila otisky nohou, stopy.
Lidské? Ne, jsou moc malé. Ale čí?
…to jenom kape voda…
Zdá se jí to? Kroky utichly.
Neviditelný stojí před branou a čeká. Na vhodný okamžik…na vhodnou chvíli…s kudlou v ruce.
Povrch zrcadla, hladký a lesklý, se zavlnil.
Po hladině se rozběhla kola, pomyslela si. Hladina. Ano, tak to skutečně vypadá. Jako hladina zčeřená do miliónů drobných vlnek…a drobný příboj šplouchá o rám zrcadla. Vlnka za vlnkou…celé vlnobití…
Někdo tu je. Jeho dech se sráží na její tváři. Mlčí, vyčkává.
Hladina zrcadla se znovu zčeřila a do písku dopadl oslnivý záblesk světla. Host přišel…
Teprve teď ho viděla. Drobná hlava vykoukla zpoza rozběhnutých vlnek. Ptačí hlava! Nezvaný se přehoupl přes rám a přistál do vlhké prsti několik metrů před ní.
Ani se nepohnula.Byl to malý oranžový pták s protáhlou hlavou.
Postoupil trochu blíž a zastavil se, ve tmě lehce světélkoval. Ano. To je to zvláštní světlo…
Zvídavě si ji prohlíží. Zdá se překvapený. Zmateně ucouvl a hledí dívce do obličeje. Oči, lesklé a zlé, se na ni dívají s jakýmsi opovržením, s jakýmsi odporem.
Oblohou projel další blesk. Podoben hadu sklouzl k zemi se stejnou elegancí. A on se polekal, skočil zpět do tajemných a hlubokých prostor labyrintu.
Pomalu pak zamrzala hladina zrcadla, až se nakonec slila v jednotvárnou plochu, která opět nevinně odrážela okolí tak, jak dřív.
Nevěděla co má dělat. Pomalu vstala. Chce si sáhnout na sklo. Nezavlní se pod jejím dotykem? Nemůže. Něco jí drží. Je to strach?
Zabalila se do spacího pytle a opřela se o batoh…
Půlnoc překlenula údolí neviditelným mostem z temných vláken. Visely na nich řídnoucí mraky. Ještě chvíli a zmizí úplně. Ale prozatím déšť neustává. Vyprahlá zem stále pije.
Tmu prořízl výkřik, sténání, bezmoc. Trhla sebou. Teď už byla vzhůru. Slyšela zřetelně všechno kolem sebe. Poslední záchvěvy hlasu před smrtí, tiché trhání.
Opatrně vzhlédla. Cítila krev. Rozlévala se a vsakovala spolu s deštěm.
Ten muž byl mrtvý. Drobný oranžový pták mu seděl na hrudi, drápy křečovitě zatnuté do bílé kůže. Vyrve mu srdce . Záblesk červených očí prolétl tmou až k ní. Pohrdavý, plný hrůzy. Ještě tlouklo. Teplé a rudé se divoce zmítalo v jeho zobáku. Tělo duše. Přidržel si ho nohou a zaklonil hlavu. Vítězný skřek se dere z jeho zobáku. Už není nikdo, kdo by ho překonal. Kdo bude další na řadě? Ona?
Odnášel si svou kořist zpátky do zrcadla. Krvavá stopa se táhla chodbou v písku a ozvěna odrážela noční tlukot srdce. Vytrácela se. Do neznáma.
Chtěla pryč. Teď, hned. Proč se nemůže hýbat? Proč nemůže křičet? Proč?…
Ráno se do údolí potichu vkradla mlha. Zatančila si ve větvích stromů a rozprostřela své bílé šaty po okolních lukách. Pak ulehla do měkkého mechu a nechala prameny třpytivých dlouhých vlasů vlát v sílícím větru. Větru, který je splétal do nesčetných copů. Větru, který je cuchal. Usnula, ukolébána zurčícím potůčkem v poli bledulí, bzučením čmeláka v jabloňovém květu. A celý kraj se proměnil v nejasný stín, v nezřetelný obrys skutečného světa.
Mrholilo a z listů stékaly drobounké kapky rosy. Včerejší bouře odplula dál do vnitrozemí. Jediným svědectvím zůstala stébla trávy zohýbaná v prudkém náporu deště.
Pod mostem byla sama. Hlavu opřenou o ruksak přemýšlela o dnešní noci. Zdálo se jí to? Asi jo. Pod mostem nikdo nebyl, pod mostem byla sama. Noční můra vyprovokovaná její obrovskou představivostí. Na tváři se jí objevil lehký úsměv. Už bude muset jít.
Les se ponořil do jakési agónie, kterou nepřerušil žádný zvuk. A když pominul vítr a mohutné duby přestaly sténat pod jeho náporem, bylo ticho téměř hmatatelné.
Popadla batoh a začala se drápat do svahu tím směrem, kde včera opustila cestu. Pod nohama jí vrzalo provlhlé listí, ještě z loňského podzimu. Nezapomněla tam nic? Uzounká pěšinka se vinula mezi růžovými keři až do Norwoodu. Nad obzorem se objevil kousek blankytně modré oblohy. Za chvíli jistě vysvitne slunce.
Nořila do přívětivé zeleně keřů a všechny starosti hodila za hlavu. Za chvíli se jistě bude hřát u obrovského krbu a popíjet horký čaj. Ještě pár kilometrů. Přidala do kroku.
Ani si nevšimla, jak se hladina kaluže, kterou právě přeskočila, lehce zavlnila.
|
|
|
