Dívá se na mě z pozadí bílého roucha a já ji poznávám.Nikdy tu nebyla, ani vidu ani slechu.Koupit by se jistě dala a ani by nemusela být falešná, já bych se spokojila i s jinou.Ale vždyť jsem ani nevěděla, že existuje, tak jak jsem se mohla spokojit s jinou.
             Ležela tam v kamení, udupaná rosou.Jen tak málo stačilo.Pak po létech začala se rodit, jen jiná.Tak silná a statečná.Nemohla mít rezavé vlasy, a tak jsou černé.Ale jí to moc sluší.Bílá pleť tíhne k poznání a touží po zemi plné jizev od čehosi, čehokoliv.Ona je zlá a ta druhá je nula, absolutní omyl, který nastal, však očekáván byl.Dokonce se na něho bylo natěšeno.Pak přebit byl lepším, dvojím.Kráčím a nevím kam, to jen mé ruce vědí, kam chtějí dojít.Jen zpitomělá intonace hlasu, stehy a spousta špíny.
             Kalich přetekl, leč žádná kapka není na podlaze rozlité touhy.Bil mě, kopal do mého maličkého těla a já jen smutně plakala.Díval se, já měla pocit, že padají sloni, aby mi přinesli štěstí.Padaly rány, jako dítě jsem se spletla.
             V mém sladkém světě se spadanými listy hořících stromů se spalo krásně.Nástěnná malba ji trápila.Kapky soustředění uhasily oheň, zbyl jen krásný domov z křížů.
            „Kam letíš?“ ptal se mě vítr mezi kořeny stromů.