Jedna země - dva světy

Izrael je sice velmi malý, zato mediálně velmi výrazný stát.

Osud tomu chtěl, že tento malý stát v sobě vždy pojímal více světů. Jejich stoupenci zde paralelně žijí, někteří v konfliktu, jiní ve vzájemné toleranci. Dnes se k těmto  pomyslným světům přidaly dva další – válkou zmítaný sever a válku glosující střed a jih.

Pomyslná hranice mezi těmito světy se nachází asi padesát kilometrů severně od Tel Avivu, tedy od Chadery – nejjižněji položeného města ostřelovaného hizballahem.

V centru a na jihu země lidé sledují vývoj událostí prostřednictvím televizního zpravodajství, novin, internetu a „při pojídání dýňových semínek“ bouřlivě glosují politické a vojenské postupy. Nemálo z nich je válkou přímo zasaženo.  Povolávací rozkaz nástupu na takzvané „miluim“ obdrželi Izraelci z požadovaných jednotek po celé zemi. Odváděni jsou všichni, kteří během své povinné vojenské služby patřili k jedné z požadovaných jednotek, a to bez ohledu na rodinný stav, zaměstnání, společenské postavení. Limit je pouze věkový (dnes do 45 let). Před čtrnácti dny bylo takto povoláno na sever přes čtyřicet tisíc mužů, většina je doposud soustředěna v severských kibucech na izraelském území. Tento týden byla obeslána druhá odvodová vlna.  Na leckterých pracovištích náhle panuje ženská přesila – když muži válčí, ženy drží domácnost, obchody a běžný chod společnosti.

Nicméně jedinou viditelnou změnou zde jsou zmatení řidiči, bloudící po městských silnicích. Jsou to „váleční utečenci“ ze severu, kteří přijíždějí, aby hledali azyl u svých blízkých i vzdálených příbuzných. A jak už to v Izraeli chodí, i ti, co žádné takové známé nemají, mohou využít nabídky nemála rodin ochotných u sebe hostit po dobu nezbytně nutnou celé rodiny.

Samy o sobě neprostorné byty mnohých z mých kamarádů – jedná se především o byty studentského typu – se proměnily v noclehárny. V jedné posteli spí více dětí,  po zemi, včetně polozakrytých teras, jsou rozloženy matrace. Doposud zahálející kuchyňské trouby náhle produkují nejrůznější blízkovýchodní speciality. Jak dlouho budou tato „romantická rodinná setkání“ trvat se neví, ale náročnost  situace často nakonec vede k rozdělení rodiny. Část se vrací na sever, část se po vzoru kočovníků přesouvá k dalším příbuzným.

Přesto se jižně od pomyslné dělící hranice žije způsobem, který válka příliš nepoznamenává. Non-stop telavivské kavárny jako by ani boje v zemi nezaznamenaly.

Zato sever místní označují za „Sarajevo“. Nebo alespoň za cosi, co si pod tímto označením představují a čím se sever stal – pobořená, ostřelovaná města plná prachu, utahaných lidí a neustávajícího hluku palby a letadel.

Rakety na severská města dopadají po celé dny. Nejtěžší ostřelování zažívá zřejmě dnes již z velké části opuštěné malé severské pohraniční město Kiriat Šmona.

Hodiny trávené v krytech se zdají nekonečné. Dle oficielních pokynů je sice možné čtvrt hodiny po doznění sirén kryt opustit, ale strach a vyčerpanost některé přemohla natolik, že své nové betonové příbytky neopouštějí a denní světlo tak neviděli již několik dnů.

Některé velké hi-techové společnosti, sídlící v Haifě, zřídily nová „podzemní zázemí“ pro své zaměstnance. Pracuje se tedy i z improvizovaných kanceláří v prostorách garáží, kde nechybí ani dětské koutky a automaty na zmrzlinu.

Pud přežití a adrenalin z válečného napětí dodává lidem sílu a  neřešit „nepodstatné“, čímž se rozumí vše život přímo neohrožující. K těmto nepodstatnostem ovšem patří i oprava zničených domů a podniků nebo finanční zajištění. Platy se nevyplácejí, práce jsou pozastavené, bankomaty prázdné. Mnozí kritizují nedostatečnou připravenost státu, který příliš spoléhá na vzájemnou solidaritu a „izraelskou povahu“. Kdyby soukromý sektor nezajistil tisíce krytů dodávkami klimatizačních zařízení, dek, televizí či přehrávačů, potravin a mnohým dalším, vypadala by dnes situace podstatně hůře.

V tomto směru nelze nezmínit iniciativu v posledním roce silně medializovaného místního milionáře A. Gaidamaka. Tento původem ruský podnikatel s dosti podivnou historií, který se netají svými společensko-politickými ambicemi, využil válečného stavu ke snad jedné z největších „PR“ akcí. Na pláži Nicanim nechal vystavět „vesnici“ pro pět tisíc rodin ze severu, kde se nabízí bezpečný nocleh, ale také teplá jídla o více chodech, akrobati a klauni bavi děti, funguje zde sportovní i kosmetický kout a první pomoc. To vše zdarma. Tisíce potenciálních voličských hlasů a desetitisíce příznivců si tak Gaidamak zajistil.

Žijeme tady ve válce, každý vystaven jiné realitě, každý v jiném světě.

Doufejme ze toto válečné běsnění brzy skončí a přinese hmatatelné výsledky, především likvidaci infrastruktury teroristické organizace hizzballah, která infiltrovala libanonské území. Přeji si konec války pro Izraelce, stejně jako Libanonce, pro sebe a své přátele. Ovšem alibistické příměří vnucené mezinárodním  prostředím, poskytující pouze další čas pro dodávky zbraní a obnovu sil, není přijatelným řešením.

Pokud Izrael neobhájí a neobnoví své postavení silného státu, stane se Blízký Východ dalším regionem nekonečných bojů. Doufejme, že se severní Izrael a jižní Libanon nestanou po vzoru španělské občanské války prostorem pro ozkoušení zbraní a rozestavení "hráčů". Pokud tato hra byla rozehrána Íránem a svět před tímto faktem zakrývá oči, nezbývá než se modlit a připravit se na těžké měsíce, ne-li roky.