„Někdy bych ji rád našel.“

„Někdy?“

„Někdy, alespoň jednou.“

„Chceš říct, že jednou bys ji rád našel. Až jednou, ne teď. Někdy jindy.“

„Ne, já nevím. Možná.“

„A proto jsi přišel sem?“

„Ne.“

„Tak proč jsi přišel?“

„Já nevím.“

„Opravdu jsi sem přišel hledat ji?“

„Já vážně nevím.“

„A víš určitě, že jsi ji už nenašel?“

„A zase ji neztratil?“

„Jak se jmenuje?“

„Kdo?“

„Ona.“

Musel jsem dlouho váhat, než jsem usoudil, že na tuhle otázku neznám odpověď. Tak trochu jsem podezříval malíře, že on tu odpověď zná.

„Ona.“

„Ona…“

„Martina?“ nadhodil jsem. „Ta se přece ztratila.“

„Kolik se ti za život ztratilo ptáčátek?“ zeptal se poněkud znaveně.

„Všechny.“

„Jako všem ostatním. Každý musí někdy něco starého ztratit, aby mohl něco nového získat. Slyšel jsi už o tom, který měl všechno?“

„Ne, byl to šťastný muž?“

„Ne, on… Stalo se mu, že nebyl. Získal všechno, ale ztratil sebe.“

Z toho plyne jednoduchá rovnice:

„Mé Já je všechno co mám.“

„Máš? Přemýšlej…“

„Co se stane, když se ztratím?“ zeptal jsem se náhle.

„Nikdy jsi se neztratil?“

„Já vím, jednou, jednou jsem se ztratil v lese, byla mi zima. Už je to dávno. Běžel jsem tak dlouho, dokud jsem neupadl a nezačal vzlykat do zatuchlého listí. A pak jsem se sebral a šel dál, pořád rovně až na silnici, jako ta malá holka – Trisha se jmenovala. Měla ráda Toma Gorgona, baseballového hráče už nevím z jakého týmu. Měla s sebou walkmana a poloprázdnou láhev s vodou a bloudila asi čtrnáct dní, než jí našel nějaký sedlák. A sledoval ji pán lesů nebo jiná lesní příšera. Byla malá.“

„Jak dlouho jsi bloudil ty?“

„Dvě hodiny?“ trochu jsem se zastyděl. „Ale to byl jen román, ta holka tam určitě nebyla. Ne, nebyla tam. Určitě nepotkala lesní nestvůru. Napsal to King, ten vždycky všechno moc přehání.“

„Ještě někdy jsi se ztratil?“

„V parku s duby a platany,“ napadlo mě říct, ale neřekl jsem; on to věděl.

„Když odešla Martina…“

„Tak jsi se ztratil.“

„Ano.“

„Šel jsi ji hledat a ztratil si se.“

„Jo…“

„Kdo byla Martina?“

„Holka na vozíčku.“