Nadešel čas si tvůrčím způsobem namazat konečník rebarborvým máslem, uklidit si všechno haraburdí na půdě, vyfrkat otravné holuby z nosu, postavit se před zrdcadlo a zakřičet :"To už je konec"?! Budeme muset čekat minimálně půl dne a půl večera na okamžik, kdy nám odpověď příjde pošeptat půvabná, koketní, slušná a diskrétní děvka z blízké vesnice. Jakmile nám začne tiše prozrazovat správnou odpověď do našeho ouška, rozevře se nám kalhotový degent, začne čímsi neklidně lomcovat, oholí se, osporchuje a děvku i s jejími krámy znásilní. Tak toto už bude na naši citlivou povahu až moc- rozchechtáme se tak nahlas a tak intonačně vysoko, až nás z toho klepne pepka. Nosní dutiny se ucpou stády ozónovou vrstvou onemocnělých holubů, konečník praskne a vysype ze sebe zajímavé odpadní roury (budou mít podobu vzteklých psů na jatkách), v očích nám popraskají žilky, což bude mít za následek kompletní oslepení naší bytosti, krajkovaná košile si upne límeček tak tvrdě, že nás svou puntičkářkou pedanterií doslova zaškrtí. Padneme na zem mrtví, zem se s námi propadne dolů, do jakéhosi sálu, který vypadá jako nemocniční ústředna. Tísnivost tohoto prostoru by zasáhla každého- včetně mrtvoly. A také že jo! Nejprve si s tichou radostí uvědomíme, že ještě nejsme za zenitem, že  zatím dýcháme a můžeme si klidně užívat života. Radost nebude mít dlouhé trvání. Do sálu velkým francouzským oknem vlétne jakýsi holub, barvy ani bílé, ani černé, vyhlížející na obyčejného ptáka až moc nebezpečně. Snažíme se ho sice zbavit, mácháme rukama, nohama, pokoušíme se vstát a utéct (nejde to, jsme připoutaní a bezmocní). Leč marně. Agresivní holub, dosud se vyskytující v oblasti stropové (kde je plno živočišné špíny a odpadu vytvořeného uklízečkami z povolání), se prudkou rychlostí dostane až k našemu drahocennému obličeji. S rozevřeným militantním výrazem v ptačím fýzisu, klapáním zobáku podle všeho vybízejícího k boji a odporným vydáváním ,,žlučovitých" pazvuků, neprojeví ani špetku lítosti nad naší bezbranností a celkovou ubohostí (ve smyslu metafyzickém). Naše krásné oči, svojí zářivostí, oduševnělostí a třpytem proti očekávání zůstanou nepoškozeny. Holubovi šlo o jediné- vytrhat nám z nosu všechny malé holuby a sníst je, aby si tak polepšil v hiearchii originálních gastronomů. Svým krutým a bezohledným klováním nám nejen natrhl nosní přepážku, ale také způsobil řadu krvavých (a páchnoucích) stigmat na ostatních částech našeho elegantního obličejového zevnějšku. Poté, co nás zbavil snad všech dosažitelných holubů (ještě, že nechtěl získat i holuby z mého žaludku), najedl se a napil(čím jiným než mou krví tryskající z jím vytvořených stigmat), zamyslel se nad tím, co bude dál. Nakonec se přesvědčil o naší momentální nepotřebnosti, zamával křidly a uletěl skrze francouzské okno ven do krajiny impresionistických malířů. Jak jsem se na jeho odlet, kterému dominovalo oranžové zapadající slunce, celou dobu díval, byl jsem o chlup šťastnější a málem bychom snad i tu kapku slzy utrousili. Stalo se tak-jenže nikoli kvůli dojemně vyhlížejícímu ptačímu letu, nýbrž kvůli šílené bolesti, kterou nám pan romantickoimpresionistický aktér naší duši fascinujícího živého obrazu svou "večeří" zajistil. Dlouhou, téměř nekonečnou chvíli úpéme, skučíme, pláčeme a jinak teskníme, následně se po krátkém meditační chvilce rozhodneme k tomu, že se automně vyléčíme. Geniální nápad. Nebude to nic těžkého- sice nepůjde o žádnou dlouhotrvající pojistku našeho zdraví, ale lepší malé uzdravení než žádné. Abychom se dostali ze všech "holubích bolestí", musíme učinit dva kroky- narvat si do nosu mohutný počet odporných holubů a u ztracené prostitutky si vyzvednout šálek vína. Pak se přirozeným vývojem staneme prozatimní metlou lidskosti. Sílou prahmoty, památkou svatých, ďáblem v trenýrkách. Shalom und ámen, smrtelníci....