Řečník

Jako jazyk pekelný trčel ze dveří Cramersiho pracovny rudý koberec protkaný zlatými nitkami – jakoby kořeněný sírou. Tak nějak to na Chervalda vskutku působilo; snad proto, co o svém klientovi už slyšel. Když se teď nad tím ovšem zamyslel, bylo vlastně těžké určit, kdo byl čí klient. Jako představený klanu Blaithe se samozřejmě neměl čeho obávat – disponoval dokonalým výcvikem, určitou politickou nedotknutelností a škálou různorodých zbraní, které měl ukryté po celém těle. Mistra Cramersiho však obklopovala děsivá aura, ještě umocněná Chervaldovými vzpomínkami na nedávné události.

„Posaďte se, sire,“ pokynul hobitovi Cramersi. „Něco, hm, k pití?“ – ovladačem otevřel tajnou skříň plnou drahého alkoholu.

„Nikoliv,“ odmítl Chervald. Jen blázen by mohl pít z číše podané tím ďáblem.

Usadil se do měkkého polstrovaného křesla, přesně naproti Cramersimu. Sedadlo bylo dostatečně vysoké, aby si mohli navzájem hledět přímo do očí. Rozhlédl se po interiéru. Drahý, krásně vyřezávaný nábytek a obrazy světových mistrů na stěnách - to všechno bohatě svědčilo o stavu Cramersiho konta. 

„Inu,“ pozvedl magnát obočí, „půjdu rovnou k věci. Doufám jen, že úkol, pro který jsem si váš klan najal, nebude nad vaše síly…“

Bože, pomyslel si Chervald, ten člověk mnou vážně opovrhuje jen proto, že jsem půlčík…

„Má firma má monopol na zpracování všech přírodních surovin a kontroluje prakticky veškerý potravinářský průmysl, jak jistě víte. Jsem tedy vlivný muž. Není také divu, že jsem již zažil několik atentátů – tento však byl obdivuhodně drzý. Vaše práce je jasná. Dopadněte útočníka a přiveďte mi jej, ať už živého či mrtvého.“

„Snad kdybychom mohli přejít k faktům…“

Cramersi se zasmál. „Pročpak ne? Máte je mít – poslouchejte! Fakt prvý: má ložnice je chráněna trojitou obranou. Spolehliví hlídači, energetická bariéra a dveře na kód. Fakt druhý: zločinec se dostal přímo k mé posteli. Kdybych se včas nevzbudil a nezahnal ho paralyzátorem, zabodl by mne. Podivuhodné je, že ač byl znehybněn, stejně se mu nakonec podařilo, čert ví jak, utéct. Fakt třetí: byl vysoký, štíhlý a měl temný plášť. Navíc na zemi nechal předmět doličný, svou dýku se znakem černého stromu. Po paralyzaci vám ochabnou svaly, ani se nedivím, že ji už neudržel. Jestli chcete, bude vám ta dýka k dispozici.“

Chervaldovi se zatmělo před očima. Černý strom… Vzpomínal na toho charismatického řečníka tam dole ve staré podzemní tovární hale. Kvůli tmavé kápi nikdo z přítomných shromážděných nelidí nespatřil jeho tvář, hlas ale plně postačoval. Hovořil o návratu k přírodě, o tom, jak věci ztrácejí svou hodnotu, jak jim lidé berou jejich historii a svobodu. V těch slovech byla síla. Po té řeči byl každý nečlověk logickým nepřítelem mistra Cramersiho, kterýžto doslova vysával všechny přírodní zdroje a nijak se netajil svým rasistickým názorem na nelidi.

Chervald začínal tušit, odkud vítr vane. Ačkoliv se řeč jemu samotnému zamlouvala, přesvědčoval se (i když nepříliš přesvědčivě), že peníze nepáchnou. Doufal, že magnát nezpozoroval změnu v jeho výrazu, na druhou stranu, zachovat si stále stejnou tvář, ať se stane cokoliv, mu nikdy velké potíže nedělalo.

„Můžete mi ukázat tu dýku?“ požádal Cramersiho, protože měl pocit, že by měl něco říct.

„Samozřejmě!“ řekl a luskl prsty. Dveře do pracovny se otevřely a pršel jimi sluha s tácem, na němž zbraň ležela. „Tady ji máte, dělejte si s ní co chcete. Kdybyste na něco přišel, víte, jak mě zkontaktovat.“

Vstal, aby hobitovi potřásl rukou, což byl signál, aby už Chervald odešel. Ten nic nenamítal. Upřímně řečeno si pořádně oddechl, když měl Cramersiho ohromnou rezidenci bezpečně za zády. Ani nevěděl proč, ale asi po sto metrech hodil dýku do kanálu. Cramersi mu sám řekl, že si s ní může dělat co chce.

Později toho dne seděl hobit Chervald v jednom špinavém pouličním baru, nervózně si pohrával se svou sklenkou. A protože ke dnu se dopracoval už před hodnou chvílí, neměl co na práci. Poslouchal tedy aspoň rozhovor zakrslého kudůckého barmana s jedním místním štamgastem.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se barman potichu.

„O čem?“

„O tom cizinci! Nevím, jestli se o tom může mluvit nahlas.“

Štamgast mávl rukou. „Sere pes!“

„Tak jó. Je to celý nějaký divný, to ti povím, připomíná mi to tu pohádku o krysařovi, znáš jí, ne? Mám pocit, že kdyby ten dlouhán zapískal, spousta nelidí by se za ním ochotně rozběhla. Tuhle mi vyprávěla jedna známá, že k nim přišel a jejího muže vyléčil z nemoci. A další a další vyprávějí podobný historky…“

„Hm, máš recht. Víš, jak je ten gnóm, Scarlett Melizet se jmenuje, podle kterýho je ten černej něco jako spasitel? Ten, jak prohlašoval, že obleče roucho řečníkovo, a nosí teď černý hadry? Dřív jsem ho znával a to bejval úplně normální, tenhleten štíhloun mu ale naprosto zblbnul hlavu!“

„Pravda. Co je vlastně zač? Na hobita, kudůka nebo - nedej bože - trpaslíka je moc vysokej a hubenej. A jestli je to člověk, proč se nasírá do nelidskejch problémů? Ať si o něm říkaj co chtěj, musíme se mít na pozoru.“

Chervald vzdychl a zvedl se k odchodu. Tak tohle bude zajímavé…   

První setkání v tovární hale bylo výlučně nelidskou záležitostí, dnes se ovšem kupodivu přidalo i několik lidí. Trpaslíci, hobiti, gnómové či kudůci však stále výrazně převyšovali jejich počet.

Řečník stál jako posledně na malém provizorním pódiu. Byl oděný ve vše zahalujícím černém hávu a za zády mu visela plachta s nákresem černého listnáče. Strom vypadal tak trochu utlačovaný okolními vyřazenými továrními stroji, díky pokrčenému plátnu se navíc jevil jako souška - potřebného efektu tudíž bylo docíleno. Kromě plachty a strojů stálo za řečníkem ještě pár dalších čenooděnců, mezi nimi i Scarlett  John Melizet. Byli to ti, kteří přijali roucho řečníkovo. Podle některých skeptiků to začalo smrdět okultismem.

A Chervald poslouchal a chvěl se po celém těle, když vzpomenul, čemu se v Cramersiho rezidenci upsal. On a s ním celý jeho klan budou navěky zatraceni, neboť před sebou spatřoval proroka. Ač hovořil o věcech s revolučním podtextem, jeho řeč nebyla agresivní. Nabádala být lepším – a to klidně i ve svém malém soukromém vesmíru. Rozhlédl se. Mnoho z přítomných hledělo na řečníka, jako kdyby byli v hlubokém transu. Byli tu i takoví, kteří se tvářili lhostejně. Ale ti byli skoro v naprosté menšině. Kousek od sebe spatřil Chervald vyděšeného a vyhublého gnóma s extrémně špičatým nosem - nebylo divu, že ho celá záležitost naplňovala spíše strachem než nadšením. Jakkoli tohle dopadne, bude to pořádná mela.

Vzdychl a zaposlouchal se do řečníkova projevu. Měl mlhavé podezření, že každý slyší něco jiného. Další podivná vlastnost řečníkových slov byla, že se z hlavy vypařovala stejně rychle jako třeba sen. O pět minut později už nebyla šance si vzpomenout.

Hned jak řečník domluvil, Chervald se vydal za ním. V rukou křečovitě svíral malou lehkou pistoli, která mu svým způsobem dodávala sebejistotu. Řečník zahnul do úzké tmavé chodby a hobit ho následoval. Ze starých vodovodních trubek odkapávaly kapky vody – jejich zvuk tvořil pochmurnou monotónní melodii, která se Chervaldovi zahryzávala do mozku. Řečník i jeho pronásledovatel se pohybovali jako stíny – a pak půlčík narazil na cihlovou zeď, zahrazující celou chodbu. Pečlivě ohmatal všechny stěny, ale nenalezl žádnou odbočku. Po zádech mu přeběhl mráz. Něco tu nehraje…pomyslel si.

Sklesle se vracel do klanového doupěte. Ulice byly poměrně prázdné nebe se skrývalo pod nánosy černých mračen. S úzkostí hleděl na kulisu svého rodného města. Na monstrózní mrakodrapy a luxusní čtvrtě - kde bydlí lidé - a na ulice cihlových domků a nevzhledných paneláků - domovy nelidí.

Vítejte v Travishi!

Potom začalo pršet a hobit se rozhodl pro cestu suchým podzemím. A tak ho nohy zanesly až do jisté odpadní stoky, jakých byly pod městem stovky, kde nedávaje pozor byl obklíčen bandou skřetů. No ovšem, že on hloupý si nedával pozor! Ty ohavné kreatury zamořily kanály, tunely a úzké uličky a staly se postrachem pro všechny rasy města. Jejich ohavný vůdce držel ostny pobitý obušek, podobně vyzbrojený byl i zbytek tlupy. Kroužili kolem něj a cenili na Chervalda své ošklivé a nahnilé žluté zuby. Vyloupli se ze stínů a Chervald si jich nevšiml, neboť se příliš utápěl v sebelítosti. Beze slůvka vysvětlení dostal hobit do zátylku ránu okovaným boxerem. Ani nestačil vytáhnout pistoli. Pak mu někdo podrazil nohy baseballovou pálkou. Bezvládně se svalil na zem, stále však mlhavě vnímal dění kolem sebe.

„Prošacujte ho!“ zavrčel skřetí náčelník, mimo jiné jeden z nejohavnějších skřetů, které kdy Chervald spatřil. Někdo mu zřejmě ukousl půlku nosu a rozdrásal jedno celé ucho. Na jeho tváři začínal bujet nějaký nádor pokrytý bílými strupy a navíc skřetovi mírně krvácely oči, zřejmě od nadměrného fetování whacku.

„Zbijte ho, švába, hajzla, ať si nemyslí že je lepší než kterejkoli z nás! Zpřelámej a urvi mu hmáty,  ať už s nima nemůže nic vohmatávat, ať už se nikdy tak nafoukaně nenosí!“ křičel dál vůdce.

A Chervald tomu všemu naslouchal a nemohl zasáhnout.    

„Jak nařizuješ, Jghrehu,“ zakvičel patolízalsky další skřet. Špinavé ruce začaly trhat hobitův šedý plášť, těžké zablácené boty mu začaly kopat do žeber. Jeho pistole právě skončila v kapse jednoho ze skřetů, když vtom se ozval výkřik. Jghreh padl mrtvý k zemi, ostatní skřeti se rozutekli. Chervald pomalu vstal a na zlomek okamžiku spatřil postavu v černém hávu ozbrojenou dlouhou a elegantní ostřelovací puškou, kterak zabíhá za roh…

„Tentokrát už neuteče,“ zahlaholil Cramersi a posměšně se zadíval na Chervaldův monokl. „Tentokrát budeme mít plán, a protože jsem se přesvědčil o vaší neschopnosti, půjdou po něm i mí lidé.“

„Ale zachránil mne. Ti skřeti by mě bývali byli ukopali k smrti. Touhle dobou bych už byl jenom hnijící mršina…“

„To je sice možné, ale tatáž osoba mě chtěla usmrtit,“ ucedil Cramersi. „Na té jeho další přednášce o nadřazenosti nelidí nebudu chybět, to se spolehněte. Do té doby chci, aby klan Blaithe dokonale zmapoval terén - i když jste se zatím nijak nevyznamenal, tohle vám snad svěřit mohu. Moji lidé zatím připraví mušky…“

„Chcete uspořádat hon?“

„Přesně tak, můj milý hobite! Pobavíme se, co říkáte?“

„Neměl byste to dělat, Cramersi. Na té osobě je něco mystického.“

Magnát se zasmál. „Na okultní žvásty bude čas později. Teď do práce!“

Řečníkova slova opravdu zapůsobila. Po celém městě vypukaly nepokoje – trpaslíci a ostatní rasy začaly odmítat nadřazenost lidí. V mnoha továrnách vyhlásili nelidé stávky. A z řečníka se stala postava přímo nadpozemská. Na třetím setkání tedy byla hlava na hlavě. Stovky tvorů zhypnotizovaných tou charismatickou řečí.

„Naposledy vám říkám, že vaše jednání není správné…“ protestoval Chervald chabě. „Neměl jsem vám ho udat…“

„Držte už ksakru hubu, Chervalde,“ zařval Cramersi, „nikdo se vás na nic neptal!“

Muška právě splnila svůj úkol. Maličký strojek v podobě drobného hmyzu donesl na řečníkovo tělo navigační majáček. Na svém displeji mohl tedy Cramersi stále sledovat řečníkovu polohu.

Po skončení proslovu se řečník vytratil toutéž cestou jako minule. Cihlovou zeď však blaithský tým tentokrát rozebral. Řečníkův stín se hnal dál. Nastražené energetické bariéry či polové sítě a podobné pasti pro něj ovšem nepředstavovaly problém.

Komando Cramersiho lidí, které za ním vyběhlo, nemělo šanci jej dohnat.

Chervald se třásl. Nadběhl si zkratkou a nyní čekal v malém výklenku. Jeho cvičené uši již zaslechly tiché kroky, téměř na hranici slyšitelnosti. Teď! Vyskočil ze svého úkrytu a povalil na zem probíhající postavu. Chvíli s ní zápasil, než přiběhli Cramersiho muži s neuropuškami, kterými znehybnili řečníkovo tělo. Ten se sice snažil odplazit pryč, ale měl v sobě tolik neurojedu, že by to bez problémů skolilo i olifanta. Když se teď tak sunul po zemi, zbývalo v něm pramálo nadpozemského. Co jsem to provedl, zděsil se hobit.

„Výborná práce,“ pochválil půlčíka udýchaný Cramersi. A pak řečníkovi strhl kápi.

„Elf,“ vydechl překvapeně a mírně uskočil, „myslel jsem, že vymřeli! Ve válce zemřeli do jednoho!“

Řečník pomalu otevřel oči a začal se pozvolna zvedat.

„Můj pane,“ řekl velitel Cramersiho stráže, „je nebezpečné nechat ho žít. Číhá v něm potenciál schopný rozpoutat vzpouru! Revoluci ohromných měřítek!“

Cramersi přikývl a připravil si pistoli. Zamířil, ale nevystřelil. Před elfa se postavil Chervald, náhle větší a mohutnější, a kryl ho vlastním tělem.

„Ať odejde!“ zavřískl hobit zoufale. „Nechte ho jít!“

„Nu co, zemřete ob-“ Cramersi však náhle zmlkl, protože řečníkova postava se začala jakoby rozplývat, až zmizela úplně. Chervald padl k zemi a po tváři mu stékaly slzy.

Cramersi pohlédl na displej. Bod označující majáček zablikal a zmizel…

Poznámky k tomuto příspěvku

Olmo (Občasný) - 14.8.2006 > No, je to náročné. Musela jsem si to přečíst znovu a víc se soustředit. A to potom stojí za to! Jenom nevím, proč tam figurují hobiti... půlčíci. Tím si přeci škodíš. Nazvi je jinak a můžeš jim tím dát i trochu jiný charakter a podstatu, která se ti zamane(a ne tak, jak je všichni znaji a berou). Body: 5 Doporučil  <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + dvě ?