|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
‚Už za chvíli přijdu na řadu. Tak, teď jenom efektně seskočí z toho koně, ukloní se, ukloní se na druhou stranu, zamává, už kráčí, jdu na to.‘
Tohle si říkal Lippi, klaun v cirkuse Kabareto. Sice už nepatřil mezi nejmladší, ale klaunovskou práci vykonával výborně. Vždy dohnal publikum k bouřím smíchu, ne–li k slzám.
Mezitím se s ředitelkou cirkusu bavil nový uchazeč o místo dalšího klauna. Právě podepsali pracovní smlouvu.
„Nechcete se podívat na vystoupení, Marcello?“
„Jistě, rád.“
Zatímco kráčeli k šapitó, Marcellovi se v hlavě honily nepříjemné myšlenky, dokonce se jednou dost nepěkně zakabonil, až si toho ředitelka musela všimnout.
„Děje se něco?“
„Nené, jen mě tak najednou píchlo v noze.“
Mezitím myslel na to, jestli sem zapadne, jestli bude zvládat práci a hlavně jestli ho nenajdou. O chvíli později už koukali na Lippiho, jak končí a sklízí potlesk. Dokráčel k nim do zákulisí.
„Lippi, koukám, že si dneska zas zářil.“
„Díky, Marie.“
„Dovol, abych ti představila Marcella, tvýho novýho kolegu klauna.“
Lippimu okamžitě ztvrdly rysy, ani se to nesnažil nějak zamaskovat a Marcellovu ruku přijal dost chladně.
„Těší mě,“ řekl vesele a s úsměvem Marcello.
„Mě taky,“ odvětil Lippi chladně a nepřátelsky.
Po vystoupení kráčel Lippi ke své maringotce. Jako jeden z mála ji měl celou pro sebe. Kromě něj si tento luxus mohla dovolit jenom ředitelka. Zklamaně přemýšlel.
„Jak to, že najala dalšího klauna?“
„Chlape, ty seš ale vůl, jé to snad není možný, to je přece jasný, už nejseš to, cos býval.“
„Ale dyť lidi se baví, tleskaj mi pořád stejně.“
„Ach to tvoje ego, to tleskaj jenom ze zdvořilosti. Takže chlape, přemýšlej, co nám zbývá, hm?“
„No musíme se zbavit Marcella.“
„To si piš chlape, my mu ukážem, mechechechecheche.“
Pak si všiml, že se na něj udiveně dívá hadí žena, tak ji řekl:
„Jó holka, my šílenci se hnedle smějem a hnedle máme chuť někoho vraždit.“
Myslel to jako žert, ale hadí ‚ženě‘ bylo teprve patnáct, plachá holka, co utekla z domova, vzala to vážně a radši utekla.
U snídaně vypadal náramně spokojeně a to i přes fakt, že musel sedět u jednoho stolu s Marcellem. Naopak, zdálo se, jakoby mu to vůbec nevadilo.
„Mohl by mi prosím vás někdo podat sůl?“ ozval se Marcello.
„Ale jistě,“ odpověděl pohotově Lippi.
„Děkuji,“ odpověděl zase Marcello, když vtom víčko od slánky odpadlo a celý její obsah se mu vysypal do talíře.
„Jejda, počkej já ti pomůžu.“ Lippi se nahnul přes stůl a přitom mával zběsile rukama až převrhl talíř s vajíčky a kečupem přímo do Marcellova klína.
„A sakra, to jse…“ Lippi se chtěl plácnout do čela a hrnek horkýho kafe se rozprskl už nejen na Marcellovi, ale všude okolo. V nastávajícím zmatku se mu podařilo perfektně zmizet.
Celý dopoledne vůbec nikdo nevěděl, kde je a ťukání na jeho maringotku zůstávala bez odezvy. Objevil se až po obědě. Ředitelka ho hned zplísnila.
„No sakra, kde seš? Za chvíli začínáme a ty se někde flákáš. Můžeš mi to vysvětlit?“
Lippi jen nepřítomně pokrčil rameny.
„Ještě jednou a budu tě muset vyhodit.“
‚Á, už to přišlo, najali novýho klauna a teď mě chtěj vyhodit.‘ pomyslel si.
Ředitelka se už otočila, šla pryč a přes rameno na něj křikla:
„Jo a oběd už není.“
‚No tak to přičítám k Marcellovým proviněním, nejenže mě kvůli němu vyhodí, teď ještě abych vystupoval hladový.‘
Začalo odpolední vystoupení. Všechno probíhalo podle zaběhnutého programu. Lvi, sloni, medvědi, provazolezci, krasojezdkyně na koni a nyní měli přijít na řadu Lippi a dnes poprvé i Marcello. Nejdřív měli oběhnout celý kruhový prostor, ve kterém se vystupovalo a pak měl Marcello sednout Lippimu na rameno a oběhnout to ještě jednou. Místo toho začal Lippi okamžitě házet na Marcella vajíčka, ale co házet, metat, kmitat rukama tak rychle, že byly sotva vidět. A Marcello? Ten překvapením úplně ztuhnul. Jenom tam tak stál a nechal na sebe házet vajíčka. Vůbec se nepokusil něco udělat. Zato Lippi se pořádně rozjel. Jakmile mu došla vajíčka, popadl kýbl s vodou, celý ho na něj chrstnul, ještě na něj hodil ten kýbl, rovnou do hlavy. Potom se rozběhnul, zhoupnul se na laně, kopnul pořádně Marcella do hrudníku, který odlétl asi dva metry. Zatímco Marcello ležel pořád na zemi, Lippi k němu přišel, pomohl mu vstát, vyndal odněkad ze svého obleku velkou mrtvou rybu a přetáhl Marcella vší silou přes hlavu. Marcello se opět skácel na zem.
Celé tohle představení sledovali členové cirkusu v zákulisí. Ředitelka byla celá bledá a když Lippi odkopl Marcella na laně, předtím než omdlela, zvolala:
„Ježiš, odtáhněte je, nebo ho zabije.“
Do šapitó vběhli dva siláci, každej čapl jednoho a táhli oba dva pryč. Lippi se ještě zuřivě pokoušel dostat k Marcellovi, ale už neměl šanci. Diváci začali zuřivě tleskat a pískat, protože si samozřejmě mysleli, že to celé bylo v plánu.
„Jak sis jen mohl tohle dovolit?“ křičela ředitelka na klidně sedícího Lippiho, zatímco ona nervózně překračovala po své maringotce.
„Řekni mi, pročs to udělal? A proč furt sakra mlčíš?“
Lippi od jejich příchodu do maringotky skutečně neřekl ani slovo. Ředitelka se na něj podívala a pak se odvrátila. Vtom Lippi promluvil:
„Nechceš říct vtip?“
„Ne, to nechci,“ odsekla výhružně.
„Škoda, myslim, že v týhle situaci by nám to pomohlo odlehčit tohle jiskřivé ovzduší,“ odvětil Lippi absolutně nevšímající se jejího tónu.
„Od teďka seš v podmínce, jakmile uděláš nějakej malér, jakmile nebudeš rozesmávat lidi k slzám, máš padáka. Teď vypadni.“
Lippi vyšel ven a zamířil ke své maringotce. Opět přemýšlel.
„No, chlape, tohle se nám moc nepovedlo.“
„To ne teda.“
„Ale já už vím, co uděláme. Poslouchej.“
Večerní program proběhl bez jakýchkoliv problémů, zdálo se, že spory jsou už zažehnány, proto se mohla ředitelka plným právem tvářit zase spokojeně. Ale zítra zase odjížděli do sousedního města a s tím je vždycky spoustu starostí, takže se spokojeně netvářila.
Ráno se tedy sbalili a odjeli. Po zbytek dne zase stavěli to, co ráno bořili. Vystoupení začala už zítra, tudíž šli všichni spát celkem brzo po tak namáhavém dni. Jen jeden člověk nespal.
Druhý den přišel Lippi za ředitelkou, že vymyslel vlastní program pro oba dva klauny. Ředitelce se zdál výborný, dokonce ještě lepší než ten předchozí, proto nic nenamítala.
A to už začínalo odpolední představení. Zase lvi, sloni, medvědi, provazolezci, krasojezdkyně na koni a klauni. Všichni napjatě čekali, jak to zvládnou, ale hlavně jestli Lippi zase něco nevyvede. Jenže všechno probíhalo v pořádku. Diváci bouřili smíchem, ba i členové cirkusu se otřásali smíchem a to byli na Lippiho žerty zvyklí. Až pak to přišlo. Na řadu přišla pasáž, kdy se Marcello měl rozběhnout a zhoupnout se na laně. Rozběhnul, zhoupnul se, ale po sekundě se lano zřítilo. Marcello přistál tvrdě na zadku. Jenže to nebylo to nejhorší, lano sebou strhlo plachtu až úplně nahoře a na lidi se začla řítit směs bobků od různých zvířat, od psů až po slony, do toho nějaký hnůj, zbytky jídel, no fakt libová směs. Všichni tam stáli s tou směsí všude po těle, nikdo nevěděl, co se stalo, každej byl zmatenej. Vtom do šapitó vkročilo asi pět policajtů.
„A sakra, já věděl, že jsem to asi přehnal,“ pomyslel si Lippi a dal se na zběsilej útěk.
„A sakra, já věděl, že mě najdou,“ pomyslel si Marcello a dal se na zběsilej útěk.
O pár měsíců později v nějakém tropickém pralese kdesi.
„Nechci nic slyšet, ty šišatohlavá tlamo.“
„Taky ti nic nechci říct, ty bezzubá hroudo trusu.“
|
|
|
