POUŤ ZA MÁŘÍ M.

Kouřově topořivé

Chardoney Tarapaca,

trpce poloklyselé a ironicky sžíravé

„pomělnicky“,

ňadra, prsa, kozy, - no ta je teda má…,

slečinko, pojďte k nám do výkopu,

uděláme vám to podělnicky,

košér

kauza, kecy,

věc se má tak

a taky: je to problém, žena

mě nechápe a jedná jako kočka, nelogicky

/milenky po aktu tahle slova nesnášejí/

a přátelé Na růžku? Ti to zase

chtějí slyšet vždycky,

Portugal s úředníkem

/daňový óbrkličky/,

zlatistý Tokaj

s Bondym a taky s Egonem,

ale ten raději točený Tao,

nestačí jen slušně poděkovat,

ale taky potom dodat, že tohle

je vlastně m á l o,

třpytky a střípky z české kotlinky,

pábení už ne hříšných

/a všechny stejně barevný

a všech stejný blbý tiskoviny/,

hlavně, že je cesta,

nějak tam a jinak zase zpátky,

jak panna nevěsta, celá v bílém

jako Anděl, od hlavy až po klitoris

kolem padesátky…Tak už mi nalej!

V sobotu totiž jedu na Skalku vedle Mníšku

a tam, poblíž  svatyně Františkánů,

u krápníkové kaple Máří Magdaleny,

otevřu si v pološeru téhle Hory hory

obřízkové červené, všem láskám pošlu

polibek a aby se potvrdila jejich slova

o tom, že jsem bezvěrec,

zanechám tam prázdnou lahev

a na Křížové cestě

přidám do pyramidy

oblázek.