15.7. 22.00

Příjezd do Zlína. Cigareta cestou na trolejbusovou zastávku. Postavil jsem se kousek od tabule s jízdním řádem. Ve Zlíně už několik měsíců platí, že po deváté hodině večerní se do vozidel MHD nastupuje pouze předními dveřmi a řidiči se cestující musí prokázat jízdenkou, nebo kartičkou. Přesto stále vídávám mnoho lidí, kteří jako by snad do našeho mrtvého města podnikatelů přijeli jen na výlet a byli tady poprvé. Stejně jako dnes. Pivní fotříci, vracející se z fabriky, pochopitelně už po rychlé zastávce v hospodě, jsou rozptýleni v pomenších hloučcích po celém prostoru zastávky. Přijíždí spoj. Nechápu a musím se smát, když udiveně hledí na zavřené dveře, v hlavě jim neviditelný skřítek pomalu začíná točit klikou, dokud do sebe ty správné součástky konečně nezapadnou, a oni se překotně hrnou k předním dveřím, zatímco já už jsem pohodlně usazen uvnitř.

18.7. 12.05

Návrat do Ostravy. Na hlavním vlakovém nádraží jsou pojízdné schody. Spouštějí se na fotobuňku. Přestože na tento fakt upozorňuje poměrně dobře viditelný nápis, mnoho lidí schody považuje za nefunkční a plahočí se po těch klasických starých, které jsou hned vedle. Nechápu je a musím se smát. Obzvlášť miluji ten okamžik, když se had zpocených lidí, prohýbajících se pod krosnami a vlekoucích těžká příruční zavazadla, plahočí do schodů, zatímco já vykročím na eskalátor, který tímto uvedu do chodu, a projíždím kolem nich. Většina se pak zastaví a v duchu zvažuje, zda se jim ještě vyplatí sejít dolů a následovat mne, anebo už tu trnitou cestu vlastní hlouposti vyšlapat až do posledního schodu.

19.7. 14.30

Krátká pauza v práci, jdu si do pekárny koupit svačinu. Přecházím silnici. Nechápu a musím se smát, když vidím ty lidi, kteří u přechodu nervózně čekají, dokud nepřejedou všechna auta, potom opatrně vykročí, stylem pražské holky zimomřivě smočivši palec u nohy ve studené vodě venkovského rybníka, a náhle, jako by hajný vystřelil, rychle přeběhnou jako srnka na druhou stranu do bezpečí. Mne naopak, od rozšíření práv chodců, baví sebevědomě vkročit do silnice. Vím, že mám přednost, a jsem rád, když auta přinutím zastavit, nebo alespoň snížit rychlost. Především v případě podnikatelských synků s nagelovanými vlasy, sedících ve Volkswagenu Golf s tmavými skly či Hondě Civic s upravenými spoilery.

20.7. 19.27

Na přechodu mne srazila dodávka. Krom několika středně těžkých zranění mi trvale poškodila míchu. Nejprve ostrý bílý záblesk, potom dlouhá měkká tma.

28.7. 14.23

Do mého pokoje přišla sestřička a rutinním pohybem mi vytáhla penis z bažanta. Při odchodu zakopla o vlastní nohu, sklo jí vypadlo z rukou, roztříštilo se a  na podlaze se vytvořila kaluž moči. Mé vlastní moči. Koukám do stropu a nechápu, co mi připadá tolik k smíchu.