KDYŽ UMÍRALA

Když umírala, v bytě to páchlo. Trochu po výkalech, co po ochrnutí nedokázala zadržet, trochu po dezinfekčních prostředcích, kterými se to uklízelo, a nejvíc po těle, které v poslední fázi své existence stravuje samo sebe. Když umřela, byla placatá jako vyřezaná z překližky. Proti pachům jsme pálili svíčky, a tak poslední dny, možná týdny, hořel na rohu každé skříně plamínek. A bylo to hezké, ta mihotavá světýlka s proužkem dýmu, který vstřebával ošklivé pachy a nechával štiplavost a smutný klid.

Řekl jsi: „Ta si žila. Tý můžeme všichni závidět.“ Soudíš podle toho, že spala na pohovce a dostávala zbytky od stolu? Dost povrchní ukazatele. Ale ty samozřejmě nemůžeš vědět, jak to ve skutečnosti bylo. A je dobře, že nevíš. Proto jsme tady.

xxx

Psí trdlo to bylo. Hloupé a bázlivé. Dělala doma loužičky až do dvou let. A na „pocem“ se nenaučila slyšet až do smrti. Dali jsme jí jméno Trudi. Po pratetě, která měla jít do lágru a radši skočila z okna. Bylo jí sedmnáct a podle fotky, co zrovna tehdy vyplavala z nějaké staré krabice, měla podobně smutné, velké, hnědé oči. Ne moc bystré, řekla bych s odstupem. 

Pak se děly zlé věci. Tři roky těžkého dusna. Napětí drnčelo ve sklech. Nevšiml sis, jak se ten pes při každém náhlém zvuku krčil a mhouřil oči? Někde na počátku byla stará bába v bílých punčocháčích a zeleném kostýmku. Když jsme poprvé vyrazili s Trudi v náručí (ještě toho moc neušla), šourala se proti nám po ulici, a když nás míjela, zadívala se na Kateřinu a zaječela: "kurva židovská komunistická". Prý měla takovou nemoc, která ji nutila chrlit do éteru vulgarismy a oplzlosti. Jenže tohle sedlo. Kateřina se od svých osmnácti let "tahala s vlasáčema bez kouska studu v těle". A ve svých třiadvaceti byla na seznamech.

Kateřina byla vždycky tajemná. Někdy tak hodná a obětavá, z náhlých popudů rozdávala dárky, které si vůbec nemohla dovolit. Pak se zatvrdila a najednou byla odměřená, chladná, sekala kolem sebe zle štiplavými poznámkami a na každou radu měla své pohrdlivé: "udělám to, jak já chci". Cítila jsem vůči ní za tu rozpolcenost strach a zároveň lásku, která chce ochraňovat. Nevzali ji na vysokou. Byla to hrozná ostuda. Ale ona (udělám to, jak já chci) nastoupila do tiskárny a tam se dala dohromady se skupinou podvratníků s dlouhými vlasy a zálibou v divných textech. Začala nosit plandavé sukně a rozpuštěné vlasy a po večerech si četla v salátových samizdatech. Nechápala jsem, kde bere odvahu se vzepřít obecnému očekávání. Já i Lorna jsme za to svou starší sestru hodně obdivovaly.

Když se zjistilo, že Kateřina udávala, bylo to tak absurdní, tak šokující, že jsme se vlastně ani nezmohli na reakci. Na nic jsme se neptali. Asi jsme měli, ale v téhle rodině to nebylo zvykem. Pak přišly další rány. Otce vyhodili z fakulty. Starý kádr. Lornu opustil přítel. Byla ve čtvrtém měsíci, ale on prý potřeboval nový start.

Byli jsme sestěhovaní ve vinohradském 3+kk. Zatrpklí postarší rodiče, tři nepovedené dcery a Trudi. Otec začal s odbornými překlady. Máma všemu navzdory vařila nesmyslně obrovské porce masa, které nesnězené zůstávalo v lednici nebo za oknem a kazilo se. Ale byla neodklonitelná, nenechala si to vymluvit. Chyběl nám prostor i peníze. Před výplatou jsme v kapsách kabátů a kalhot pátrali po zapomenutých pětikorunách. Trudi venčil vždycky ten, kdo se nejvíc potřeboval vybrečet. Nebo se uhnat do mrtvolna a setřást tu tíseň, co byla všude. Chodila odevzdaně, ploužila se jako starý pes, i když byla mládě. Netrpělivě jsme škubali za vodítko, tak dělej, jdeme!

Vlastně jsme se s Lornou ani moc nedivily, když se Kateřina začala ztrácet před očima. Taky jsme chtěly pryč, ale ne každý dokáže touhu po neexistenci úspěšně realizovat. Bez jídla, jen s vodkou vyhubla na kost. Z očí jí koukal cizinec. Dřív nám několikrát tvrdila, že v někerém z minulých životů byla čarodějnice. Věřili jsme jí s Lornou kdeco, protože byla nejstarší, a tak jsme přijaly i tuhle informaci jako fakt. Teď jakoby se to potvrzovalo. Chodila stále v jedné sukni. Nečesala se. Jednou ráno se probudila a dlouhé, hladověním poničené vlasy měla zacuchané do plstnatého uzlu. Lorna do něj vtírala krém a snažila se ho rozčesat, ale nešlo to. Vlasy se musely ostříhat. Cizinec v Kateřininých očích se díval vítězoslavně a nám se zvedal žaludek. Trudi se staženýma ušima ležela na gauči, nechala se od každého drbat a žrala všechny ty laskominy, kterými jsme chtěli Kateřinu oblomit. Tloustla a nechodila ven, protože nikdo neměl čas.

Když se Lorně narodila Fanča, díval se na ni cizinec v Kateřininých očích tak, že jsme měli strach. Bába řekla: "Pes je špinavý zvíře. Psa jste si neměli brát do bytu. Kde žije dítě, tam nesmí pes." U báby se krátce předtím objevil Alzheimer a rychle se zhoršoval. Další z ran toho špatnéo období. Nejprve kazila těsto na buchty, takže nechtělo kynout. Pak už nedokázala uvařit ani kafe. Ale když jí Lorna přinesla do ústavu malou, vzala ji do náruče seběvědomým, nesmlouvavým způsobem matky rodu a zpívala jí dokonale indiánské "aj-jaj-jaj-já" a o pár tónů níž "haj-jaj-jaj-já", monotónně a hypnoticky stále dokola, dokud Fanča šťastně neusnula. Seděli jsme v ústavní zahradě pod kaštanem a Trudi přivázaná k lavičce cloumala vodítkem. Bába řekla: "Ten pes je nečistý. Musí pryč."

Pár dnů nato začala Trudi chřadnout. Nevím, jak to Lorna udělala - tedy jestli to udělala. Možná si to jenom přála, ale to může být hodně podobné. Trudi začala kulhat, na boku se jí udělala boule. Doktor diagnostikoval nádor a dával jí měsíc.

Seděli jsme v obýváku kolem stolu, Trudi na pohovce s polštářem pod hlavou, a nám bylo hloupé o tom mluvit, když poslouchá. A Kateřina se rozplakala - jako už dlouhé měsíce ne. Drbala Trudi na hřbetě a brečela štkavým hysterickým pláčem, který nás uváděl do rozpaků. Pak řekla, vlastně zaštkala: "já bych strašně chtěla umřít." My mlčeli. Co jsme měli říct? Kateřina vypadala hrozně a naše nenávist k cizinci v ní se už pomalu ale jistě měnila v nenávist k ní celé.

Chvíli bylo ticho, těžké a nepříjemné. Potom Trudi zvedla hlavu a vydala hluboké hrdelní zavrčení. Vycenila zuby, až jí byly vidět černé dásně, a štěkla. Hrozivě. Velmi odhodlaně. Pak seskočila z gauče, štěkla znovu a chňapla Kateřině po noze. Kateřina vykřikla. Otec vstal a chytil Trudi za obojek: "Přestaň! Dost!" Otočila se a kousla ho do ruky. Uskočil a nevěřícně, vyděšeně zíral na krev, která mu stékala po štíhlém zápěstí a dlouhých prstech. A mlčel. Napadlo mě, že takhle asi reagoval vždycky, když se kolem valilo něco mocného a zlého.

Trudi stále vrčela, oči jí zeleně svítily. Máma chytla Lornu za loket a vytáhla ji ze židle: "Vypadni s tím dítětem! Vypadni!" A zabouchla za nimi dveře. Sama zůstala uvnitř. Se zvláštním klidem se dívala, jak se Trudi zakousla Kateřině do lemu sukně a trhla. Jak se Kateřina rozhlížela, kam uhnout. Jak se Trudi s vypoulenýma očima znova zle rozštěkala a jak Kateřinu zahnala k otevřenému balkónu.

Všechno si pamatuju tak přesně. Nesrozumitelné nápisy na šábesovém ubrusu, teplý vzduch už trochu unaveného léta, staré fotky na zdech, z nichž jako by se vyklonily potréty předků a dívaly se na tu scénu.

Kateřina ustoupila až k balkónovému zábradlí, na sobě tu hnusnou umolousanou sukni, v bílém obličeji červený ubrečený nos a krvavou šmouhu. "Trudi, nech mě! Nech mě! Nech mě!

Přes ulici se otevřelo okno. Za ním sousedka v zeleném kostýmku. "Ticho! Hajzlové! Kurvy zasraný! Svině bolševický!" Pak jí došel dech. Zaostřila a uviděla Kateřinu opřenou o zábradlí. Viděla, jak Trudi vyskočila a kousla do ruky, kterou si Kateřina snažila krýt obličej. Viděla to a neměla slov. Stejně jako my, kteří jsme se na to všechno dívali zblízka se srdcem bijícím vysoko v krku, se zpocenými zády a sevřeným žaludkem.

Trudi znovu zavrčela a přikrčila se ke skoku. A já věděla, že za okamžik bude moje nejstarší sestra stát na balkónovém zábradlí a pak poletí a pak se ozve tupá rána a bude nezvratně, neodolatelně konec. Cítila jsem hrůzu ani ne tak z toho, co se stane, ale z toho, že se to tak musí stát. Ale Kateřina se ohlédla přes zábradlí a zašeptala: "Já nechci."

Tím to skončilo. Trudi se odbelhala k pohovce, ale neměla sílu na ni vylézt, a tak se jen svalila pod ni. Kateřina zůstala na balkóně, svezla se na zem a seděla tam s rukama v dlaních. Všude byla krev. A my dál seděli a ještě hodnou chvíli mlčeli, než máma přinesla kysličník a začala zkoumat, jestli Kateřininy a otcovy šrámy potřebují šití. Za dveřmi brečela Fanča a Lorna ji nedokázala utišit.

Trudi žila ještě skoro rok.

xxx

To bys do nás neřekl, že ne? A přitom se to stalo jen pár měsíců předtím, než jsme se nastěhovali sem, do domku po bábě. Je to součást pokání, které podstupujeme my všichni, protože rodina je rodina a pokrevní pouta nás svazují i se všemi prohřešky a odpovědnostmi.

Odejít z Prahy bylo snadné. Utíkali jsme před odsuzujícími pohledy a před ztracenými přátelstvími. Přijít sem bylo těžké. Bezcharakterní středočeská vesnice a baráček, co čumí třídílnými okny na frekventovanou výpadovku. Zatuchlina. Rezavé skvrny ve vaně. V noci se po stropě kloužou světelné obrysy těch hnusných oken s každým kolem jedoucím autem.

Stěhujeme se pozvolna. Každou věc zvažujeme a s ní i část minulosti, která je s ní spjatá. Chceme ji zachovat, nebo se jí zbavit? Co neprojde, nabízíme tobě, do krámku s nápisem antik ve štítě a s veteší v regálech.