Jsou lidé, kteří nechtějí vidět jiné. Ne proto, že by se jich báli, ale proto, že se bojí sami sebe. Je to možná jejich opatrnost dovedena do krajnosti. Tito lidé tráví život převážne mezi čtyřmi stěnami svého domu, neschopni odejít. Jsou závislí na ochotě druhých, kteří je živí a napjatě sledují, kdy už konečně vyletí a začnou něco dělat, žít. Jenže tato doba asi nepříjde. Neustále svázáni svou samotou, jež se každým dnem prohlubuje. Kdykoliv si takový člověk najde někoho, je to další zrada. A proto si může tento typ člověka udělat na své prázdné posteli další ze zářerů a culit se na sebe do zrcadla, jakýže je to o něj zájem. Ano, tento člověk je ke konci tak oklamán sám sebou, že nepozná, nebo nechce, jak na tom doopravdy je. Možná je to spíš jeho jediná záchranná brzda, jediné utěšení.

        Tihle lidé jsou pak spokojeni sami se sebou, netřeba, zdánlivě, jiných. Jejich sebevědomí je tak nízké, že nemohou pohlédnout ani ven z okna. Bojí se.

        Tiše, jako nějaká strašidla, odchází v noci z domů. Duši jim hřeje pocit svobody, volnost pohybu po venku bez lidí, bez pohledů, pez pomluv, bez závidění. Jen oni. Třesou se radostí jako malé děti, nemusí být umučeni slovy. Během svého života se zmenšují, uzavírají a čím jsou menšími, tím méně prostoru své duše musí obstarávat až nakonec zmizí úplně. Stane se z nich jenom puntík, který někdo potom setře hadrem. Kdo je na tom lépe?