Veršíkům naslouchám až k slzám dojatá
Padají zpod nosu na dlažbu do bláta
Jako vzduch vdechovat rýmovat umět tak
Jak mi to předvádí tady pan Bergerac!

A pak mě napadá: no, proč to nezkusit?
O báseň milostnou jednou se pokusit
Slovíčka poskládat hračka být musí
Tužku si ostrouhám, ten svůj brk husí

Lásky zpěv ohnivý v duchu si maluju
Pěkně tě překvapím, tak si to plánuju
Má óda na vášeň zcela tě uhrane
A náš vztah tím pádem nový šmrnc dostane

Bedýnku vypínám, co na ní záleží
Rýmům teď veškerá pozornost náleží
Dlouze se zamýšlím, tužtičku žvýkám
Slůvky po papíře sem a tam smýkám

Všechna mi ale zní tak nějak hluše
Každé to "lásko" a "světlo mé duše"
Takhle to nepůjde, tápu jak v houští
Nadšení básnické zvolna mě pouští

Vtom tuha láme se, v mých prstech dokoná
Dojemné vyznání dneska se nekoná
Každý holt poetou nemůže být
Radši ti pusu dám, to zvládnu líp!