Sídlištní koitus

Neopodstatněně a do veselkava

nastavené výherní automaty

a vedle nich točny nečekavých front stání

pěnivé výtoče ze dna fantazie

na to zaručeně nejlepší maso,

nekonečná „adresát nezastižen“  na erektivní stání

a prázdno v očekávání toho, co je jenom státní

a plno u okénka „stádní“

a fádní žvásty o ničem a čekání na kvočny

a na telecí pupek, taky dršťky a na panenku,

kousek točeňáku, alespoň ušetříš

a pak stejně necháš

dva litry ještě u mladýho masa děvek

a pak kupuješ pugét a stejnejma rukama

hladíš svoje děti, který budou stejný a

možná ještě horší nežli ty.

Míjíš plakáty, kolem všude se povaluje

smetí, vyžehlené fóbistické lišeje a obličeje

podivně vypudrovaných a groteskně

důvěrhodně vykulených

zasloužilých členů jakékoli pospolčené neilegality,

většinou přicházejí znaveni spát poblíž Malý Strany,

stejně celej den nic jinýho nedělali

a pak je vidíš v civilu, jsou růžolící

a vychechtaný, vytrvale nabírají do beztak

už plného džberu.

Vedou řeči pro řeči, rétorika trpí,

víno teče, nevědí co a jak a tak jsou

aspoň vybíraví,

přetékají do amorfna

a jediná změna je,

že dnes prší a že není horko,

fotky se překreslují, próza jde

s poezií na pivo,

fakta se fabulují,

děti si píchaj …

prvně je člověku vždycky nevolno,

pak si zvykne…

pak je mu víc a míň blbě

A chrochtá jak ta svině…

Někdy by se mohlo zdát,

že za všechno mohou jenom

a výhradně ženy.

Není tomu tak,

Mohou za to jenom ty,

které jsou pokříženy.

A své pasti snovají výhradně ráno, daj ti

pět minut po probuzení,

pak jsou polosladké,

jako Tokaj,

teploučké pastičky k zulíbání,

ještě s lačnými semennými ústy,

mimosmyslově vnímají zmar

a polovyprázdněnými váčky svítání

vypouštějí tě

do pracovního dne…

Vyplouváme svobodně závislí,

Vylétáme plouživě

Zamyšleni.

Jsme  odlehčeni.