Upozornění: některé pasáže se mohou dotknout citů našich romantičtějších čtenářů.

Cítím, že ještě dnes, když znovu pomyslím na tenhle příběh, budu brečet. Ale musím ho vyprávět: jsou lidé, kterým by mohl pomoci. A tak si budu alespoň myslet (klamně), že jsem nezničil nejkrásnější milostný příběh svého života pro nic za nic. Všechno to začalo z legrace. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Zeptal jsem se jí, co by byla schopná udělat, aby mi dokázala, že mě miluje. Odpověděla, že by udělala cokoli. Tak jsem se usmál a ona také. Nevědomí. 

Samozřejmě že se to zvrtlo. Předtím jsme se milovali, aniž bychom mysleli na něco jiného. Jako důkaz lásky nám to stačilo. Bylo to jako pít sklenici vody – mělo to jen lepší chuť a my měli pořád žízeň. Stačilo, aby se na mě podívala, a cítil jsem, jak mé pohlaví ožívá. Pootevřela rty; vložil jsem na ně své: její jazyk lízal mé dásně: chutnal jako jahody z Tagady; zabořil jsem prsty do jejích voňavých vlasů; vsunula mi ruku pod košili a hladila mě; zrychlil se nám dech; rozepnul jsem jí černou krajkovou podprsenku a odkryl prsa; chutnala jako bonbony Kréma; její tělo bylo cukroví; self-service; fast-food, kde jsem si rád dal na čas, poflakoval se, váhal mezi vlhkými kalhotkami a ňadry; když se sklouzneme, vždycky to s námi smýká; sem a tam; při ejakulaci jsem křičel její jméno; a ona zase moje. 

Středník je hodně erotická záležitost. 

Byli jsme ten pravý zamilovaný pár. Zvrtlo se to, když jsme se rozhodli, že láska potřebuje důkazy. Jako kdyby činy nestačily. 

Ze začátku to nebylo nic moc. Chtěla po mně, abych na minutu zadržel dech. Když jsem to dokázal, znamenalo to, že ji miluju. Bylo to lehké. Potom mě nechala několik dní na pokoji. Ale pak jsem začal znovu naléhat já:

„Jestli mě miluješ, nech prst nad plamenem svíčky tak dlouho, dokud ti neřeknu, abys ho sundala.“

Milovala mě, to bylo jasný. Opravdu jsme se bavili, když jsem jí ošetřoval puchýř na ukazováčku. Netušili jsme však, že jsme tím zatahali čerta za rohy. Každý měl pak své pořadí. Výstup nečekal. Abych jí dokázal, že ji miluju, musel jsem: 
– lízat mísy od hajzlů;
– pít její moč; 
– přečíst celý román Claire Chazalové; 
– ukázat koule při pracovním obědě;
– dát jí sto tisíc franků, aniž bych měl právo ji ošukat; 
– nechat si dát od ní bez řečí pár facek před celou kavárnou Marly; 
– zůstat deset hodin zavřený ve skříni na košťata; 
– propíchnout si bradavky; 
– převlíknout se za holku, když pozvala své přítelkyně na večeři, a obsluhovat je. 

A já, abych se přesvědčil, že mě miluje, jsem ji donutil: 
– sníst psí hovno na ulici; 
– nosit tři dny robertka v zadku a nemoct jít na záchod; 
– dokoukat se až do konce na Lelouchův film; 
– nechat si propíchnout klitoris bez umrtvení; 
– jít se mnou na večírek a bez řečí se dívat, jak svádím její přítelkyně;
– nechat se ojet psem, jehož hovno snědla; 
– zůstat celý den přivázaná k semaforu jen ve spodním prádle; 
– převlíknout se večer v den jejích narozenin za psa a přivítat hosty štěkáním;
– jít na vodítku k Régine. 

Jedno bylo jasné: válka byla vyhlášena. Ale to byl jen předkrm. Potom jsme se totiž společně rozhodli, že se našich důkazů lásky musí účastnit i jiní. 

Jednou večer jsem ji zavedl ke svým sadistickým přátelům. Měla zavázané oči a svázané ruce. Než jsem zazvonil, připomněl jsem jí pravidla hry: „Jestli budeš kňourat, aby to skončilo, bude to znamenat, že už mě nemiluješ.“

Ale uměla to nazpaměť. 

Mí tři přátelé jí začali nůžkami stříhat oblečení. Jeden jí držel ruce za zády, druzí dva trhali šaty, podprsenku a punčochy. Nervózně se třásla, když ucítila na kůži dotek studeného kovu. Když byla nahá, začali ji hladit na prsou, břichu, zadku, přirození, stehnech, potom jí tam všichni tři strčili prst a nakonec i čuráka, nejprve každý zvlášť a pak společně (jeden do pusy, druhý do kundy a třetí do zadku: všechno to bylo velmi dobře zorganizované). Když se ukojili, přešlo se k serióznějším věcem.

Ruce měla přivázané nad hlavou na kroužku zatlučeném do zdi. Sundali jsme jí šátek z očí, aby viděla bič, jezdecký bičík a důtky, potom ji přivázali provazem nohy ke zdi a znovu jí zavázali oči. Mrskali jsme ji všichni čtyři asi dvacet minut. Na konci tohohle cvičení bylo těžké rozhodnout, kdo z nás byl víc hotový – oběť znavená prosbami a výkřiky bolesti nebo kati vyčerpaní bitím. Ale vydržela to, takže mě milovala.

Abychom to oslavili, ocejchovali jsme jí pravou půlku zadku žhavým železem. 

A potom jsem byl na řadě já. Poněvadž jsem ji miloval, musel jsem přijmout, že podstoupím bez zdráhání cokoli. Zavedla mě na večeři ke svému bývalému – to znamenaná k týpkovi, kterého jsem nenáviděl. Po jídle mu řekla:

„Lásko, nezapomněla jsem na tebe.“

Ukázala na mě hlavou a pokračovala:

„Tenhle šašek nemůže nikdy nahradit to, co jsme prožili. Kromě toho je to taková nula, že se na nás bude dívat, jak se milujeme, aniž by se pohnul.“

Zůstal jsem sedět na svém místě, zatímco ona se posadilo obkročmo na mého předchůdce a nejhoršího nepřítele. Vášnivě ho líbala a přitom mu ho hladila. Zmateně se na mě díval. Ale protože jsem nereagoval, nakonec se nechal a ona se brzy nabodla na jeho ocas. Nikdy v životě jsem tolik netrpěl. Měl jsem chuť na místě umřít. Ale nepřestával jsem si říkat, že je tohle utrpení důkazem mé lásky. Když se společně udělali, otočila se ke mně celá znavená a udýchaná a požádala mě, abych odešel, neboť mají chuť rozdat si to sami. Tehdy jsem se vzteky a zoufalstvím rozbrečel. Prosil jsem ji:

„Milost, radši po mně chtěj, abych si uřízl prst, ale tohle ne!“

Vzala mě za slovo. Můj rival mi uřízl první článek levého malíčku. Bylo to hrozné, ale lepší než je nechat samotné. A potom, nemoci se podrbat na uchu levou rukou je lepší než mít parohy od blbce. 

Od této chvíle vyžadovala naše láska stále více důkazů. 

Nutil jsem ji, aby se milovala se seropozitivním přítelem bez prezervativu (při jedné noci šelem). Požádala mě, abych vykouřil jejího otce. 

Pásl jsem ji na avenue Foch: sebrali ji policajti, kolektivně ji znásilnilo jízdní četnictvo a několik bezdomovců. Já nehnul ani prstem, protože mi ho uřízla. Vrazila mi krucifix do zadku při zádušní mši za mou sestru, jejíž mrtvolu jsem předtím musel ošoustat. Šukal jsem před ní se všemi jejími nejlepšími kamarádkami. Donutila mě, abych byl svědkem na její svatbě se synem jednoho bohatého makléře. 

Zavřel jsem ji nahou do sklepa plného krys a obrovských pavouků. 

Abych nezapomněl na to nejhorší: dotáhla zvrácenost až tak daleko, že mi zakázala večeřet s Romane Bohringerovou. 

Během jednoho roku jsme udělali všechno, VŠECHNO. Bylo toho tolik, že nám skoro došly nápady. 

Až nakonec jednoho dne, kdy byla řada na mně, abych ji otestoval, jsem našel poslední důkaz lásky. Takový, který by měl říct, že mě bude milovat navždy.
Ne, nezabil jsem ji. To by bylo moc snadné. Chtěl jsem, aby trpěla celý svůj život, aby mi dokazovala svou absolutní lásku každou sekundu až do smrti. 

Proto jsem ji opustil. 

A proto mě už nikdy neviděla. 

Každý den trpíme více jeden pro druhého. Už dlouho pláčeme. Ale ona ví jako já, že to nemůže být jinak. 

Náš nejkrásnější důkaz lásky je ten, že už se nikdy neuvidíme.