ambice alter-ega č.4, lehká satira v těžkém nadhledu na téma: 'nevědomí'

               Infekce, láska a záhada osudného přání

     'Teď'; je upřímným výsměchem času.

     Takže právě 'teď' je 07:08 SEČ, 20.11.2003. Je čtvrtek. Je zatažená obloha, však prozatím mírně se tvářící. V podtextu snad ani ona a ani já nevíme, zda chtít se bude rozplakat. Vzduch svěží byl, než vstoupil jsem do domu. Než vstoupil jsem 'já' do domu. Jsem…, ale co, vždyť mé jméno znáte. A pokud ne? Sejde na tom malém shluku písmen, jehož význam zeje prázdnotou? Nevím, zda vycítili jste to, že optimista nenapravitelný ve mně nadějně se tváří…tak nějak. Já posílám mu vděčné díky, za oporu tuto smutně tak samotnou, leč neskutečně silnou. Ano. Nechci přijít o ty z vás, co trpělivostí zrovna neoplýváte, takže: 'rozhodl jsem se psát!'.

     "Slyším dobře? No nevím, ale mám takový divný pocit v podbřišku. Že by opět ta krásná temnota mé duše?"

     "Někdo čeká zde na povel?"

     Tak tedy nahodit skeptický úsměv inteligentního psychopata, oči stočit do vnitřní krajiny své a … 'vzhůru do sedel'!

     Seru na tebe, ty zakomplexovaný pochybovači, co ve svém srdci skrýváš zášť k úctě, k vědění! Vím, že jsi právě ty, tou zaživa tlející skoro-zdechlinou, jenž bledne závistí k velikosti myšlení a jeho novým, starým, či staronovým směrům. Skrýváš se v davu tupců, stejně nešťastných. Jen směj se dál! Vím, že nebude to od srdce! Tam nadále bude tě užírat tvé vlastní, soukromé zoufalství.

     Nelituji tě, i když jsem to kdysi uměl. Však dalo mi hodně práce, abych odnaučil se tomuto prázdnému gestu, jehož původní, intuitivní smysl v účelu změnili ti, jenž ze slova 'zlo' stvořili hmotu a neštítili se pro cíl svůj užít prostředku jakéhokoli.

     Od doby, kdy rozlézat se začaly po krásné této zemi, uběhlo více než dva tisíce let. Dvě tisíciletí šíří tu skrytou zášť a odpor k vědění, pokroku, jedinečnosti individuality, velikosti génia…. Zde všude stékají hleny plivanců jejich, nasáklé hnusnou infekcí.

     Vir INRI. Šíří se nenásilně i násilně.(Jen kde je ta hranice?) V ohledu tomto je vlastníkem jisté pseudo-inteligence, lstivosti, dalo by se říci. Mírnost následků šířící se nákazy je pravděpodobně přímo úměrná koncentraci hlupáků bloudících bez cíle, s očima vytřeštěnýma někde mimo.

     Zde vir bez překážky, skoro nepozorovaně pronikne dotykem soucitného pochopení falše, ne jen do jejich těl! Nýbrž hlouběji! Šiřitelé rozhodli nazývati to místo, skryté hluboko v našich schránkách, 'duší'.

     "Ale ano! Nebraňme se! My zbylí-zdraví. Nebraňme se té 'jejich' úchvatně vzletné mystifikaci mozku a jeho schopností a možností. I těch doposavad nepoznaných."

     Když jsem kdysi, asi před šesti léty, vstoupil do toho jejich 'svatostánku', a poté, co oči mé si navykly na ono rádoby důstojné příšeří, souložící v kontrastu s leskem pozlátek, kterým prohnilí šiřitelé vyzdobili prostor ten, věru, až oči přecházejí! S ironií sobě vlastní podotýkám, že když pracovali na Díle tomto, nezapřeli v sobě génia té 'psýché' v uměleckých vizích našich niterných strachů. Ten neskonale jemný cit pro detail…! Například zde! Jak dokonale propracovaný hřeb, jenž trčí z ruky.

     "Úžasné!", vydechl jsem tenkráte nahlas a neslyšel se.

     'Teď'(opět ten výsměch!), rozestoupila se má Vlčí mlha a já zkameněl s nezvyklou vážností ve tváři. Seděl jsem najednou někde nízko, někde…snad na samém dně a…. To ne, dno tady nebylo. Kolem mne nebylo nic. Pode mnou nebylo nic. Snad až na ty sračky toho světa,…tam venku.

     Byl to skutečně pozoruhodný zážitek. Ještě 'teď', když píši tyto řádky, cítím, jak sílí mi tlak v žilách, buší srdce a mozek není sto koordinovat dedukcí, ni logickou improvizací myšlenkovou bouři v té mé naivně optimistické hlavičce.

     Myslím, že ten megaintenzívní prožitek z očistně mystifikační lži, postavené na lidské slabosti, je jen pouhým odrazem 'příjemné' lenosti v krvi trestu, kterou za nezapomnění nějaký všeobecně neznámý Prorok nalil do onoho mistrně tepaného poháru. Však zajisté to byl stoprocentní prorok    

mých představ. Prostě cizinec, který dokázal 'svou pravdu' křičet tak, že překřičel všechny, co tam tenkrát jen tak postávali a polemizovali na téma vlastního bytí, jemuž nerozuměli a měli strach. Tu ten cizinec-prorok začal řvát.

     "Nevím, zda ze strachu o naše bytí, z bytí vlastního, nebo jen z pouhého mindráku, že jej nikdo neposlouchá. To není již podstatné.".

     Podstatné je, že ječel ze všech nejsilněji. Žíly mu vystoupily na čele, jako temné řeky hněvu a rozlévaly rudou barvu zla po jeho tváři. A on řval a řval, až přeřval i tu poslední myšlenku, jenž by se snad chtěla protivit tomuto proroctví jeho. Proroctví o pravdě jediné, jediné pravdě, 'svaté pravdě'. Pak otočil se, a tak na oko uraženě odcházet začal. Mezi ostatními zůstávalo ještě tolik nezodpovězených otázek…, a on, On, ON…, byl tak silný ve své slabosti a strachu, že nebylo pochyb o pravosti jeho tvrzení: "Já jsem prorok!".

     (pozn. aut.: Zde se úmyslně nachází neúplnost a nelogická struktura děje, jakožto autorův postoj k myšlenkově a dějově koncipovanému podání - prý 'v lásce poučných' příběhů Pravdy z Knihy knih, jak toto patologické dílko nazval jeden známý z nejznámějších a nejuznávanější z uznávaných znalců literatury a psaného slova. Smůla jen, že nemohu si vzpomenout na jeho jméno.

     A tak, jak jsme všichni vychováni?

     Nebudu lhát, když řeknu: "'Bohužel', jméno jeho neznám, však zcela určitě mluvil pravdu, protože mluvil za nás, za všechny."

     A my mu za tuto oduševněle mnohostrannou, konstruktivní kritiku postavíme pomník neznámého znalce, a každý rok, v jeden den vyjdeme s odhodláním davu a radostnou náladou - tak to prý mají mrtvoly rády, hlavně ty, kterých krev máme na rukou - do ulic a společně, protože v jednotě je síla, našemu Neznámému znalci vzdáme čest a poděkujeme…. No tak! Říkal jsem poděkujeme! Hezky, tak, jak jsme vychováni(?)!

     "Bůůů!!!"

     Ano, tak je to správně! konec pozn.)

     Ano! Byl prorokem! O tom není pochyb. Ono už jen to, že se o nějaké pochybnosti zmiňuji, urážkou jeho samotného bytí je.

     "Ó, odpusťte, že jsem se provinil, já malý červíček, tak dlouho a teskně čekající ve frontě 'na-nebe-vzetí'."

     Žádná pochybnost nemůže vzejít z těkavého lidského mozku nebo i z mozku génia-vědce. Důvod je jasný. Zde se totiž nejedná o směšnou, a tak nízkou věc, jako je prostota pozemských záležitostí. Tady se nacházíme dál, na půdě 'nejvznešenějšího učení', učení 'svaté pravdy'. Tomu však rozumí akorát nějaký 'Bůh' nad námi(co za to všechno prý může. tedy za to dobré.) a jeho pozemský syn, který svou šířkou vědomí a vědění předešel tehdejší lid o takový kus cesty vývoje myšlenky, že asi mezi jediné z jeho nad-geniálních a nad-revolučních výkladů, kterým ti (s-)prostí rozuměli, bylo, že by si velmi přál, tedy jako on, aby jej měli všichni rádi. A on, tedy jako jeho syn, by chtěl taktéž mít všechny rád. Tehdejší člověk bral tuto myšlenku přímo s nadšením. Nejen že konečně něčemu rozuměl, ono to 'mít rád', je ještě i v dnešní době velmi příjemné.

     Pak nastal zlom těch malých k němu. Neb tam, kde chápaly jeho kýčovitě zjemnělé výklady, převážně o lásce, milování a o tom, jak to chodí tam v 'nebi'…. Že tam je to více než stokrát lepšejší, neboť jeho otec, tedy 'Bůh', to tam má pod palcem přímo, kdežto na tuto bokovku již nemá toliko času. Tak se tu plácáme, někdy i s upřímným úsměvem pitomců, ve vlastních výkalech, kterými čas od času, na světlou kolmou skálu, s erekcí - jen, jen vybouchnout, napíšeme, ne jen tak nějakým, leč vlastním lejnem, vzkaz své milované. V něm ji tak utvrdíme, jak velmi,…velmi moc je ta naše láska podobná té božské. Té o které stále básní ten jeho syn.

     "No, abych to zkrátil."

     Po čase putování od kraje ke kraji došel ke stromu, jehož dvě větve rozpínali se nezvykle daleko, vzrůstem svým a připomínali tak, tomu synovi, napjaté očekávání mateřského objetí. Zde, do stínu vztyčeného živého kříže usedl i počal rozmlouvat s lidem (s-)prostým. A tu posteskl si a pronesl to poslední přání. Bylo osudné, neboť svou hloubkou unikalo chápavým pohledům těch, co jej poslouchali. Bylo moc hluboké na prosťáčky, ač zrak ostřili sebevíc. Jejich pohledy pochopení proměnily se ve výraz zmatku. Ten přeci již znali a měli z něj strach. Strach ze zmatku, z vlastního nevědomí…. Znali to. Fantastické, jak rychle se dokážeme rozpomenout na věci bolestné, plné nepohodlí z přemýšlení, jenž nebere konce. Tak rychle vzpomínali, jak tehdy strachu tomu bránily se.

     Začali křičet, a opět ten s největším strachem, co v děsu z neznáma - ze sebe sama - přeřval všechny zbylé. Ti přestali, a jen tupě zírali před sebe. Chvíli na syna, chvíli na toho, co nejvíce se bál. Ovzduší čpělo napětím a myšlenky válely se po zemi v hromadách. Beztvaré tělíčka, bezvládně čekající na výrok dnešního dne.

     "Už to přichází, takže tiše."

     Lehký svěží vánek, rozverně a se zlomyslným smíchem, roznášel po krajině hnilobný pach tlejících myšlenek. 'To aby všichni věděli, co za Dobu přichází!', zpíval si, a pak schovaný v listí šíleně se smál.

     Ten, co posral se strachy, vítězně vystoupil na kámen, aby jej viděli. I ti nejistí v zadu. Protože žádná myšlenka nesmí se dnešního stmívání dožít. Musí si tedy dát velmi záležet. Odkašlal, aby dodal si odvahy, tak jak zvykem je slabým - vznešeným: "Já jsem prorok! Jsem prorokem na cestě naší utrpením a přijetím jeho." Levou rukou sáhl si pod rouno a vytáhl z pod něj kus hovna. "Toto jest láska má, i lásky mé! Neb skrze lásku tuto, láska má cestu i za slepoty k mým nohám najde, jakož i v době těžké samoty ucítí život této mé lásky, své lásky."

     Řev slabých - vyvolených.

     Slyšet proroka Doby nové této, co západem slunce začít má….

     "Ne! Ne, prosím, nedívejte se na mně, když pláču. Prosím dejte mi chvilku, ať nestydím se za slabost svou!", říkám.

     Řev těch zrůd slabých(říkejme přec vznešených!), byl jednoznačný a rozhodně vstřícný ke změně.

     Ten s lejnem na ruce levé, vztyčené nad hlavu, pocítil úspěch svůj, jako opojnou euforii, tak neobyčejně podobnou okamžiku vyvrcholení. Stál tam, vztyčenou ruku svěsil a pohladil jí tvář ženy. Slabé stejně, však silnější v pokoře k touhám svým. Tak našla si cestu, jak předurčil v proroctví prvním.

     Zhluboka nadechl se nosem a ve změti pachů ze zdechlin zabitých pro sílu svou vědomí tichého zoufalství, a ten neurčitý, nasládle vlezlý smrad těch směšných tvorečků, co splnili by třeba i osudné to přání, křehoučkého a všemilujícího syna, tedy 'syna Boha'. I nadechl se nosem znova.

     Něco tady nesedělo. Nějaký pach rušil vzhled nové Doby a důstojnost jeho proroctví. Pohledem snesl se z výšin snění, jak to ti malí(ne vzrůstem. myšlením.) s oblibou dělají dodnes. Pohlédl na svou lásku u nohou a pochopil, že ten pach, co byl tu tak nějak neočekávaně, je ona pokora v úctě k touze. Vznešenost jeho slabosti náhle začala strmě klesat k zvířecím pudům. Chtít akt! To stalo se jediným, co nyní pociťoval. Však co zbylo z mozku ničeného leností? Je tak vlastní těm nezdravým troskám, když oddávají se po celý svůj bezcenný život snovým vizím o hojných a ještě pohodlnějších zítřcích, které dojdou k nim, aniž by hnuli svou vyžilou, prázdnou schránkou.

     Chtít akt - sešup po srázu vznešenosti, až na dno zvířecí vášně. Ta touha v očích jeho lásky. Ta její vůně! Hmmm…, jak vzrušující!

     Zvedl prudce hlavu a se zběsilou zuřivostí v očích, strachy zařval: "Já jsem prorok! Jsem ten, skrze koho k vám promlouvá samotný vládce a ochránce našich dnů. A on, tedy 'Bůh', říká: 'Jsem stvořitel tohoto světa - nezapomeň…!

     (hromada těl se staženou kůží - nezapomínám!)

     "Jsem ten, jehož jméno je symbolem smrti a tajemstvím života - nezapomeň…!

     (vyřezáno šest liber masa, jako protiváha jména stvořitelova vyřčeného nadarmo - nezapomínám!)           

     Zuřivost jeho projevu byla velmi efektní a účinná. Hloubky slov zde není zapotřebí, neb toto stádo má žaludků více než dobytek. Hlupáci stráví kdejaké výkaly, nejen ty své.

     'Teď', za stálého řečnění seskočil z kamene a tomu, co právě stál nejblíže, vyňal z pouzdra dýku a vyskočil zpět na oporu své malosti. Švihl rukama nad hlavu a s výkřikem: "To jest můj život, tj. má smrt a spása v blaženosti!", vrazil si dýku do dlaně pravé ruky, "Tak pravil 'Bůh'! Vše co jest v bolesti, branou je k lásce mé, v nepoměru času života trpného k věčnosti blaženství mého!" S nezvykle tvrdou erekcí seskočil z kamene a s pomocí spolubojovníků přitáhl plačícího syna ke stromu. Spolubojovníků! Rytířů za lásku pravou, z krve a bolestné radosti z cizího umírání, a za lásku levou, blíže sice srdci, však stále jen na kolenou, milým svým umazanou od výkalů jeho. To aby nezapomněla na vznešeného svého pána, skrze jehož ústa, ruce a nohy, od dnešního západu slunce, promlouvat bude stvořitel - bolestí s krví i bez krve, pro obavu ze zapomnění. Též jako pozemský trest, za lásku, tak malou, zvířecí. Za cit tak bezvýznamně primitivní, jako je touha po něžném doteku a smyslnost milování, co s takovým hraným odporem(říkají: 'odříkáním') a falešnou nadřazeností, špiní.

     Chtít akt?

     …za cit?

     'Teď'. Teprve 'teď' jsem nucený sklopit zrak a snažit se potlačit smutek do nevědomí, který vzpírá se rozumu mému, inteligenci. Je silnější než všechny mé přísně realistické, kritické analýzy nejodpornějších bestialit, těch ubohých hlasatelů mocenských lží, rádoby nadlidí. Jsem rád, že Vlčí mlha, která se tehdy rozutekla z toho 'svatostánku' falešnosti, zpět se vrátila, aby zahalila mou mysl a chránila ji, alespoň co svobody se týče, před tou děsivou ničivostí viru, a s ním spojenou přeměnou hodnot pozemských, přirozených a milujících 'in nome a nature'. Za přehodnocené sliby, jenž šiřitelé tak obdivuhodně naaranžovali! Vskutku, až oči přecházejí. Však nejen pro upomínku své malosti staví ty strážce chrámů tak vysoko! Ty cetky bezcenné! Tak vysoko člověk už nevidí to zlato, co symbolem je 'Boha', slunce, spásy. Zrovna neleskne se pravostí, stejně jak pravda jejich. Však výkřiky bolesti…, ty budou znít v myslích svobodných milenců života do okamžiku, kdy slovo 'teď' přestane být rozverným výsměchem času. Nemám strach to říci: "Do chvíle, kdy slovo 'teď' stane se slovem posledním, avšak nebude již nikdo, kdo by je vyslovil."

     Ten den před setměním přibili, ve jménu proroka Doby nové, toho z nejslabších, co chodil po tomto světě, na strom - ruce na ruce, nohy na nohy. Prorok poklekl před stávající mršinou a se skrytou radostí zvolal: "Ty synu, tedy 'Boha', já vracím tě v náruč otce, jak přeje si, avšak symbolem dnešního západu slunce staneš se, útěchou všem potřebným lásky tvé. Jako takový, po věčnost na tomto světě, ponecháš svou náruč milosrdenství těm, co tak bezmezně tě milují, že i obětovat ve smutku tě musí. Těm všem bude náruč tvá vždy vstřícná a otevřená." Prorok domluvil, vstal a zabodl dýku. Někdo mu podal pohár. Krev skryla dno a spěchala přetéct. 'Teď', aniž kdokoli co postřehl, hrudka trusu proroka zmizela v husté rudé tekutině. Prorok otočil se směrem k davu slabých, jenž dychtí 'teď' po krvi: "Toto jest krev syna stvořitelova. Tedy pijme na jeho počest! Však i nakrmit chtěl všechny hladové. Zde jeho tělo jest, mí vyhládlí spolubojovníci!" Domluvil a jedním douškem pohár vyprázdnil.

     Pak zapadlo slunce a nadešla temná noc. 'Teď' už více než dvě tisíciletí žijeme ve smutné té noci, a ze strachu z věčnosti, hledáme to, co tenkráte jsme ztratili. Toužíme po světle…. Utéci z této doby.

     Že se ptáte, jak dlouho ještě? Dalo mi hodně práce pokořit tu neopodstatněnou lítost, ale…. Říkám 'teď', a stojím zády k té bizarně toužící náruči. 'Teď'! A jsem ve stínu jeho živého kříže, který své břímě bytostně nenávidí. Tak 'malý' rozhodl odepřít mu právo na klidný růst. Mršina, jako symbol násilného úpadku toho, co tak honosně nazýváme civilizací a…a toho, co jako jediné dokázalo mne srazit na kolena…vedle ženy.

     Stojím ve stínu pomníku těch, co podlehli té ničivé chorobě. I přes to, že je na ni lék, lidé, jenž zaživa zdechli,…jsou tak podivní. Tak zasněně líní!

     …právě 'teď' je: 16:04 SEČ, téhož dne.

     Já rozhodl se psát! Co slyšíte, vy rádoby umělci, odkojeni krví s výkaly, z poháru pokrytecké lásky, kde zrodil se vir INRI…?

     Rozhodl jsem se psát a píši…. A i když směji se a pláču zároveň, vím, že udělám co bude v mých silách, abych svými myšlenkami, v podtextu pozvedl tu, co klečí pod čistou rukou mou, blíže mému srdci.