Prolog:
Bylo? Nebylo? Kdo ví… jen kámen pyšného hradu zná krvavá tajemství města katedrál, klášterů a krále.
Toho dne rytíř Artur ze Salzbergu a Blűhehöhe požádal Annu-Kristýnu o ruku. Jeho milenka, Zrzavá Marie musela odejít.
Křičel: ,, Zmiz! Je konec! Táhni, couro!"
Maličký chlapec se bál. Zlobí se! Bude bít maminku? Rozběhl se k němu: ,, Nech ji být.“ Muž ho srazil. Skácel se ze schodů. Vykřikla.
,,Je mrtev,“zavila.
Nenáviděla jeho, nenáviděla ji a především její dceru, protože žila, ale Mariin vlastní syn ne.



,,Sbohem, mistře Kane.“
,,Sbohem, Karkulko,“ řekl s úsměvem. Také Carol se usmála. Karkulka byla její dávnou přezdívkou, čert ví jestli kvůli čepici nebo oblíbené pohádce. Každopádně bystře vykročila po Veratské silnici, která ji kdysi přivedla. Jenže teď šla opačným směrem. Večer, přesně podle plánu dorazila do lesa.

Smrákalo se. Čas vyhledat tábořiště. Citlivý sluch zachytil zvuk potůčku. Do melodického zurčení vpadla řízná kletba. Tiše se přiblížila. Prozradilo ji psí vrčení.
,,Vítejte,dámo!“ uvítal ji majitel statného vlčáka.
,,Dobrý večer,“ pozdravila. Nevypadal nebezpečně. ,,Mohu se přidat? Jestli nasbíráte dřevo, přinesu vodu na čaj.“ Nabídla se.
,,To nepůjde,“ odtušil neznámý. Mlčky ukázal na vymknutý kotník.
,,Mohu vám pomoci?“ Vrhl na ni nedůvěřivý pohled: ,,Jste Kaí, léčitelka?“
,,Ano. Carol z Verrata, jméno mé.“
,,Jan. Bludný rytíř Jan, “představil se.
,,Vždy jsem si myslela, že rytíři mají koně.“
,,Ten můj měl jiný názor. Minulý týden mi utekl.“

Rozuměli si. Oba mířili do Věčného města, do Modrých hor. A tak šli společně. Ona cestou léčila. On se vyptával. Hrozně se zajímal o čarodějnice a unesené princezny.
,,Proboha, co tě na těch starých babách tak zajímá?“
,,To je osobní,“ snažil se vyhnout odpovědi.
,,Jak moc osobní?“ nedala se.
,,Jedna z nich mi unesla snoubenku. Dýni proměnila na kočár. Všichni věří, že je Jůlie mrtvá, ale já si myslím, že ji drží na Křišťálové hoře. Ale kde ta leží…“ shrnul tříleté pátrání do čtyř vět.
,,Jeden můj známý, vlastně učitel to ví,“ řekla tiše.
,,Cože?“
,,Já, nejsem si jistá. Ale mluvil o ní, jako by to tam znal. Každopádně mistr Smolíček bydlí den cesty před Věčným městem.“uzavřela Carol.

Mistr Smolíček oba poutníky vřele přivítal. Pohostil je nejlepším, co měl, včetně svého prosnulého perníku. V družném rozhovoru setrvali až do noci. Smolíček pozorně vyslechl Janův příběh a musil souhlasit. Křišťálová hora. Nepřístupný hrad sesterstva čarodějnic.

Popsal jim cestu jak nejlépe uměl a co víc - napsal dopis pro svého přítele, horského vůdce.

Do hor dorazili v dubnu. Jejich průvodce rozhodně odmítl vyjít dříve než v květnu. Nadávky, prosby, peníze nemohly nic změnit.
,,Mizera! Dřív než prvního nepůjde a dost.“
,,Já ti říkala, že dříve nevyrazíme.“
,,Jaký my?“ ptal se Jan.
,,Snad si nemyslíš, že tě v tom nechám samotného. Náš drahý vůdce jasně řekl, že dovnitř nepůjde.“
,,Karkulko, to nejde. Chytí nás a co potom. Stačí, že to odnesu já… Prosím tě neblázni.“ Její rozhodnutí změnit nemohl. Pokračovali v cestě dál.

,,Tak to je ona,“ zašeptala s údivem.
,,Je velká. Větší, než jsem myslel,“ řekl. ,,Nechceš si to rozmyslet? Máš poslední možnost.“
,,Jdu do toho,“ zopakovala snad po tisící.

Jak popsat jejich cestu k vrcholu? Stoupali týden, sami, severní stěnou, bez slušného jištění, jídla, ohně…

Do paláce vnikli postranní brankou. Vše šlo jak po drátkách. Celu i princeznu našli bez problémů. Problémy nedělala ani princezna Jůlie. Vše pochopila v jediném okamžiku.

Tiše vyklouzli na nádvoří. Kdo ví, kam mířil ten kuchtík. Vykřikl. Vše bylo ztraceno. Na nádvoří se vyvalily stráže. Spustili mříž. Oni to stihli. Karolína ne. Jak lvice bránila jejich bezpečný ústup.

Nikdo nikdy neviděl lhostejnějšího zachránce. Oslavy, plesy, hostiny na jeho počest. Přišel, zdvořile poseděl a mračil se. Dokonce ani sex už ho nebavil. Věděl moc dobře proč. I opilý poznal, že ta ženská není ona. Karkulka.
,,Já vůl!“ proklínal se. ,,Štěstí jsem měl před očima, ale musím se hnát…“
,,Stále na ni myslíš?“ zeptala se Jůlie.
,,Hm,“ přisvědčil neochotně.
,,Proč ona a ne já? To mě si vysvobodil. Tak proč?“ dožadovala se odpovědi jak malé děcko.
Nestála mu už ani za odpověď. Odešel.

Na chodbě ho zastavil Merlin: ,,Víš co je Smaragdový svaz?“
,,Smaragdový svaz? Spolek ublížených, unuděných ...“
,, …a mocných bab,“ skočil mu do řeči kouzelník.
,,Co mi naznačuješ?“
,,Za měsíc se koná v Meer soutěž. Velmi…zlomyslná soutěž. Ale vítěz si může přát cokoli.“
,,Cokoli? I…“

Merlin měl pravdu. Byla to zlomyslné a ponižující. Aréna v níž byli místo býků muži. Plnili nejšílenější a nejodpornější úkoly pod sluncem.

Nechápal jak ten měsíc vydržel. A jak dokázal vítězit. Tušil, že to není vše, přesto se vší pokorou, neboť hrdost ani opovržení si nemohl dovolit, požádal:,,Vraťte mi Karkulku.“
,,Koho?“ zeptala se nejstarší.
,,Karkulku, nebo také Carol z Verata.“
,,Ne!“ vykřikla jedna zrzavá z nich.
,,Ticho sestro,“ napomenula ji stařena. ,,Žádáš mnoho. Příliš mnoho. Jak se opovažuješ vyslovit něco takového.“
,,Miluji, paní,“ řekl.
,,Tak ty miluješ,“ skřípavě se rozesmála ta zrzavá čarodějnice.
,,Dokaž to a bude volná,“ řekla stařena. „Pokud obstojíš ve zkouškách, bude volná, jinak tu zůstanete oba.“
„Rozumím, paní. Jaký je první úkol?“
„Zítra.“

Ráno mu přinesly mouku, sůl, vejce: „ Upeč chléb. Dobrý, lahodný chléb.“ Jan nebyl nešika, ale byl muž. A byl vychován jako rytíř. Neuměl péct chleba. Leccos se na cestách naučil, ale péct chleba ne. Přesto se s odvahou pustil do díla.

Z jeho rukou vyšel podivný, rozpláclý výrobek. Z jedné strany připečený, z druhé syrový. Stařena neřekla nic.
Další den mu přinesly len: „Ušij košili. Do týdne.“ S odhodláním větším než šikovností se pustil do práce. Příst se učil tři dny, čtvrtého dne mu to šlo a pátého měl napředeno. Začal tkát. To mu šlo lépe, zapracoval technický talent. Sedmého dne šil.

Rukávy jeden delší než druhý, šikmý podolek. Neměl pocit, že by vyplnil alespoň druhý úkol.

Práci opět převzala stařena a zadala mu poslední úkol: ,,Postarej se o něj,“ položila na stůl řvoucí nemluvně. Jan k ní obrátil vyděšené oči.
„Chceš se vzdát?“

Nevzdal. Těžko říct pro koho bylo těch čtyřiadvacet hodin pernějších. Zda pro Jana, nebo pro miminko. Ani tentokrát stařena neřekla nic o výsledku úkolu. Na jeho nevyřčenou otázku odpověděla „Zítra.“

Čarodějky přišly všechny. Bylo ticho. Konečně promluvila: „Jsi statečný. A věrný.“ Opět se odmlčela. Upíral na ni zrak. Prosebně? Zlostně?
„Tvůj chléb nebyl k jídlu. Košile se nedala obléknout. Dítě nebylo v pořádku.“ Tak prohrál.
„ Ale snažil ses. Poctivě jsi se snažil splnit svůj úkol. Počínal sis, jak nejlépe jsi uměl. A dokázal jsi, cos dokázat měl.“
Nevěřícně na ni upíral oči. Pak se otočil a vzkřikl jako šílený: „Karkulko.“ Dívka se k němu rozeběhla...




Epilog:
Zrzavá Marie z nevyšší věže hradu pozorovala, jak odcházejí. Tak si vládni Tralii. Stejně nepřekročíš stín Treonu. Svůj vlastní krvavý stín. Rozesmála se křaplavým hlasem.