Snad havraním spárem
mi napsali do vínku,
že s draky budu navždy držet mír,
že upíří lásku poznám na svém krku
a vlkodlak mi bude bratrem,
věrným,
jako moje matka Noc.
Krvavou lázní bude má náruč
a jako bílá růže
navždy zůstane můj klín.
Jen stínem v temnotách se stanu,
až nadejde můj čas.
Meč přítelem mi bude
a oči žluté jako vlčí
prohlédnou tmou černou, jak mé vlasy.
Jsem prokletá, budu věčně žít
a přece zemřu mladá,
s objetím stromů, borovic a dubů,
smolných a vysokých.
Snad černočerná tuš
mi zabarvila srdce,
snad inkoustem mi ďábel
nakreslil linku rtů.
Bělostné zuby, špičaté a ostré,
kousají maso obětí.
Jsem padlý anděl noci,
jsem možná spasitelka mrtvých,
jsem živá umírající.
V kolébce z ebenového dřeva,
kde čekám
na úplněk.
|